Gangsterka na speedu (a levně)

Stěhování je konečně za mnou. Byla to fuška a zaslouží si samostatný post, ale ještě na něj nemám nervy. Takže po delší pauze pro zahřátí něco lehčího. Třeba o filmu. O té vynikající nezávislé komedii za směšných šest milionů dolarů, která se za svůj původ nestydí a každý cent investuje do svižné, chytré a vtipné podívané.

Boondock Saints (u nás v distribuci pod názvem Pokrevní bratři) je neuvěřitelných deset let starý film, který kdovíproč dosud unikal mé pozornosti. Scénárista a režisér Troy Duffy (mimochodem je to dosud jeho jediný snímek a nyní chystá druhý díl) by mohl svůj minimalistický opus klidně natočit dnes a nepoznáte rozdíl. Až tak nadčasové dílo to je.

Ne, nemějte obavy, nejde o žádnou uměleckou, tématickou cvokárnu. Po stěhování si člověk přeci jen raději promítne něco na odreagování. Boondock Saints jsou ryzí žánrová gangsterka z hlavním tématem vypůjčeným z komiksů, s vyprávěcím stylem inspirovaným Martinem Scorsesem a s humorem ala Guy Ritchie. Slušné kombo, když se to umí a nezmastí jako ve slátaninách třídy Lucky Number Slevin.

Žádná velká zápletka, žádné mazlení se stereotypy. Tenhle silně nadsazený, krvavý masakr si jede vlastní cestou a mírně ztěžkne až na samém konci, kde to ostatně pozorný divá čeká. Nějaká ta zborcená klišé a pár dobrých žánrových nápadů mě potěšilo, ale zdravé jádro filmu leží především na bedrech Duffyho bravurního psaní a hereckých výkonech tří hlavních protagonistů. Irští bratři ve zbrani, které si nepochybně s velkou chutí střihli Sean Patrick Flannery a Norman Reedus, se rozhodli potřít zločin v jižním Bostonu ve velkém stylu, k čemuž jim krom Boha pomáhá také homosexuální agent FBI v podání vždy výtečného Willema Dafoea.

Bratři si pro inteligentně vtipné hlášky nechodí daleko a Dafoeova role je prostě božská. Napsaná s grácií a zahraná hereckým psychopatem, který se neštítí ničeho.

Zmínil jsem humor ala Ritchie - ovšem BS tolik netahá kočku za ocas, i přes ta kvanta krve a přestřelek brká na poněkud něžnější notu, a jakkoliv mám toho britského pomatence v lásce, tohle mi sedlo o něco víc. Duffy si taky odpustil Richiovsky zamotanou zápletku a držel se raději zkrátka. Ostatně nevím, co do toho tahám Ritchieho, když Lock, Stock and Two Smoking Barrels jsou jen o rok starší.

Film má výborné tempo, takže nuda nehrozí. Má skvělý, stylový a odvážný soundtrack (dokonce i to šílené techno do filmu jaksi sedne). Má koule, má říz, má vlastní hlavu. Má, má, má. Zkoukněte to. Nebo si pomyslete, jak jsem sto let za opicema, vždyť ten film už viděl každý, a stejně ho zkoukněte znovu. Tahle oddechová parádička se silnými charaktery lepí jako kanagom.