O klukovi, co krčil rameny 3

Než dojeli k pumpě, slunce už zalezlo za obzor, mraky zrůžověly a stojany s nehorázně vyšroubovanými cenami pohonných hmot zalila ta nádherná zlatá záře, jakou můžete pozorovat jen dvě minuty denně, než se konečně začne smrákat. Hromotluk nabral plnou, strčil mladíkovi do ruky stovku, mávnul rukou a se slovy „tak se měj, borče“ vysmahnul kamsi do dáli. Jinoch na prahu malého obchůdku zklamaně odhodil seschlé věčně zelené stéblo a vešel dovnitř.

„Co to bude, mladej?“ zeptala se netrpělivě prošedivělá paní za kasou, když jinoch už nějakou chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří. Až na paní byl obchůdek prázdný, což junákovi trochu připomnělo domov. A také hlad, který pořád měl.

„Prodáváte tady prosím vás věčně zelená stébla trávy?“ otázal se opatrně mladík.

„Co to?“ vykulila paní v nepěkné uniformě sítě čerpacích stanic oči.

„Víte, takové co zůstane zelené, i když ho utrhnete.“

„Hele, tyhle vtípky si zkoušej na svýho fotra. Vypadám snad jak ředitelka botanický zahrady?“

„Tak aspoň něco k jídlu, kdybyste měla?“

„Za kanistrama s nemrznoucí směsí máš celej chlaďák baget, tak si vyber,“ štěkla paní a vyťukala do pokladny namátkou nějaké číslo, které se bude dobře stornovat. Zatímco si mladík vybíral bagetu, nedočkavá paní ho bedlivě pozorovala.

„Tak ukaž,“ řekla paní za pokladnou a prohlédla si vybranou bagetu, „se šunkou a majolkou. Hmm. Tak to bude za rovnou stovku.“ Jinoch vytáhl peníze od hromotluka a zaplatil. Znenadání ovšem paní vztyčila ukazováček. „Poslouchej, co žes to říkal o tý trávě?“

„Že hledám věčně zelené stéblo, takové co…“

„Já tě před tím asi špatně pochopila. Běž ven a chvilku tam počkej. Možná bych pro tebe přece jenom něco měla.“ Jinoch přikývl, usmál se a vyšel ven. Když byl asi v půli bagety, přikradla se paní zpoza rohu se stéblem trávy v ruce. „Tu máš,“ řekla spiklenecky. „Pár nám jich za prodejnou vážně roste, to by člověk nevěřil, co?“

„Nevěřil,“ potvrdil mladík a pozorně si stéblo prohlížel. „Jste si jistá, že neuschne?“

„Proč by mělo?“ zeptala se paní a jinoch nenašel uspokojivou odpověď. Tak opět jen pokrčil rameny a poděkoval. „No, moment. Něco za něco, mladíku.“

„Ale já už žádné peníze nemám.“

„To ani nechci. My uděláme něco úplně jinýho.“ Jinoch zvědavě povytáhl obočí. „Ty mě teď za barákem praštíš, a až budu mimo, tak v krámu popadneš, co uneseš a zdrhneš pryč, jasný?“

„Mám vás praštit?“ vylekal se mladík.

„Jo.“

„Ale… ale to se přece nemá,“ koktal.

„Když jsem ti to dovolila, tak můžeš.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Já to nechápu,“ řekl mladík po pravdě.

„Tím se netrap. Než bych ti to vysvětlila, tak mi ta pojistka vyprší. A vůbec, na světě je spousta věcí, který nikdy nepochopíš. Smiř se s tím.“

Jinoch pokrčil rameny a ubalil paní takovou ťafku, že se jen tak neposbírá. Vešel do obchůdku, vzal dvě bagety a jeden kanistr nemrznoucí směsi a vyrazil po silnici do tmy

pokračování příště...

Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 2

Tak dál...

V místě, kde se cesta vymletá koly lesních strojů a lemovaná šiškami štěpila vedví jako jazyk zvědavého hada, vyskočil zpoza stromu urostlý muž středních let v lehce zanedbaném modrém saku a s pozlacenou dvojkou vpravo nahoře. Zeširoka se usmíval, protože mu na světě bylo krásně a protože konečně našel v tom zatraceném lese někoho, koho by se bezelstně mohl zeptat: „Kampak, chlapče?“

„Do světa,“ přiznal junák, přehodil si kastrůlky z jedné ruky do druhé a vykročil vpravo.

„Prr!“ zavelel muž v modrém saku a usmál se tak šťastně, až se mu od zubu odrazil sluneční paprsek zpátky do nebe. „To přeci nemůžete tak rázně, mladý pane. Jak víte, že jdete správně?“

Jinoch pokrčil rameny. Muž zalomil rukama, a pak se zase usmál. Položil mladíkovi ruku na ramena a rozmáchlým gestem, jak se zdálo, pojal celý les za svůj. „Ještěže jste tu na mě narazil. Ve zdejší krajině se vyznám a příteli v nouzi vždy rád pomůžu.“ Muž se na chvilku zarazil: „Snad to ode mě není moc troufalé, považovat vás za svého přítele?“ Mladík opět pokrčil rameny. V sociální interakci nebyl příliš kovaný. „Vím, známe se teprv chvilku, ale mně stačí jediný pohled a poznám spřízněnou duši. Cejtíte to také tak?“ zeptal se muž a mladík zlehka přikývl.

„Výborně,“ zajásal muž, „a teď mi prozraďte, kam máte namířeno?“

„Chci najít věčně zelené stéblo trávy. Takové, co neuvadne, ani když ho utrhnete. Takové, co…“ Muž mladíka zarazil: „Víc neříkejte, vím přesně, jaké máte na mysli.“ „Skutečně?“ zaradoval se jinoch. „Jistě,“ potvrdil muž, „a vy, můj milý příteli, máte vážně neuvěřitelné štěstí, protože dál už hledat nemusíte. Jen momentík strpení.“ Muž znenadání skočil za strom, zpoza něhož se před tím vynořil, a za krátký okamžik byl zpět s ještě širším úsměvem a sytě zelenou snítkou trávy v prstech. „Není nádherné?“ zeptal se muž a mladík užasle přikývl. „Může být vaše za pouhých devadesát devět korun. A přidám ještě atlas hub zdarma. Co říkáte, příteli?“

„Korun?“ odvětil jinoch nejistě.

„Však víte, ve světě není nic zadarmo. Ani mezi přáteli. Máte peníze, že?“ Jinoch zavrtěl hlavou. „Cože?! Jdete do světa bez peněz? Příteli, co vás to napadá?“ Muž setřásl prvotní šok a opět se usmál. „Nevadí, však my už něco vymyslíme. Řekněte mi, co máte v těch kastrůlcích?“ „Květákovou polívku a knedlíky s uzeným a zelím,“ řekl popravdě mladík a muž se olízl. „No, vida. Na atlas hub to sice není, ale tohle věčně zelené stéblo trávy s vámi za ty kastrůlky vyměním. Že jste to vy.“ Jinoch bez váhání svolil, neboť neměl příliš hlad a stéblo bylo skutečně nádherně zelené.

„S vámi je radost obchodovat. Snad se ještě někdy potkáme,“ řekl muž a vydal se vpravo. I když se jinoch původně chystal vykročit stejným směrem, bylo mu trapné muže v modrém saku následovat, tak strčil věčně zelené stéblo do kapsy a vykročil vlevo.

Junák dorazil k silnici, právě když se slunce na horizontu začalo dotýkat špiček statných smrků. Zašmátral v kapse a vytáhl stéblo trávy, které mezitím potemnělo a začalo vypadat trochu nezdravě. Najednou se mladík cítil trochu ztracený. I s věčně zeleným stéblem, které se nejspíš v kapse rozbilo. Sice bylo stále zelené, ale už ne tak hezky a o slovo se navíc začal hlásit hlad. Mladík ale neztrácel optimismus. Stoupnul si doprostřed silnice, aby se rozhlédl, kudy by bylo nejrozumnější pokračovat v cestě, když kolem protroubilo auto. Se skřípěním brzd zastavilo u krajnice a ven vylezl plešatý hromotluk v kožené bundě a s tetováním hada na krku. „Co se tu motáš, ty kokote?“ zeptal se hromotluk a mladík se zastyděl.

„Sorry, já to tak nemyslel,“ omluvil se hromotluk, když viděl, že jinocha uvedl do rozpaků. Přistoupil k němu blíž, ruku mu položil na rameno: „Jseš v pohodě?“

Hoch nesměle přikývl. „Jen mám trochu hlad a nevím kudy kam.“

„Tak si naskoč, o pár kiláků dál je pumpa, koupíš si tam nějakej žvanec. Co tě to prosim tě napadá motat se prostředkem silnice?“ Hromotluk se mile usmál, bylo na něm patrné, že odpověď nečeká, tak mladík jen pokrčil rameny a nasedl do auta.

pokračování příště...

Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 1

Z nějakého pochybného důvodu dostala krysa chuť napsat pohádku. A protože někde chytila grafománii (snad jen dočasně), tak bude dlouhá a na díly. Hurá.

Bylo, nebylo. Nebo snad raději byl, nebyl? No, on spíš byl, než nebyl. Tak tedy žil, byl. Ano – žil, byl jednou jeden mladík. Ani velký, ani malý, spíš takový ten do počtu. Až na to, že žil sám. V domku u jezera, kde se při západu slunce procházeli plameňáci a kde v noci kvákaly žáby. Mladík, jemuž ani neměl kdo dát jméno, každý den ráno vstal, nasadil si své brýličky, spořádal snídani, vykloktal si a vyšel na svou zahrádku, kde pěstoval trávu. Tu, co se nedá hulit, aby bylo jasno.

V nepřeberném množství odrůd na jinochově zahrádce nechyběl jediný odstín zelené. Mladík kráčel přes louku bosou nohou, sem tam pohladil pár stébel a vychutnával si vůni ranní rosy. Občas složil některým vzrostlejším klasům poklonu a ty menší chlácholil, že jejich čas také přijde.

Po obědě vyrážel na zahrádku zas. S nůžkami v ruce a s rozbušeným srdcem se každičké odpoledne vydával najít věčně zelené stéblo. Takové, které ani po utržení neuschne a na němž by rosa ulpěla každé další ráno. Takové, které by s sebou mohl vzít do světa.

Velký svět ho totiž ještě nepohltil. Znal jen svou zahrádku a v jezeře se od břehu odvážil udělat vždy pouze několik temp. Nemohl přeci jen tak vyjít ze dveří a… Kdepak. Ne bez věčně zeleného stébla. Jen s ním se tam venku neztratí.

Když jinochovi táhlo na dospělost a ze severních kopců se valilo až příliš chutí dálek, zastavil se u jeho domku opilý pocestný. Trochu se motal, trochu škytal a hodně obdivoval tu všelijak zelenou louku. „Že si tu aspoň nezasadíš pár brambor, chlapče,“ řekl moudře opilec a podrbal se na hlavě.

„Vždyť by mi nezbylo dost místa na trávu.“

„A k čemu prosím tebe potřebuješ tolik trávy?“

„Abych našel věčně zelené stéblo a mohl se s ním vydat do světa.“

Opilý pocestný, který už ve světě byl, všechno poznal a všechno zvěděl, se ze srdce zachechtal: „Tady ho ale nenajdeš, tupče. Celý jsi to špatně pochopil. Nejdřív musíš do světa, a pak teprv něco hledej. Jinak na tý svý zahrádce dočista shniješ.“

Opilec klopýtl, skutálel se ze svahu a byl pryč, ale jinochovi stihnul do hlavy nasadit pořádného brouka. Najednou všechno dávalo smysl. Svět je prý veliký, mnohem větší než mladíkova zahrádka, na které by věčně zelené stéblo mohl taky věčně hledat.

Byl právě čas oběda, mladík tedy shrnul jídlo do kastrůlků, rychle se rozloučil s loukou, zapálil domek a vyrazil na západ. K lesu. Sice hlubokému, ale pouze zdánlivě neproniknutelnému, protože každým lesem se vinou cestičky, které téměř vždy končí u nějaké silnice, neřkuli dálnice. Jinoch možná neměl pro strach uděláno, slunce nicméně pálilo vysoko nad špičkami statných smrků, takže se neměl tak úplně čeho bát. Vykračoval rázně, falešně si prozpěvoval, plašil zvěř, o které neměl páru a přitahoval pozornost houbařů, kterým byl ale nakonec stejně ukradený.

pokračování příště...

Čtěte zbytek

A komu tím prospějete, co?!

Některé stojí za to, jiné mají příšerné režiséry. Některé vydělávají peníze, jiné šláply vedle. Někdo je nadšeně vítá, jiným se chce brečet. Filmové remaky (hezky česky překopávky) tu s námi každopádně jsou, vždycky byly a momentálně zřejmě plánují masivní invazi.

Odmítám věřit, že Hollywoodu došly nápady. To by totiž muselo platit už od dvacátých let, kdy od sebe filmaři začaly bez skrupulí opisovat a nikomu to nepřišlo ani trošku divné. Stejně tak nehodlám přijmout myšlenku, že remaky jsou jen luxy diváckých peněz. Vždyť za množstvím z nich stojí fandové původních kousků, kteří rozhodně neměli v úmyslu přiživit se na historii a jedním vrzem nám ji i zkazit. Kde se tedy ale berou neustálé hordy režisérů a scénáristů, kteří nám umaštěnýma prackama šahají na legendy a kdoví proč si myslí, že to zvládnou líp?

Nápad natočit remake se rodí lecjak. Když na samém začátku stojí knižní předloha, „remake“ je většinou v podstatě novou adaptací, která s textem zachází zas trošičku jinak. Planety opic F. J. Schaffnera a páně T. Burtona jsou značně odlišné filmy se zcela jinými konotacemi a ponechám-li stranou sporné kvalitativní hledisko, jen stěží lze Burtonovu verzi vlastně označit za remake. Ale ať už použiju slovo reimaginace, nebo nová adaptace, nezbavím svět faktu, že jakýsi Schaffner předběhl Burtona o víc než třicet let, vydobil pro Boulleovu knihu kultovní status a mistr Burton se na něm chtě-nechtě svezl. Pochopil ale jednu věc, která většině tvůrců remaků dodnes uniká.

Ať už umělecké, nebo popkulturní dílo má určitý kontext. Váže se na dobu svého vzniku, na osobnost autora (kterou ovšem není dobré tahat do kritiky, tak bacha!), na tehdy žhavá témata. Prostě reflektuje někdejší současnost. Ne tu naši, někdejší. Jednoduše řečeno – hodí se do určitého času, na který mi můžeme jeho prostřednictvím zavzpomínat. Jenže pak přijde tupoň obecný, podrbe se na hlavě a řekne si – to Nebe nad Berlínem, to ti byl tak skvělej film. Nenatočíme ho znovu a trochu víc romanticky? Americký ženský se zblázněj, až uvidí Cage v černým kabátu, jak padá na zem, páč se zamiloval do Meg Ryan.

A průser je na světě. Zatímco Wim Wenders natáčel své Nebe nad Berlínem jako náladový experiment bez jasně daného scénáře a nechal své myšlenky odbíhat k rozličným tématům. Tupoň obecný jen obšlehl stylový nápad o andělech a postavil na něm romantickou břečku. Prostě jen tak. Komu tím prospěl? Spoustě amerických žen, které si mohly poplakat. Nasral tím někoho? Asi jen pár zarytých Wendersových příznivců. Takže co se vlastně stalo? Co by? Jeden filmař se inspiroval od druhého a na rozdíl od většiny kolegů to alespoň přiznal.

Aby bylo jasno – remaky nemám příliš v lásce. Ale ničemu neškodí. Nepovede se nová verze Věci? No bóže. Nepovedla se mlha, nepovedl se Texaský masakr. Všechny ty nové kopie jsou ve své snaze o aktualizaci originálům jen pro smích. Hrozně mě štve, že je vůbec někdo točí, protože pak přijde dvanáctiletý fracek, který ví o filmech kuloví a půl a začne mi tvrdit, jak je ten novej Texaskej masark masakrální a ta stará břečka vykastrovaná. No, hlavu bych mu urval. Ale jen proto, že Tobe Hooper umí točit horory a nepotřebuje po třiceti letech čučet na mladé nadějné talenty, jak mu motorovou pilou masakrují jeho atmosférická dílka (a Poltergeisti jsou na cestě).

Stačí ale trocha nadhledu a remaky jsou najednou jen nutné zlo, které se dá snadno ignorovat. Originály mám ostatně doma na plackách a můžu si kdykoliv spravit chuť. Že bude nový Predator? Tak ať je. Jestli se povede, budu rád. Jestli ne, budu radši držet hubu, protože po těch letech ustavičných předělávek by mi už asi upadla. Souboj titánů? Spadli jste na hlavu? Tak ať. Je to vaše hlava.

Důležité je, že remaky mají i odvrácenou stranu (v tomto případě tu kladnou). Na cestě je nový Vetřelec a točit ho už definitivně bude Ridley fucking SCOTT! Kdo není nadšený, je u mě pokrytec. A co když vám třeba prozradím, že báječné Vanilkové nebe s Cruisem je ve skutečnosti předělávka španělského Abre los ojos? To je bžunda, co? Nebo ještě lepší, hele: The Thing, jejíž remake se chystá zkazit reputaci originálu, není ve skutečnosti originál. Ha! Ten totiž vznikl už v roce 1951 a jmenuje se The Thing from Another World. Mám pokračovat? Scarface! Původně 1932. The Fly (Cronenberg) – 1958 (Neumann). Heat – Mann si zremakoval vlastní film L. A. Takedown. Munich – ne, Spielberga nikdo předělat nestihnul, to Spielberg se silně inspiroval čtyřhodinovou minisérií Sword of Gedeon. To jsou věci, to jsou věci.

Můj postoj, stručně a jasně? Remaky ničemu neškodí, ale jestli mi někdo sáhne na Blade Runnera, budu střílet. Takže tak. Čtěte zbytek

Gangsterka na speedu (a levně)

Stěhování je konečně za mnou. Byla to fuška a zaslouží si samostatný post, ale ještě na něj nemám nervy. Takže po delší pauze pro zahřátí něco lehčího. Třeba o filmu. O té vynikající nezávislé komedii za směšných šest milionů dolarů, která se za svůj původ nestydí a každý cent investuje do svižné, chytré a vtipné podívané.

Boondock Saints (u nás v distribuci pod názvem Pokrevní bratři) je neuvěřitelných deset let starý film, který kdovíproč dosud unikal mé pozornosti. Scénárista a režisér Troy Duffy (mimochodem je to dosud jeho jediný snímek a nyní chystá druhý díl) by mohl svůj minimalistický opus klidně natočit dnes a nepoznáte rozdíl. Až tak nadčasové dílo to je.

Ne, nemějte obavy, nejde o žádnou uměleckou, tématickou cvokárnu. Po stěhování si člověk přeci jen raději promítne něco na odreagování. Boondock Saints jsou ryzí žánrová gangsterka z hlavním tématem vypůjčeným z komiksů, s vyprávěcím stylem inspirovaným Martinem Scorsesem a s humorem ala Guy Ritchie. Slušné kombo, když se to umí a nezmastí jako ve slátaninách třídy Lucky Number Slevin.

Žádná velká zápletka, žádné mazlení se stereotypy. Tenhle silně nadsazený, krvavý masakr si jede vlastní cestou a mírně ztěžkne až na samém konci, kde to ostatně pozorný divá čeká. Nějaká ta zborcená klišé a pár dobrých žánrových nápadů mě potěšilo, ale zdravé jádro filmu leží především na bedrech Duffyho bravurního psaní a hereckých výkonech tří hlavních protagonistů. Irští bratři ve zbrani, které si nepochybně s velkou chutí střihli Sean Patrick Flannery a Norman Reedus, se rozhodli potřít zločin v jižním Bostonu ve velkém stylu, k čemuž jim krom Boha pomáhá také homosexuální agent FBI v podání vždy výtečného Willema Dafoea.

Bratři si pro inteligentně vtipné hlášky nechodí daleko a Dafoeova role je prostě božská. Napsaná s grácií a zahraná hereckým psychopatem, který se neštítí ničeho.

Zmínil jsem humor ala Ritchie - ovšem BS tolik netahá kočku za ocas, i přes ta kvanta krve a přestřelek brká na poněkud něžnější notu, a jakkoliv mám toho britského pomatence v lásce, tohle mi sedlo o něco víc. Duffy si taky odpustil Richiovsky zamotanou zápletku a držel se raději zkrátka. Ostatně nevím, co do toho tahám Ritchieho, když Lock, Stock and Two Smoking Barrels jsou jen o rok starší.

Film má výborné tempo, takže nuda nehrozí. Má skvělý, stylový a odvážný soundtrack (dokonce i to šílené techno do filmu jaksi sedne). Má koule, má říz, má vlastní hlavu. Má, má, má. Zkoukněte to. Nebo si pomyslete, jak jsem sto let za opicema, vždyť ten film už viděl každý, a stejně ho zkoukněte znovu. Tahle oddechová parádička se silnými charaktery lepí jako kanagom. Čtěte zbytek