O klukovi, co krčil rameny 1

Z nějakého pochybného důvodu dostala krysa chuť napsat pohádku. A protože někde chytila grafománii (snad jen dočasně), tak bude dlouhá a na díly. Hurá.

Bylo, nebylo. Nebo snad raději byl, nebyl? No, on spíš byl, než nebyl. Tak tedy žil, byl. Ano – žil, byl jednou jeden mladík. Ani velký, ani malý, spíš takový ten do počtu. Až na to, že žil sám. V domku u jezera, kde se při západu slunce procházeli plameňáci a kde v noci kvákaly žáby. Mladík, jemuž ani neměl kdo dát jméno, každý den ráno vstal, nasadil si své brýličky, spořádal snídani, vykloktal si a vyšel na svou zahrádku, kde pěstoval trávu. Tu, co se nedá hulit, aby bylo jasno.

V nepřeberném množství odrůd na jinochově zahrádce nechyběl jediný odstín zelené. Mladík kráčel přes louku bosou nohou, sem tam pohladil pár stébel a vychutnával si vůni ranní rosy. Občas složil některým vzrostlejším klasům poklonu a ty menší chlácholil, že jejich čas také přijde.

Po obědě vyrážel na zahrádku zas. S nůžkami v ruce a s rozbušeným srdcem se každičké odpoledne vydával najít věčně zelené stéblo. Takové, které ani po utržení neuschne a na němž by rosa ulpěla každé další ráno. Takové, které by s sebou mohl vzít do světa.

Velký svět ho totiž ještě nepohltil. Znal jen svou zahrádku a v jezeře se od břehu odvážil udělat vždy pouze několik temp. Nemohl přeci jen tak vyjít ze dveří a… Kdepak. Ne bez věčně zeleného stébla. Jen s ním se tam venku neztratí.

Když jinochovi táhlo na dospělost a ze severních kopců se valilo až příliš chutí dálek, zastavil se u jeho domku opilý pocestný. Trochu se motal, trochu škytal a hodně obdivoval tu všelijak zelenou louku. „Že si tu aspoň nezasadíš pár brambor, chlapče,“ řekl moudře opilec a podrbal se na hlavě.

„Vždyť by mi nezbylo dost místa na trávu.“

„A k čemu prosím tebe potřebuješ tolik trávy?“

„Abych našel věčně zelené stéblo a mohl se s ním vydat do světa.“

Opilý pocestný, který už ve světě byl, všechno poznal a všechno zvěděl, se ze srdce zachechtal: „Tady ho ale nenajdeš, tupče. Celý jsi to špatně pochopil. Nejdřív musíš do světa, a pak teprv něco hledej. Jinak na tý svý zahrádce dočista shniješ.“

Opilec klopýtl, skutálel se ze svahu a byl pryč, ale jinochovi stihnul do hlavy nasadit pořádného brouka. Najednou všechno dávalo smysl. Svět je prý veliký, mnohem větší než mladíkova zahrádka, na které by věčně zelené stéblo mohl taky věčně hledat.

Byl právě čas oběda, mladík tedy shrnul jídlo do kastrůlků, rychle se rozloučil s loukou, zapálil domek a vyrazil na západ. K lesu. Sice hlubokému, ale pouze zdánlivě neproniknutelnému, protože každým lesem se vinou cestičky, které téměř vždy končí u nějaké silnice, neřkuli dálnice. Jinoch možná neměl pro strach uděláno, slunce nicméně pálilo vysoko nad špičkami statných smrků, takže se neměl tak úplně čeho bát. Vykračoval rázně, falešně si prozpěvoval, plašil zvěř, o které neměl páru a přitahoval pozornost houbařů, kterým byl ale nakonec stejně ukradený.

pokračování příště...