Udělal to zas. Chan-Wook Park mě opět dostal na kolena. Mně, kterému maminka už v pěti letech spílala do televizních maniaků. Do první chebské porevoluční videopůjčovny jsem naklusal už druhý den po otevření ještě s maminčinou rudou rozevírací občankou. Půjčil jsem si tehdy Lynchovu Dunu a Scottova Blade Runnera (v osmi letech, prosím - no, možná v devíti, kdo se s tím má počítat). Prostě mě zaujaly covery. Od té doby jsem viděl tisíce filmů (nebo tak nějak, ani s tímhle se počítat nebudu) a dnes se v kině většinou nudím, protože vím, co přijde. Občas dokonce do písmene odhadnu repliku, kterou se nenápaditý scénárista rozhodl obohatit obecenstvo.Ale Parkovy filmy? Kdepak. Než jsem prošel jeho t.r.i.logií pomsty, myslel jsem, že už mě v téhle branži nic příliš nepřekvapí. Jenomže neuvěřitelným Oldboyem mi Park doslova setřel mlíko z brady. Připadal jsem si jako
žáček na první hodině kinematografie. No a teď? Teď jsem dokoukal jeho do morku kostí šílený I'm a Cyborg, But That's OK a dostal políček po mém nezkušeném, amaterském zátylku.Park je prostě chodící originál. Režisér s šílenými nápady, o které se nebojí opřít celý film. Jeho vizuální styl a vytříbený hudební vkus jsou jen louskáček na vlašáky plněné fantazií. Co tenhle člověk narve během dvou hodin na plátno, nenasní průměrný Čech za celý rok. Částečně za to samozřejmě může naše neznalost asijské (v tomto případě jihokorejské) mentality, ale Park nic nešifruje, ani nebalí do metafor, takže na nějaké rozdílné národy se tu hraje dost blbě.
"Jsem kyborg, ale to je v pořádku" je v podstatě kukaččí hnízdo řízlé neposkvrněným svitem mysli. Zatímco ale Forman hnízdo jen přeletěl, Park do něj hodil placáka. A zatímco Gondry striktně oddělil realitu od snu, Parka tahle hranice vůbec nezajímá. Zápletka? Mladá Young-goon (drsný jméno pro korejskou holku, co) je nemocná. Myslí si, že je kyborg. No, a tak skončí v blázinci, kde se vlastně celý film odehrává. Všichni jsou tu šílení a každý má svou agendu, včetně lékařů.Téměř každá scéna je více, či méně praštěný obraz ze života v jednom sanatoriu. V popředí se odehrává hlavní děj a v pozadí skotačí cvoci. Už úvodní titulky racionálně uvažujícího diváka
srovnají se zemí, a jak děj plyne, Park nenápadně graduje absurditu vyprávění do naprosto bizarního konce, který vám ale po sto dvaceti minutách přijde naprosto normální.Jednoduše si s námi hraje jako rozpustilé dítě s utahanou matkou a má z toho náramnou bžundu. A divák vlastně taky, protože je to čistokrevná, krutě inteligentní komedie, kterou v hollywoodské produkci nenajdete, ani kdyby na ni Chaplin ukázal prstem.
Žádné komentáře:
Okomentovat