O klukovi, co krčil rameny 2

Tak dál...

V místě, kde se cesta vymletá koly lesních strojů a lemovaná šiškami štěpila vedví jako jazyk zvědavého hada, vyskočil zpoza stromu urostlý muž středních let v lehce zanedbaném modrém saku a s pozlacenou dvojkou vpravo nahoře. Zeširoka se usmíval, protože mu na světě bylo krásně a protože konečně našel v tom zatraceném lese někoho, koho by se bezelstně mohl zeptat: „Kampak, chlapče?“

„Do světa,“ přiznal junák, přehodil si kastrůlky z jedné ruky do druhé a vykročil vpravo.

„Prr!“ zavelel muž v modrém saku a usmál se tak šťastně, až se mu od zubu odrazil sluneční paprsek zpátky do nebe. „To přeci nemůžete tak rázně, mladý pane. Jak víte, že jdete správně?“

Jinoch pokrčil rameny. Muž zalomil rukama, a pak se zase usmál. Položil mladíkovi ruku na ramena a rozmáchlým gestem, jak se zdálo, pojal celý les za svůj. „Ještěže jste tu na mě narazil. Ve zdejší krajině se vyznám a příteli v nouzi vždy rád pomůžu.“ Muž se na chvilku zarazil: „Snad to ode mě není moc troufalé, považovat vás za svého přítele?“ Mladík opět pokrčil rameny. V sociální interakci nebyl příliš kovaný. „Vím, známe se teprv chvilku, ale mně stačí jediný pohled a poznám spřízněnou duši. Cejtíte to také tak?“ zeptal se muž a mladík zlehka přikývl.

„Výborně,“ zajásal muž, „a teď mi prozraďte, kam máte namířeno?“

„Chci najít věčně zelené stéblo trávy. Takové, co neuvadne, ani když ho utrhnete. Takové, co…“ Muž mladíka zarazil: „Víc neříkejte, vím přesně, jaké máte na mysli.“ „Skutečně?“ zaradoval se jinoch. „Jistě,“ potvrdil muž, „a vy, můj milý příteli, máte vážně neuvěřitelné štěstí, protože dál už hledat nemusíte. Jen momentík strpení.“ Muž znenadání skočil za strom, zpoza něhož se před tím vynořil, a za krátký okamžik byl zpět s ještě širším úsměvem a sytě zelenou snítkou trávy v prstech. „Není nádherné?“ zeptal se muž a mladík užasle přikývl. „Může být vaše za pouhých devadesát devět korun. A přidám ještě atlas hub zdarma. Co říkáte, příteli?“

„Korun?“ odvětil jinoch nejistě.

„Však víte, ve světě není nic zadarmo. Ani mezi přáteli. Máte peníze, že?“ Jinoch zavrtěl hlavou. „Cože?! Jdete do světa bez peněz? Příteli, co vás to napadá?“ Muž setřásl prvotní šok a opět se usmál. „Nevadí, však my už něco vymyslíme. Řekněte mi, co máte v těch kastrůlcích?“ „Květákovou polívku a knedlíky s uzeným a zelím,“ řekl popravdě mladík a muž se olízl. „No, vida. Na atlas hub to sice není, ale tohle věčně zelené stéblo trávy s vámi za ty kastrůlky vyměním. Že jste to vy.“ Jinoch bez váhání svolil, neboť neměl příliš hlad a stéblo bylo skutečně nádherně zelené.

„S vámi je radost obchodovat. Snad se ještě někdy potkáme,“ řekl muž a vydal se vpravo. I když se jinoch původně chystal vykročit stejným směrem, bylo mu trapné muže v modrém saku následovat, tak strčil věčně zelené stéblo do kapsy a vykročil vlevo.

Junák dorazil k silnici, právě když se slunce na horizontu začalo dotýkat špiček statných smrků. Zašmátral v kapse a vytáhl stéblo trávy, které mezitím potemnělo a začalo vypadat trochu nezdravě. Najednou se mladík cítil trochu ztracený. I s věčně zeleným stéblem, které se nejspíš v kapse rozbilo. Sice bylo stále zelené, ale už ne tak hezky a o slovo se navíc začal hlásit hlad. Mladík ale neztrácel optimismus. Stoupnul si doprostřed silnice, aby se rozhlédl, kudy by bylo nejrozumnější pokračovat v cestě, když kolem protroubilo auto. Se skřípěním brzd zastavilo u krajnice a ven vylezl plešatý hromotluk v kožené bundě a s tetováním hada na krku. „Co se tu motáš, ty kokote?“ zeptal se hromotluk a mladík se zastyděl.

„Sorry, já to tak nemyslel,“ omluvil se hromotluk, když viděl, že jinocha uvedl do rozpaků. Přistoupil k němu blíž, ruku mu položil na rameno: „Jseš v pohodě?“

Hoch nesměle přikývl. „Jen mám trochu hlad a nevím kudy kam.“

„Tak si naskoč, o pár kiláků dál je pumpa, koupíš si tam nějakej žvanec. Co tě to prosim tě napadá motat se prostředkem silnice?“ Hromotluk se mile usmál, bylo na něm patrné, že odpověď nečeká, tak mladík jen pokrčil rameny a nasedl do auta.

pokračování příště...