O klukovi, co krčil rameny 3

Než dojeli k pumpě, slunce už zalezlo za obzor, mraky zrůžověly a stojany s nehorázně vyšroubovanými cenami pohonných hmot zalila ta nádherná zlatá záře, jakou můžete pozorovat jen dvě minuty denně, než se konečně začne smrákat. Hromotluk nabral plnou, strčil mladíkovi do ruky stovku, mávnul rukou a se slovy „tak se měj, borče“ vysmahnul kamsi do dáli. Jinoch na prahu malého obchůdku zklamaně odhodil seschlé věčně zelené stéblo a vešel dovnitř.

„Co to bude, mladej?“ zeptala se netrpělivě prošedivělá paní za kasou, když jinoch už nějakou chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří. Až na paní byl obchůdek prázdný, což junákovi trochu připomnělo domov. A také hlad, který pořád měl.

„Prodáváte tady prosím vás věčně zelená stébla trávy?“ otázal se opatrně mladík.

„Co to?“ vykulila paní v nepěkné uniformě sítě čerpacích stanic oči.

„Víte, takové co zůstane zelené, i když ho utrhnete.“

„Hele, tyhle vtípky si zkoušej na svýho fotra. Vypadám snad jak ředitelka botanický zahrady?“

„Tak aspoň něco k jídlu, kdybyste měla?“

„Za kanistrama s nemrznoucí směsí máš celej chlaďák baget, tak si vyber,“ štěkla paní a vyťukala do pokladny namátkou nějaké číslo, které se bude dobře stornovat. Zatímco si mladík vybíral bagetu, nedočkavá paní ho bedlivě pozorovala.

„Tak ukaž,“ řekla paní za pokladnou a prohlédla si vybranou bagetu, „se šunkou a majolkou. Hmm. Tak to bude za rovnou stovku.“ Jinoch vytáhl peníze od hromotluka a zaplatil. Znenadání ovšem paní vztyčila ukazováček. „Poslouchej, co žes to říkal o tý trávě?“

„Že hledám věčně zelené stéblo, takové co…“

„Já tě před tím asi špatně pochopila. Běž ven a chvilku tam počkej. Možná bych pro tebe přece jenom něco měla.“ Jinoch přikývl, usmál se a vyšel ven. Když byl asi v půli bagety, přikradla se paní zpoza rohu se stéblem trávy v ruce. „Tu máš,“ řekla spiklenecky. „Pár nám jich za prodejnou vážně roste, to by člověk nevěřil, co?“

„Nevěřil,“ potvrdil mladík a pozorně si stéblo prohlížel. „Jste si jistá, že neuschne?“

„Proč by mělo?“ zeptala se paní a jinoch nenašel uspokojivou odpověď. Tak opět jen pokrčil rameny a poděkoval. „No, moment. Něco za něco, mladíku.“

„Ale já už žádné peníze nemám.“

„To ani nechci. My uděláme něco úplně jinýho.“ Jinoch zvědavě povytáhl obočí. „Ty mě teď za barákem praštíš, a až budu mimo, tak v krámu popadneš, co uneseš a zdrhneš pryč, jasný?“

„Mám vás praštit?“ vylekal se mladík.

„Jo.“

„Ale… ale to se přece nemá,“ koktal.

„Když jsem ti to dovolila, tak můžeš.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Já to nechápu,“ řekl mladík po pravdě.

„Tím se netrap. Než bych ti to vysvětlila, tak mi ta pojistka vyprší. A vůbec, na světě je spousta věcí, který nikdy nepochopíš. Smiř se s tím.“

Jinoch pokrčil rameny a ubalil paní takovou ťafku, že se jen tak neposbírá. Vešel do obchůdku, vzal dvě bagety a jeden kanistr nemrznoucí směsi a vyrazil po silnici do tmy

pokračování příště...