21. 2. 2009

Proč třetí Fallout není Fallout?

Pro mnohé hra roku, pro fanoušky většinou příjemné překvapení... Precizní grafika, vypiplané postavy, solidní herní mechanismy, živoucí svět do puntíku opsaný z odkazu slavných předků - a přece nemůžu s klidným svědomím prohlásit, že Bethesda opravdu vyhmátla podstatu a přišla na trh s plnokrevným pokračováním. Fallout 3 je prostě levoboček. A stát se to jednoduše muselo, protože máma hratelnost se spustila se sukničkářem, který je dnes jasně v kurzu. Jmenuje se next-gen grafika a občas ho vážně nemusím.

Nic proti fotorealistické vizualizaci, kouká se na ni hezky a pokrok nezastaví nějaké nářky sentimentálního hráče, ale nezdá se vám, že těm dnešním vyšperkovaným hrám trochu ubližuje? Když si pustíte první Fallout, kromě očí musí silně zapracovat i fantazie. Izometrické schéma pustiny se stále stejným krvelačným plevelem a anonymním avatarem, kterému ani nevidíte do obličeje, podněcuje představivost podstatně víc než detailní editor plný ztřeštěných paruk a fousů; než vycizelovaná krajina, kde každý šutr má svůj příběh... Dodnes si prvního Fallouta pamatuju jako silně realistický zážitek, jako plastickou pustinu, ve které pobíhal chlápek s mým ksichtem místo pixelů (no, možná byl trochu urostlejší než já). Z třetího pokračování mi ale v hlavě zůstanou už navždy jen screenshoty a verbální popisy zajímavých momentů.


Vnoření do hry je dnes, alespoň pro mě, mnohem těžší, protože představivost dostala od doktora Shadera nemocenskou a absence výraznějších filmových postupů (až na pár kousků, kterým simulace reality skutečně sluší - Metal Gear, Silent Hill...) mi znemožňuje přijmout hru jako, řekněme, silně interaktivní film. Pravěké textovky byly prostě jen knihy s příkazovým řádkem. 8-bitová grafika přidala jen velmi abstraktní vizuální vjem. První dva Fallouty bylo stále možné prožít jako literární dílo s megalomasnkými ilustracemi. Ale s příchodem 3D akcelerace ztratily hry i poslední pouto s hráčskou fantazií, a teď jako by se nemohly rozhodnout, které narativní postupy se ke špičkové technologii hodí víc než tuny textu.

Chvíli jsem si snažil namlouvat, že můj zájem o hry slábne s věkem. Dobrá, uznávám, že mě občas chytí záda. Uznávám, že má roztomilá manželka v jednom kuse peče mufíny. Uznávám, že jsem už vystřídal několik zaměstnání. Ale proboha! Kromě ženy se má rodina rozrostla zatím jen o pár kytek na parapetu a ono pověstné dítě v mužském těle se o slovo hlásí častěji než je zdrávo. Pořád si rád hraju a neustále se vracím ke starým hrám. A nemluví ze mě sentiment, když říkám, že mě baví víc. Mluví ze mě čtenář a člověk, který má rád kontrolu nad svými sny, ne nad grafickým zázrakem herního designéra.


Jestli mě mají dnešní hry skutečně oslovit, potřebují něco víc, než staré schéma, novou grafiku a pár minimalistických rádobynovátorských úprav v hratelnosti. Potřebují buď přijmout podstatně větší množství filmových vyprávěcích prostředků, protože filmům se teď jako médium blíží nejvíc, nebo si vytvořit vlastní.

Teď už vím, že nový Fallout je nesmysl. V dnešních podmínkách jednoduše nemohl vzniknout. Jsem rád, že se o to Bethesda pokusila, a jsem rád, že vytvořila skvělou atmosférickou kopii v nové grafice a s pár rozumnými úpravami. Ale ten starý "fotorealistický" zážitek, který jsem si podle mustru Black Isle vytvořil ve vlastní hlavě, prostě nahradit ani doplnit nedokáže.
Čtěte zbytek

17. 2. 2009

Holka na baterky

Udělal to zas. Chan-Wook Park mě opět dostal na kolena. Mně, kterému maminka už v pěti letech spílala do televizních maniaků. Do první chebské porevoluční videopůjčovny jsem naklusal už druhý den po otevření ještě s maminčinou rudou rozevírací občankou. Půjčil jsem si tehdy Lynchovu Dunu a Scottova Blade Runnera (v osmi letech, prosím - no, možná v devíti, kdo se s tím má počítat). Prostě mě zaujaly covery. Od té doby jsem viděl tisíce filmů (nebo tak nějak, ani s tímhle se počítat nebudu) a dnes se v kině většinou nudím, protože vím, co přijde. Občas dokonce do písmene odhadnu repliku, kterou se nenápaditý scénárista rozhodl obohatit obecenstvo.

Ale Parkovy filmy? Kdepak. Než jsem prošel jeho t.r.i.logií pomsty, myslel jsem, že už mě v téhle branži nic příliš nepřekvapí. Jenomže neuvěřitelným Oldboyem mi Park doslova setřel mlíko z brady. Připadal jsem si jako
žáček na první hodině kinematografie. No a teď? Teď jsem dokoukal jeho do morku kostí šílený I'm a Cyborg, But That's OK a dostal políček po mém nezkušeném, amaterském zátylku.

Park je prostě chodící originál. Režisér s šílenými nápady, o které se nebojí opřít celý film. Jeho vizuální styl a vytříbený hudební vkus jsou jen louskáček na vlašáky plněné fantazií. Co tenhle člověk narve během dvou hodin na plátno, nenasní průměrný Čech za celý rok. Částečně za to samozřejmě může naše neznalost asijské (v tomto případě jihokorejské) mentality, ale Park nic nešifruje, ani nebalí do metafor, takže na nějaké rozdílné národy se tu hraje dost blbě.


"Jsem kyborg, ale to je v pořádku" je v podstatě kukaččí hnízdo řízlé neposkvrněným svitem mysli. Zatímco ale Forman hnízdo jen přeletěl, Park do něj hodil placáka. A zatímco Gondry striktně oddělil realitu od snu, Parka tahle hranice vůbec nezajímá. Zápletka? Mladá Young-goon (drsný jméno pro korejskou holku, co) je nemocná. Myslí si, že je kyborg. No, a tak skončí v blázinci, kde se vlastně celý film odehrává. Všichni jsou tu šílení a každý má svou agendu, včetně lékařů.

Téměř každá scéna je více, či méně praštěný obraz ze života v jednom sanatoriu. V popředí se odehrává hlavní děj a v pozadí skotačí cvoci. Už úvodní titulky racionálně uvažujícího diváka
srovnají se zemí, a jak děj plyne, Park nenápadně graduje absurditu vyprávění do naprosto bizarního konce, který vám ale po sto dvaceti minutách přijde naprosto normální.

Jednoduše si s námi hraje jako rozpustilé dítě s utahanou matkou a má z toho náramnou bžundu. A divák vlastně taky, protože je to čistokrevná, krutě inteligentní komedie, kterou v hollywoodské produkci nenajdete, ani kdyby na ni Chaplin ukázal prstem.
Čtěte zbytek

15. 2. 2009

Omalovánky perské

Čtyři hodiny. Víc s tím hadrákem nestrávím. Jestli tohle je herní krok vpřed, tak já chci začít couvat. Perský princ sice v pár aspektech příjemně překvapil, ale v inovativních postupech zaťal šavli do stromu života.

Tradičně poťouchlý překlad do češtiny, který stále zarputile ignoruje existenci hovorového jazyka (a zrovna sem by ty nespisovné koncovky tak krásně seděly), kupodivu výrazně kompenzuje slušný dabing. Ale o tom jsem psát nechtěl. Takže jen malá pochvala české distribuci, i když z krabice s angličtinou bych měl větší potěchu.

Co mě zklamalo nejvíc, byla kupodivu grafika. Artworky a první screeny výborně nastartovaly očekávání. Ostatně jen kvůli tomu malovanému spektáklu jsem prostě musel instalovat. Jenže pak se to rozhýbalo a mému pedantskému, detailistickému oku (to se jen tak říká, ve skutečnosti mám dvě) došlo, že celé to hurá se cell-shadingem má především zakrýt neskutečně ploché textury a simplicistní modely postav i prostředí. Kdyby se to nehemžilo barvami a nenabíralo komiksácky syté kontury, asi by nám všem popadaly čelisti, jak je to hnusné a nedodělané. Nic proti jednoduché grafice, ale stylově ulehčená práce patří do indie.


Elika - fajn čudlík na prodloužené skoky a výtečný nápad, jak udržet dynamickou hratelnost v okamžicích jisté smrti. Nicméně místo té superspolupracující herní revoluce stačil s trochou nadsázky jetpack. Kecat se s ní nedá, protože výsledný smalltalk trumfne i rozhovor s prodavačkou v trafice. A e-e-e-ečkování na polích hojnosti není nic jiného než fúze alegorií na mužský i ženský orgasmus ve hře pro náctileté.


Neustálá repetice jediného úkolu a jednoduché hraní, kdy princ odskáče všechno za vás, jsou ale ten největší kůl do rakve. Proč rovnou nepřidělit princi tlačítko pro "vpřed" a nesměrovat ho myší? Vždyť je to směšné. Blíží se ke srázu - space. Ke kruhu - R. Nic víc. Všechno oddře za vás.


Alespoň boje se povedly. Většinou nestačí jen surově mlátit. Musíte chtě-nechtě reagovat na nepřítele. Sakum prdum ale nový Princ naprosto odrovnal pocit z interaktivity a vsadil všechno na barvičky. 76 % - a to nadržuju, protože dohrávat se mi to nechce.
Čtěte zbytek

Zlá krysa... Zlá!

Před pár týdny jsem si uvědomil, že mi schází skutečný herní antihrdina. Nemyslím v akademickém slova smyslu (tedy postrádající klasické hrdinské vlastnosti), těch máme hafo. Od Guybrushe po Nika Bellika. Všichni jsou to kovaní zmetci s vlásním morálním kodexem. Ale mně bytostně chybí skutečný parchant, který vyrve dítěti lízatko z pusy a vezme s ním i pár zubů.

O vánocích jsem se znovu pustil do Mass Effectu a udělal poprvé v životě, co mi mé ego nikdy ve hrách nedovolilo. Hrál jsem za hajzla. V dialozích volil arogantní odpovědi, odmítal pomáhat chudinkám a střílel bez rozmyslu. Překvapivě se hra ani trochu nezměnila. Nikdo mě neměl míň rád, žádný úkol nebyl složitější. Jen Shepardová (nějak mi to zlounství přišlo v ženské verzi živočišnější) víc krčila obočí a brala všechno s přehledem.

S každou odpovědí jsem ale tentokrát otálel a myšítko neustále sklouzávalo k těm "jasně, pomůžu, vyřeším" variantám. Chybí mi trénink. Rozum říká: "Je to jenom hra, nikdo se nedívá." Zbytek osobnosti se ale šikaně ostatních postav vzpírá. Při hraní jakéhokoliv GTA, Lynche s Kanem a dalších antihrdinských opusů není co překousávat. Vercetti i Bellic jsou parchanti v hermeticky uzavřených světech obydlených psychopaty a naprostými zrůdami. Anonymnímu řidiči vezmete auto bez skrupulí, protože o něm nic nevíte. Bossův bar vystřílíte s náramnou radostí, neboť jde o zmetka na ntou...

Herní antihrdinové jsou jednoduše zasazení do rostředí, kde jednoznačně hrajou roli klaďasů. Možná mají svérázné metody a vulgární slovník, ale vždycky stojíte proti větším hajzlům, než je vaše postava. Jakmile přistoupíte na pravidla téhle hry, ztotožnění není problém. Podobně vyvrtnuté postavy v nenávistí zkrouceném kontextu jsou populární právě proto, že konáte dobro maskované za zlo. Ztotožnění v posunutých morálních měřítkách není přece žádný problém.

Ve Falloutu máte nesmrtelné děti a možnost volby. Proto jsem vždycky skončil s karmou v oblacích. Mass Effect jen předstírá, že můžete hrát zle, nakonec stejně zachráníte galaxii, byť s trochou arogance navrch. Chci skutečného zlouna. Chci podmanivou adventuru o masovém vrahovi ve školce. Chci simulátor šíleného zubaře s možností pročíst si deatilní karty pacientů. Chci střílečku, která mě podrobně skrz filmové sekvence seznámí se srdceryvnými osudy obětí (ne, Postal obývají jen samý psychopati na odstřel). A především chci vědět, jestli bych dokázal v takovém případě zvednout myš a pustit se do díla.
Čtěte zbytek

Konec blogové dovolené

Je na čase to tady trochu provětrat. Koneckonců ono těch písmenek neubude. Čtěte zbytek