
Odmítám věřit, že Hollywoodu došly nápady. To by totiž muselo platit už od dvacátých let, kdy od sebe filmaři začaly bez skrupulí opisovat a nikomu to nepřišlo ani trošku divné. Stejně tak nehodlám přijmout myšlenku, že remaky jsou jen luxy diváckých peněz. Vždyť za množstvím z nich stojí fandové původních kousků, kteří rozhodně neměli v úmyslu přiživit se na historii a jedním vrzem nám ji i zkazit. Kde se tedy ale berou neustálé hordy režisérů a scénáristů, kteří nám umaštěnýma prackama šahají na legendy a kdoví proč si myslí, že to zvládnou líp?
Nápad natočit remake se rodí lecjak. Když na samém začátku stojí knižní předloha, „remake“ je většinou v podstatě novou adaptací, která s textem zachází zas trošičku jinak. Planety opic F. J. Schaffnera a páně T. Burtona jsou značně odlišné filmy se zcela jinými konotacemi a ponechám-li stranou sporné kvalitativní hledisko, jen stěží lze Burtonovu verzi vlastně označit za remake. Ale ať už použiju slovo reimaginace, nebo nová adaptace, nezbavím svět faktu, že jakýsi Schaffner předběhl Burtona o víc než třicet let, vydobil pro Boulleovu knihu kultovní status a mistr Burton se na něm chtě-nechtě svezl. Pochopil ale jednu věc, která většině tvůrců remaků dodnes uniká.
Ať už umělecké, nebo popkulturní dílo má určitý kontext. Váže se na dobu svého vzniku, na osobnost autora (kterou ovšem není dobré tahat do kritiky, tak bacha!), na tehdy žhavá témata. Prostě reflektuje někdejší současnost. Ne tu naši, někdejší.

A průser je na světě. Zatímco Wim Wenders natáčel své Nebe nad Berlínem jako náladový experiment bez jasně daného scénáře a nechal své myšlenky odbíhat k rozličným tématům. Tupoň obecný jen obšlehl stylový nápad o andělech a postavil na něm romantickou břečku. Prostě jen tak. Komu tím prospěl? Spoustě amerických žen, které si mohly poplakat. Nasral tím někoho? Asi jen pár zarytých Wendersových příznivců. Takže co se vlastně stalo? Co by? Jeden filmař se inspiroval od druhého a na rozdíl od většiny kolegů to alespoň přiznal.
Aby bylo jasno – remaky nemám příliš v lásce. Ale ničemu neškodí. Nepovede se nová verze Věci? No bóže. Nepovedla se mlha, nepovedl se Texaský masakr. Všechny ty nové kopie jsou ve své snaze o aktualizaci originálům jen pro smích. Hrozně mě štve, že je vůbec někdo točí, protože pak přijde dvanáctiletý fracek, který ví o filmech kuloví a půl a začne mi tvrdit, jak je ten novej Texaskej masark masakrální a ta stará břečka vykastrovaná. No, hlavu bych mu urval. Ale jen proto, že Tobe Hooper umí točit horory a nepotřebuje po třiceti letech čučet na mladé nadějné talenty, jak mu motorovou pilou masakrují jeho atmosférická dílka (a Poltergeisti jsou na cestě).

Důležité je, že remaky mají i odvrácenou stranu (v tomto případě tu kladnou). Na cestě je nový Vetřelec a točit ho už definitivně bude Ridley fucking SCOTT! Kdo není nadšený, je u mě pokrytec. A co když vám třeba prozradím, že báječné Vanilkové nebe s Cruisem je ve skutečnosti předělávka španělského Abre los ojos? To je bžunda, co? Nebo ještě lepší, hele: The Thing, jejíž remake se chystá zkazit reputaci originálu, není ve skutečnosti originál. Ha! Ten totiž vznikl už v roce 1951 a jmenuje se The Thing from Another World. Mám pokračovat? Scarface! Původně 1932. The Fly (Cronenberg) – 1958 (Neumann). Heat – Mann si zremakoval vlastní film L. A. Takedown. Munich – ne, Spielberga nikdo předělat nestihnul, to Spielberg se silně inspiroval čtyřhodinovou minisérií Sword of Gedeon. To jsou věci, to jsou věci.
Můj postoj, stručně a jasně? Remaky ničemu neškodí, ale jestli mi někdo sáhne na Blade Runnera, budu střílet. Takže tak.
8 komentářů:
Moc hezky shrnuto, mame na to podobny nazor :-)
A jak o tom premyslim, tak kdyz se remake toci po 30+ letech a je to pokud mozno scifi, uz to jakys takys smysl (obcas) muze mit.
Me treba The Blob z roku 1988 prisel lepsi nez z roku 1958.
Nebo Spielbergova Valka svetu z 2005 o dost lepsi nez ta Haskinova z roku 1953.
Neverim moc, ze nova Vec prekona tu z roku 1985 (ten film je pro me absolutni modla, mela jsem z nej nocni mury deset let), ale jak rikas - zatnout oci, zavrit pesti a prejit to. Nekolirat za desetileti se totiz remake povede coz je super. A kdyz se nepovede, prdi na to pes :-)
Vhodné příklady. Bohužel na jednu Válku světů připadá deset Dní, kdy se zastavila Země. A nad tím se oči přivírají hodně těžko. Ale co se dá dělat, tak už je svět postavenej.
Mimochodem já Věc viděl popervé v pěti letech, takže mi trochu pochroumala dětství (šlo o nehodu, táta nevhodně schoval videokazetu - tehdy ještě v německém dabingu). Tím spíš se mi ale do paměti zapsala sakra hluboko a dnes na ni nedám dopustit. Takže jestli se ten remake nepovede... Grrrr.
Tak to mame podobny zazitek, jen ja si to uzila uz jako stara devitileta baba :-) Pak jsem dva dny nespala protoze jsem musela porad hlidat, jestli se nemenim v monstrum. Byla ze me uplna rozklepana troska :-) Byl to muj nejsilnejsi filmovy zazitek vubec.
Hmmm...ze by shlednuti Veci v detstvi delalo z lidi scenaristy? :-)
Zajímavá myšlenka. Snad mě žena nechá požehnat našeho potenciálního potomka v brzkém věku. Ale musí se to odhadnout, abych místo scénaristy nevychoval psychopata. To by mě trošku mrzelo.
Vec je 1982, pozn. hnidopich.
A komu tím prospěješ, co?!
Ne, máš pravdu. Věc je 1982 a o tom to všechno je. Možná bych o tom měl napsat článek.
Spis ja, bo jsem se onoho pozehnaneho roku narodil. Uz proto to moje utlocitne lpeni na spravnosti - poradek musi byt!
Kazdopadne jsem mel s Veci tu cest nekdy ve dvanacti (tez v nemcine) a teda klobouk dolu - v peti by mi to vystrelilo mozek. Takhle byly jenom nocni mury (a "Mami, on mu fakt ukousnul ruce? Hrudnikem?").
Vidíš to, a já od té doby miloval horory nade vše. (Dneska už to neplatí).
Okomentovat