Zlá krysa... Zlá!

Před pár týdny jsem si uvědomil, že mi schází skutečný herní antihrdina. Nemyslím v akademickém slova smyslu (tedy postrádající klasické hrdinské vlastnosti), těch máme hafo. Od Guybrushe po Nika Bellika. Všichni jsou to kovaní zmetci s vlásním morálním kodexem. Ale mně bytostně chybí skutečný parchant, který vyrve dítěti lízatko z pusy a vezme s ním i pár zubů.

O vánocích jsem se znovu pustil do Mass Effectu a udělal poprvé v životě, co mi mé ego nikdy ve hrách nedovolilo. Hrál jsem za hajzla. V dialozích volil arogantní odpovědi, odmítal pomáhat chudinkám a střílel bez rozmyslu. Překvapivě se hra ani trochu nezměnila. Nikdo mě neměl míň rád, žádný úkol nebyl složitější. Jen Shepardová (nějak mi to zlounství přišlo v ženské verzi živočišnější) víc krčila obočí a brala všechno s přehledem.

S každou odpovědí jsem ale tentokrát otálel a myšítko neustále sklouzávalo k těm "jasně, pomůžu, vyřeším" variantám. Chybí mi trénink. Rozum říká: "Je to jenom hra, nikdo se nedívá." Zbytek osobnosti se ale šikaně ostatních postav vzpírá. Při hraní jakéhokoliv GTA, Lynche s Kanem a dalších antihrdinských opusů není co překousávat. Vercetti i Bellic jsou parchanti v hermeticky uzavřených světech obydlených psychopaty a naprostými zrůdami. Anonymnímu řidiči vezmete auto bez skrupulí, protože o něm nic nevíte. Bossův bar vystřílíte s náramnou radostí, neboť jde o zmetka na ntou...

Herní antihrdinové jsou jednoduše zasazení do rostředí, kde jednoznačně hrajou roli klaďasů. Možná mají svérázné metody a vulgární slovník, ale vždycky stojíte proti větším hajzlům, než je vaše postava. Jakmile přistoupíte na pravidla téhle hry, ztotožnění není problém. Podobně vyvrtnuté postavy v nenávistí zkrouceném kontextu jsou populární právě proto, že konáte dobro maskované za zlo. Ztotožnění v posunutých morálních měřítkách není přece žádný problém.

Ve Falloutu máte nesmrtelné děti a možnost volby. Proto jsem vždycky skončil s karmou v oblacích. Mass Effect jen předstírá, že můžete hrát zle, nakonec stejně zachráníte galaxii, byť s trochou arogance navrch. Chci skutečného zlouna. Chci podmanivou adventuru o masovém vrahovi ve školce. Chci simulátor šíleného zubaře s možností pročíst si deatilní karty pacientů. Chci střílečku, která mě podrobně skrz filmové sekvence seznámí se srdceryvnými osudy obětí (ne, Postal obývají jen samý psychopati na odstřel). A především chci vědět, jestli bych dokázal v takovém případě zvednout myš a pustit se do díla.