Doraž ho, Tome!

Je to pár pátků a něco sobot, kdy jsem naposledy zabořil prstíky do nějaké staré hry. K recenzování těch nových jsem musel pořídit úhlednou černou bednu na steroidech, která utáhne moderní grafické výdobytky, a kdybych jí přimontoval křídla, odstěhoval bych se na zimu do teplých krajin. No uznejte sami, že na něčem, jehož střeva utáhnou Crysis bez nejmenšího cuku, nebudu přece pařit první příhody Solid Snakea, nebo si provtipovávat cestu za Sordidem (Víte, o čem mluvím? A co penzijní připojištění, už máte?).

Nicméně "staré dobré" hry mi po čase začaly chybět. Neříkám, že s těmi dnešními je něco špatně. Jenom jsou prostě jiné. Doba pokročila, konzumní nároky se změnily a já si bohužel pamatuji časy, kdy mě to prostě bavilo víc. Nejdřív jsem si myslel, že ztrácím schopnost přijmout virtualitu za reálnou. Že už jednoduše nedosáhnu hlavou do oblak. Jenže pak jsem rozpařil Mafii a pánové (dámy prominou), ono je to všechno jinak.

Jistě geniální Mafie je i dnes úctyhodný kousek herního umění. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem játydádydá. Víte ale, v čem je ten podstatný rozdíl, oproti dnešku? Vezměmeš si takový Alone in the Dark jako současnou paralelu. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem (v rámci možností) játydádydá, a přece je to úplně jiný zážitek. Méně intenzivní, méně atraktivní. Ne a ne se plně vnořit do temných rohů Central Parku.

A pak mi to došlo. Kolem a kolem - jde vlastně jen o obtížnost. AitD rozlousknete jedním vrzem, pár sekvencí si zopáknete, protože jste si z pytlíku zrovna brali chips, a vžum, kudla, máslo, znáte to. Najednou jste na konci a máte pocit, že jste dohráli hru. Mafie je naopak výzva. Není to hra pro každého a bez skrupulí přiznám, že když byla ještě žhavá novinka, nedohrál jsem ji. Je prostě těžká a nutí vás hlavu používat jako hlavu a ne jako louskáček na náhodné puzzly. Zároveň ale není nehratelná, to by samozřejmě nikoho nebavilo. Nicméně zapomeňte na chipsy. Tahle hra se musí hrát. Musíte jí dát všechno, takže holubi na parapetu vás nezajímají a domácnost musí počkat. Dohrajte Mafii a máte pocit, že jste prožili Tomův příběh. Na těch několik hodin jste prostě Tom a hotovo. Ale prožeňte Carnbyho newyorským podsvětím a prožili jste tak leda příběh hráče, který paří AitD.

Ani supr trupr grafika, ani oheň jako "hlavní záporňák", ani geniální systém kombinace předmětů prostě nezaručí dostatečné vnoření do počinu, který dohrajete s jednou rukou v pytlíku. Současná herní tvorba se snaží oslovit především důchodce a děti, které zatím strkají myš raději do pusy. Hlavně ať to každý dohraje. Neříkám, že je to špatně, jenže v tom případě potřebujeme silnější propojení hratelnosti a příběhu (například takové "QTE" šipkování je přesný opak) a především mnohem kvalitnější způsoby vyprávění. Filmové postupy fungují ve filmu. Texty v knížkách. Jestli nás trend žene k rodinnému hraní, pak by heslem dne měly být vyprávěcí postupy herní. O čem mluvím? Hráli jste BioShock? Náznaky tam byly. Čtěte zbytek

Půlnoční karban

Mluvit o bezesných nocích v souvislosti s hrami Chrise Jonese je jako zvedat ženským na ulici sukně. Každý by to chtěl dělat, ale všichni už jednoduše vědí, co bude dál. Kdo nezná Texe Murphyho, jako by nežil. Jako by nežil v devadesátých letech a nehrál počítačové hry. Klobouk, baloňák a fluorescentně bílé kecky charakterizují tuhle studnici cynického humoru víc než dostatečně. Pět báječných adventurek pak z jedné z nejcharismatičtějších postav herní historie udělalo legendu. Geniální byl také nápad zasadit jakože noirovou parodii na Philipa Marlowa do postapokalyptického San Francisca.

Začaly to Mean Streets už v devětaosmdesátém a Martian Memorandum o dva roky později - klasické adventury s vyšperkovanými příběhy. Pak se nalodil zručný scénárista Aaron Conners a vzniklo dobrodružné veledílo s filmovými sekvencemi a skutečně tuhou hratelností v realtimovém 3D prostředí, tedy žádný rendering předem. Čtyři blyštivé placky s přenádhernou grafikou a nehorázně dlouhou dobou loadování. Under a Killing Moon byla prostě taková malá revoluce, Chris Jones jakýsi herní bůh a člověk bázlivě prohazoval cédla v jednorychlostní mechanice. Kdyby tehdy vypli proud, měl bych nejspíš infarkt.
Nebudu opěvovat Pandora Directive, nebudu ódit nad Overseerem - není třeba. Důležitější je, že Jones a Conners opět propletli prsty a kolaborují. Chystá se nová adventure Three Cards to Midnight, sice bez Texe, ale nezaměnitelný Jonesův hlas opět uslyšíme. Čeká nás jakási revoluční hratelnost, ale podobné žblepty slýchám dnes a denně. Zvláštní je, že těmhle dvěma zatím na udičku skáču. Třeba vážně přijdou s další nevídaností. Screenshoty mě ale vyloženě děsí. Podobných zvěrstev jsem za posledních pár let dohrál... hodně a za prd jich stálo... hodně.
Tvůrci se prý zaměřili na hratelnost a akustickou složku, jestli tenhle projekt nevyjde, sním Murphyho klobouk, pak spáchám sepuku, se střevy na podlaze se vrhnu na hara a pokusíme se i o kiri.

Do té doby skutečně vřele doporučuju všem závislákům na Jonesově hlase hodně zdařilou machinimu Stolen Life. Za pár šupů se dá stahnout tady, je to sci-fi, je to o robotech, je to sakra promyšlené, precizně nadubované a těžce noirové. Mňam.

Čtěte zbytek

A zase v práci.

Týdenní dovolená uplavala, jako když ji do vody hodí, a bezesné noci strávené před monitory všech počítačů, co se doma válí, během sedmi dní rozmlaskaly můj biorytmus po stěnách. Ráno bodalo a pálilo. Budík dostal hned několik šancí, a světe div se, dosud žije. Mastné vlasy a týdenní strniště ustály můj atak upřímným zíráním do zrcadla, takže teď sedím v kanceláři, nečistý, unavený, nemastný, neslaný a přemýšlím, jakéže to povolání vlastně vykonávám.

Selektivní paměť se tomu tuším říká. Člověk sedne v dětství na kolo, nějaký příbuzný chvíli tlačí a už to jede. Deset let se bicykl válí ve sklepě, pak člověk sedne a už to jede. Tělo prostě nezapomíná. S mozkem už je to horší. Stačí sedm dní zaslouženého odpočinku a synapse trčí úplně jinými směry. Jedna ranní porada a dvě kávy - tolik vám musí stačit k osvojení schopností a znalostí, jež jste na začátku shromažďovali tři měsíce.

Ale už bude dobře. Dva týdny a dostávám nálepku OSVČ. Takhle to vypadá, jako bych se měl stát invalidou, mít dopravu zdarma, muzea za polovic a na všechno dost času. Čuju ale přesný opak. Hluboko do kapsy a tahanice s úřady bude nejspíš heslo dne, biorytmus půjde do háje, práce bude stále dost a zabije mě kafe. A záda. Asi bych měl začít sportovat. Nebo aspoň přestat sedět. Čtěte zbytek

Zlatá armáda? Jděte do háje.

Guillermo del Toro dotočil druhého Hellboye, takže jsem se vyřítil z bytu a krtečkovsky hurá do kina. První půlku jsem si celkem užil. Starý dobrý Perlman crapoval na všechny strany, příběh se slibně rozvíjel a mystická stvoření relativně vybočovala ze zažitých klišé. Jenže...

Jenže druhá půlka jaksi zapomněla, že se jmenuje Hellboy a Toro rozjel na plátně pološílené narnio-prstenovské hody, které poslaly veškerou Mignolovskou poetiku do kytek. Já jsem se nudil, dámy a pánové. Slyšíte dobře. Nudil u Hellboye. Jak sakra tohle tvůrce báječného Panova labyrintu a mňamózního Devil's Backbone dokázal, netuším. Jisté je, že jakmile se děj filmu přesunul do fantastických říší, skončil Hellboy a začala procházka světem za skříní. Chyběla jen čarodějnice a lev.

I osobitý humor se najednou poněkud vytratil a hlavní elfí záporák, kterému se režisér pokusil vtisknout lidskou duši, byl z ničeho nic prostě fádní. Jediný světlý moment druhé poloviny je setkání se smrtí, tohle zvířátko bylo jasně del Torrovské a jednoznačně určené ke kochání.

První Hellboy je oproti dvojce dějově dost komorní, ale o to lepší. Jenom nerad si musím přiznat, že pokračování snad ani nechci na DVD do knihovničky. Možná mu dám ještě šanci, ale když už i Mignola s del Torem přistoupili na soudobé trendy a dělají fantasy ve velkém stylu s tím debilně omletým příběhem o předmětu, který je nutné najít a zničit, aby pohádkový svět nezničil ten nepohádkový, něco je prostě špatně.

Skříň do Narnie, most do Therabithie a spol., Zlatý kompas a teď ZLATÁ armáda! Mělo mě to varovat. Cestou z kina jsem si ale spravil chuť a koupil tohle. Nádherná ukázka, že i málo stačí, aby vznikl originál. Čtěte zbytek

DDD

Dočetl jsem těžce sháněný bestseller Darkly Dreaming Dexter. Ať žije aliterace! Knížka je to popíková stejně jako seriál, který na její motivy vznikl. Žádná hloubka, jen solidně postavený příběh na geniálním nápadu - zábavné čtení, pokud od textu nečekáte víc než poutavý děj.

Dexter je masový vrah. Dexter je analytik cákanců krve pro detektivní oddělení v Miami. Toť vše. Slušně napsaný příběh v ich-formě s rozumným autorským stylem, v němž se mísí vtipný cynismus, krvavá ironie a absurdně abužívaná aliterace. Tento roztomilý stylový prvek jistým způsobem podtrhuje Dexterovu hravou osobnost, ale jako všechno ostatní je tu jen pro efekt.

Text je totiž povrchní, jak jen to u bestselleru lze. Není divu, že vznikl seriál, který do jisté míry svou předlohu předčí. Oproti knize má nespornou výhodu - epizodní charakter. Tlupa scénáristů se tak může vyřádit a vyždímat z textu i to, co tam vlastně není. Seriál je vtipnější, promyšlenější a s ohledem na diváka i svým způsobem složitější. Jestli jste ho už viděli, knížku si odpusťte.

Většina lidí na netu tvrdí, že text je podstatně temnější. Pravda, ovšem jen proto, že v něm Dexterův ironický (a tudíž vtipný) přístup k životu Jeff Lindsay (to je autor) rozmělnil a na pilu tlačil méně, než je zdrávo. V seriálu pak koncentrovaný humor tluče do očí a baví prostě víc. Vzhledem k tomu, že kniha je čistě o zábavě, skutečně doporučuji přijmout Dexterův příběh v audiovizuální podobě. Tentokrát zlaté pravidlo "knížka lepší než film" prostě neplatí. Takže skutek utek a já se pustím do tohohle. Jo, jestli jste seriál ještě neviděli a angličtina vám moc nechutná, DDD je i v češtině. Čtěte zbytek

Sto čtyřicet tisíc rohlíků

A je to doma! Teda před domem. O pár domů dál vlastně, protože parkování je tu trochu složité. Nicméně zbrusu nový Oplík mi říká pane (a ženě paní), přede jako rozmazlené kotě, je rudý, nehorázně roztomilý a místo něj jsem mohl koupit sto čtyřicet tisíc rohlíků. To je strava asi tak na týden, pak by se s největší pravděpodobností už nedaly jíst. Takže jsem udělal dobře, když jsem místo nich pořídil penězožrouta se spalovacím motorem a šaltpákou proklatě nízko.

V životě jsem auto nevlastnil, tudíž nemám ještě ani vzdálenou představu, kolik dalších investic bude třeba, abych si mohl beztrestně vozit svůj líný zadek tam a zpátky po dvorku, případně občas navštívit přes dvě stě kilometrů vzdálené rodiče. Už teď se ale úspory radikálně tenčí, i když jsem tu rudou mršku seznamoval s pražským provozem jen hodinu. Povinné ručení, havarijní pojištění, registrace, dálniční známka, benzín (ten se leje vpravo vzadu a dosud jsem neměl odvahu zjistit, zda se pistole při naplnění nádrže sama zastaví, nebo na mě nakonec vychlístne něco málo předražené tekutiny), pravidelný servis, zimní pneumatiky, letní pneumatiky, nezbytný plyšák na zadní sedadlo, kterému prostě nedokážu odolat a už se těším na narozeniny, navigace, držák navigace s anténou RDS-TMC... Už si vzpomínám, proč jsem nechtěl auto.

Již zhruba rok mám v popisu práce mimo jiné prohrabávat policejní statistiky nehodovosti a vyďobávat z nich zajímavá čísla - kolik lidí umřelo v úterý na D1, kolik zraněných si vyžádalo kutálení autobusu po poli, nejspíš proto se mi ruce na volantu potí trochu víc, než je zdrávo. Doteď nechápu, co jsem to vlastně provedl. Ve špajzu mám kolečkové brusle (a nevím, jak se na nich vlastně brzdí), chtěl jsem si pořídit kolo, v peněžence se na mě směje čtvrtletní kupón na městskou hromadnou, k čemu proboha potřebuju vlastní auto? Sto čtyřicet tisíc rohlíků, tři sta osmdesát osm průměrně drahých počítačových her, sedmnáct tisíc pecnů chleba z Šumavy, záchod a kus chodby v průměrném pražském 2+kk, třetina auta, které by si přála žena, sto čtyřicet kopií kompletního vydání Samurai Champloo na DVD, tři a půl svatby na slunném Mauriciu, dvě stě padesát devět měsíčních balení náplastí na zvětšení penisu a déle trvající ejakulaci... Proč jsem si sakra koupil auto?!!!
Čtěte zbytek