S Vonnegutem ve vaně a nikdy jinak

Zachytit v textu ironii, vyvarovat se užití nadbytečných a nebetyčných smajlíků i jinak se tvářících znakových shluků a ještě k tomu být vtipný - to je jedna z nejvyšších autorských met. Dělat ironii totiž není žádná sranda a jen velmi málo lidí na ní dokáže postavit třeba celý román. Ostatně i v přímé verbální komunikaci se často používá špatně a zůstává nepochopena, i když má člověk k dispozici i intonaci a řeč těla.

Nejdůležitější jsou nadhled a jistá mírá skepse. Obecná nedůvěra a zamračený obličej se také hodí. Ale zvláštní důraz musí člověk klást na to, aby v pokročilém věku nespadl do cynismu. Tehdy už totiž nejde o humor, ale o pravdu ohlodanou na kost a servírovanou v plastovém kelímku. Udržet se v mezích hravosti a bavit čtenáře roztomilou ironií několik desetiletí se bezezbytku podařilo americkému spisovateli Kurtu Vonnegutovi, který nám před dvěma roky zemřel. So it goes.

Nijak se netajím faktem, že knihy konzumuju zásadně ve vaně. To se takhle uvaří konvice Earl Greye, napustí se voda přiměřené teploty, člověk lehne na znak a zakousne se například do Timequake. Mimo koupelnu jsou důležitější věci na práci a atmosféra téhle místnosti s tělem nadlehčeným a zapomenutým dává větší prostor i průraznost mé představivosti. Pokud dodržíte pravidla koupele, nebudete usínat a topit nebohé knihy, případně cákat po zdech a rušit sousedy hlasitou recitací, užijete si maximální a kulturně hodnotný relax.

Třeba s panem Vonnegutem. Timequake je jeho poslední román, který napsal v pětasedmdesáti letech, takže si společnou koupel zaslouží. Jak jinak vyjádřit úctu starému ironikovi s nadhledem pána Boha a jazykem kulturně vzdělaného dlaždiče? Číst ho na záchodě je přízemní a klišovité. V metru nemáte dostatek prostoru pro výbuchy smíchu a v posteli před spaním? To mi moc uctivé nepřijde.

Ale k věci: Timequake není standardní Vonnegutův text. Jestli znáte Slaughterhouse 5 (u nás Jatka č. 5), tak si jistě pamatujete předmluvu, v níž Vonnegut autobiograficky vypráví o strastiplném zrodu dotyčného románu. Timequake je v tomto duchu celé. Kombinuje neskrývanou autobiografii, fiktivní biografii Kilgora Trouta (Vonnegutovo přiznané alterego) a nenapsaný román "Timequake" v jeden velký guláš politických, kulturních i sociálních komentářů, který přetéká ironií, vtipem i svěžími světonázory starého páprdy přes špatně zřetelný okraj fiktivního románu, o kterém to celé je a není.

Jde o snadno stravitelný text o těžkých tématech. Jakýsi extrakt Vonnegutovy dosavadní tvorby, který se s ničím nemaže, ale zůstává milý i pošetilý. Obsahuje spoustu životní pravdy i úsměvných blábolů, ale rozhodně je prostý jakéhokoliv náznaku senility. Vonnegut ho napsal deset let před smrtí, přesto máte chvílemi pocit, že sedí u počítače, kouří svou oblíbenou Pall Mallku a čeká, až ho přijde klepnout pepka. Možná proto je upřímější než kdy předtím a chvílemi zapomíná, že chtěl být vlastně vtipný.

Z mého pohledu se Timequake především pyšní jedinečnou exkurzí do mysli starého člověka, který by rád konečně přišel o rozum a ono to nejde. I když se při čtení chechtáte každou chvíli, plíživá deprese dřepí na rantlu vany neustále a čeká. A čeká a čeká... Prostě ideální kniha do koupele, na kterou si za padesát let vzpomenu s ironickým úšklebkem. Jestli teda budu ještě při smyslech.