A komu tím prospějete, co?!

Některé stojí za to, jiné mají příšerné režiséry. Některé vydělávají peníze, jiné šláply vedle. Někdo je nadšeně vítá, jiným se chce brečet. Filmové remaky (hezky česky překopávky) tu s námi každopádně jsou, vždycky byly a momentálně zřejmě plánují masivní invazi.

Odmítám věřit, že Hollywoodu došly nápady. To by totiž muselo platit už od dvacátých let, kdy od sebe filmaři začaly bez skrupulí opisovat a nikomu to nepřišlo ani trošku divné. Stejně tak nehodlám přijmout myšlenku, že remaky jsou jen luxy diváckých peněz. Vždyť za množstvím z nich stojí fandové původních kousků, kteří rozhodně neměli v úmyslu přiživit se na historii a jedním vrzem nám ji i zkazit. Kde se tedy ale berou neustálé hordy režisérů a scénáristů, kteří nám umaštěnýma prackama šahají na legendy a kdoví proč si myslí, že to zvládnou líp?

Nápad natočit remake se rodí lecjak. Když na samém začátku stojí knižní předloha, „remake“ je většinou v podstatě novou adaptací, která s textem zachází zas trošičku jinak. Planety opic F. J. Schaffnera a páně T. Burtona jsou značně odlišné filmy se zcela jinými konotacemi a ponechám-li stranou sporné kvalitativní hledisko, jen stěží lze Burtonovu verzi vlastně označit za remake. Ale ať už použiju slovo reimaginace, nebo nová adaptace, nezbavím svět faktu, že jakýsi Schaffner předběhl Burtona o víc než třicet let, vydobil pro Boulleovu knihu kultovní status a mistr Burton se na něm chtě-nechtě svezl. Pochopil ale jednu věc, která většině tvůrců remaků dodnes uniká.

Ať už umělecké, nebo popkulturní dílo má určitý kontext. Váže se na dobu svého vzniku, na osobnost autora (kterou ovšem není dobré tahat do kritiky, tak bacha!), na tehdy žhavá témata. Prostě reflektuje někdejší současnost. Ne tu naši, někdejší. Jednoduše řečeno – hodí se do určitého času, na který mi můžeme jeho prostřednictvím zavzpomínat. Jenže pak přijde tupoň obecný, podrbe se na hlavě a řekne si – to Nebe nad Berlínem, to ti byl tak skvělej film. Nenatočíme ho znovu a trochu víc romanticky? Americký ženský se zblázněj, až uvidí Cage v černým kabátu, jak padá na zem, páč se zamiloval do Meg Ryan.

A průser je na světě. Zatímco Wim Wenders natáčel své Nebe nad Berlínem jako náladový experiment bez jasně daného scénáře a nechal své myšlenky odbíhat k rozličným tématům. Tupoň obecný jen obšlehl stylový nápad o andělech a postavil na něm romantickou břečku. Prostě jen tak. Komu tím prospěl? Spoustě amerických žen, které si mohly poplakat. Nasral tím někoho? Asi jen pár zarytých Wendersových příznivců. Takže co se vlastně stalo? Co by? Jeden filmař se inspiroval od druhého a na rozdíl od většiny kolegů to alespoň přiznal.

Aby bylo jasno – remaky nemám příliš v lásce. Ale ničemu neškodí. Nepovede se nová verze Věci? No bóže. Nepovedla se mlha, nepovedl se Texaský masakr. Všechny ty nové kopie jsou ve své snaze o aktualizaci originálům jen pro smích. Hrozně mě štve, že je vůbec někdo točí, protože pak přijde dvanáctiletý fracek, který ví o filmech kuloví a půl a začne mi tvrdit, jak je ten novej Texaskej masark masakrální a ta stará břečka vykastrovaná. No, hlavu bych mu urval. Ale jen proto, že Tobe Hooper umí točit horory a nepotřebuje po třiceti letech čučet na mladé nadějné talenty, jak mu motorovou pilou masakrují jeho atmosférická dílka (a Poltergeisti jsou na cestě).

Stačí ale trocha nadhledu a remaky jsou najednou jen nutné zlo, které se dá snadno ignorovat. Originály mám ostatně doma na plackách a můžu si kdykoliv spravit chuť. Že bude nový Predator? Tak ať je. Jestli se povede, budu rád. Jestli ne, budu radši držet hubu, protože po těch letech ustavičných předělávek by mi už asi upadla. Souboj titánů? Spadli jste na hlavu? Tak ať. Je to vaše hlava.

Důležité je, že remaky mají i odvrácenou stranu (v tomto případě tu kladnou). Na cestě je nový Vetřelec a točit ho už definitivně bude Ridley fucking SCOTT! Kdo není nadšený, je u mě pokrytec. A co když vám třeba prozradím, že báječné Vanilkové nebe s Cruisem je ve skutečnosti předělávka španělského Abre los ojos? To je bžunda, co? Nebo ještě lepší, hele: The Thing, jejíž remake se chystá zkazit reputaci originálu, není ve skutečnosti originál. Ha! Ten totiž vznikl už v roce 1951 a jmenuje se The Thing from Another World. Mám pokračovat? Scarface! Původně 1932. The Fly (Cronenberg) – 1958 (Neumann). Heat – Mann si zremakoval vlastní film L. A. Takedown. Munich – ne, Spielberga nikdo předělat nestihnul, to Spielberg se silně inspiroval čtyřhodinovou minisérií Sword of Gedeon. To jsou věci, to jsou věci.

Můj postoj, stručně a jasně? Remaky ničemu neškodí, ale jestli mi někdo sáhne na Blade Runnera, budu střílet. Takže tak.