28. 8. 2008

Unešen Ufem

Utahaný z práce jsem včera přišel domů, usadil se k počítači s McPokusem o čínské jídlo v levé ruce a pravačkou rozehrál poslední díl UFA (Aftelight, Afterlife, Aftershave? Kdo se v tom má vyznat...), který se s dalšími dvěma díly modernizované trilogie válel v obchodech tak dlouho za směšnou cenu, až jsem to všechno prostě musel koupit. Dobyl jsem pár území, vypiplal si pár ostrostřelců, vyzkoumal pár esenciálních vynálezů a vypil pár sklenic křišťálově čisté vody pečlivě stáčené hluboko v adršpaš... V koupelně, zadarmo a čistší než z hoských říček (no fakt).

Prostě bájo. Retikulíni padali jak mouchy, Beastmani hynuli v zeleném prachu vlastních granátu a pradávní Marťané se svými mechanickými bleskomety nedostali nejmenší šanci. Pak přišla domů žena, utahaná z práce. Vyměnili jsme si úsměvy a já se vydal zpět na Mars ochránit zbytky lidské rasy před jasnou záhubou. Manželka si přisunula židli, zatímco jsem při obraně radarové základny čelil fatální beastmanské přesile. Dvě ostrostřelkyně namakané na maximum a dva odborníci na těžké zbraně se kryli za posílenou bariérou. Zleva tři pavouci, zprava kouleč a dva červi, vpředu banda náčelníků, kapitánů i alchymistů, všichni odhodlaní sebrat mi ten bezcenný kousek Marsu. Warpová děla prděla černé cosi do prostoru a odstřelovací pušky zamířené na hlavy nepřátel čistily mapu ve velkém. Ženě stačilo pět minut, než přišla s vlastní recenzí barevného cirkusu na monitoru.

"To vypadá jako pěkně blbá hra," řekla a sedla si k jedné z mnoha internetových mutací sudoku na vlastním notebooku.

"No dovol? Jde o komplexní strategickou taktickou hru s prvky RPG, mikro i makro managementem a letitou tradicí," já na to. Mile se na mě usmála a myslela si své. V tu chvíli jsem pochopil, jak mě asi vidí lidé, kterým je herní svět ukradený. Cítil jsem se jako idiot.

Má nejdražší polovička (ne že by byly i jiné, ale prosté "drahá" je hyperklišé) pokořila několik Hitmanů, ve druhých Simsech málem postavila impérium a na X360 pravidelně sviští NFS a zápolí s Lost Odyssey. Přesto ji nejčastěji vidím s mobilem v ruce, nebo na nějakém herním serveru, kde vrchol interakce představuje slovní fotbal.

Proč lidé, kteří ke hrám nepřičichli tak jako já, mají herní nadšence za magory a všechny ty promyšlené kousky, na kterých týmy lidí pracovali několik let, jim přijdou jako pěkně blbé hry? Uspějeme někdy s argumentem "zahraj si to, a pak suď"? Mám se cítit jako idiot, protože si hraju a oni ne, nebo se mám cítit na výši, protože se vyznám v oblasti, která z jejich pohledu není ničím jiným než pajďuláčkem na monitoru?

Tohle jsou otázky stejně staré jako prostituce, pokud hry vyměníte za knihy, filmy, hudbu, tuning vehiklů, lepení letadýlek, vyšívání, plivání z mostu na auta nebo jakoukoliv jinou oblast, která je pro jedny vášeň, pro jiné koníček a pro většinu nesmyslná ztráta času, která může mít neblahý vliv na vaši psychiku, finanční situaci, případně trestní rejstřík, pokud to budete přehánět.

Já i má žena (ano vím, trochu ji v textu nadužívám, ale je moje teprve od května, tak mi to dopřejte) rádi čteme. Občas zajdeme do knihkupectví a vybíráme si každý to své. Žádný z nás ale neřekne "to bude asi pěkně blbá knížka", když ji ten druhý žmoulá v ruce a přemýšlí o koupi. Tenhle zájem prostě sdílíme. Jednou za čas ji ale zatáhnu do obchodu s hrami a to už je jiné kafe. "To bude asi pěkně blbá hra, kup si tuhle," říkám jí a ona se mile usměje a poslechne. Protože já tomu rozumím, ona ne. Až tak je to prosté. No a doma? Tam jsou asi pěkně blbé všechny hry, které okrádají mou životní partnerku o čas se mnou. A mně už pomalu dochází, co chci vlastně celou dobu říct. Správná odpověď není "komplexní taktická a strategická a RPG a vůbec, ty tomu nerozumíš". Správně je "Ano, lásko, máš pravdu. Teď to vypnu a budeme si povídat. Tak jak bylo v práci?"

Jenže ono hrát UFO je podstatně jednodušší, než zvládnout takticko-strategické konstatování s RPG prvky od partnerky, která přišla utahaná z práce a vyžaduje makro i mikro management domácnosti a našeho vztahu. Navíc v obležení Beastmanů prostě nemůžu přestat. Čtěte zbytek