20. 5. 2009

Kdo po tobě šutrem, ty po něm kamenem


Moje maminka je nenáročná. Když jsem se jí letos zeptal, co by ráda k narozeninám, hodila po mně šutr.

Pěkně tvarovaný, žulový oblázek, který vylovila z Vydry při návštěvě příbuzných. Ať jí prý na něj něco namaluju, že víc nechce. Takhle to v naší rodině chodí od té doby, co jsem našel zálibu v kreslení a zjistil, že nejsem úplné dřevo. Mamince vždycky stačil obrázek, a já tak mohl kapesné upotřebit rozumnějším způsobem, čili v pubertě převážně za chlast a cigára.

Moje veledíla (většinou stínovaná a šrafovaná pouhou tužkou pofidérní tvrdosti) vznikala po hospodách a dodnes visí mamince na stěnách v práci, doma i na chalupě. Občas se na ně dívám a přemýšlím, jak jsem sakra tohle dokázal? Zvládl bych to vůbec ještě?


Tušíte správně - přišla výšková studia a veškeré mé výtvarné vyžití se přesunulo mezi poznámky a zmodralo propiskovým inkoustem. Maminka začala dostávat kupované dárky a podivně se křenit. Nakonec to nevydržela, hrábla do úspor a pořídila dvě sady akrylových barev i všemožně tvarovaných šťetců. Jednu pro mně (kdyby náhodou) a druhou pro sebe pod heslem "co si neuděláš sám...".

Nikdy jsem nechápal, co ty dospěláci na dárcích vyrobených s láskou mají. Ale pak jsem od maminky dostal první obrázek. Hergot, ta ženská má talent! Bohužel, já dál zaostával, krněl a kreslil kolečka do bloků. Holt spousta jiné práce a hromada jiných koníčků. Kromě svatebního daru pro mou ženu (svatba byla drahá jako prase, tak holt dárek se musel uskromnit), což byl zároveň můj první pokus osedlat akryl, nevzniklo nic. Tak po mně maminka hodila ten šutr.


Děkuju, maminko. Tenhle koníček mi vážně chyběl. Picasso ze mě nikdy nebude, ale na stěnu se ty podivnosti věšet dají a ten tvůrčí pocit je naprosto fenomenální. Člověk nějak začne, pracuje se suchými barvami, s mokrými, štětcem, prstem, jehlou, příborovým nožem... Patlá a patlá a najednou z toho něco vznikne. Něco, co ani na začátku vyprodukovat nechtěl. Nádhera. Je fuk, jestli to umíte nebo ne. Tohle je prostě vynikající relax. A vždycky můžete plátno zmuchlat a zahodit, no ne?

Existuje jeden televizní pán, od kterého jsem se naučil spoustu fíglů. Bob Ross se jmenuje. Možná má kolem toho úchylný kecy a všechno je podle něj little a happy, ale jak dojde na práci s barvou, má v rukávu neskutečné množství triků. Děkuju i za něj, i když by potřeboval ostříhat a zalepit hubu. Monumentální zasněžená hora lakýrnickým štětcem a špachtlí? Jde to a vypadá eňo ňůňo. Jestli vás malba jenom trochu láká, ale talent chybí, zkuste tohodle pána a dělejte to jako se zpíváním ve sprše. Potají, když nikdo není doma. Odpočinete si a ušetříte na dárcích.



PS: zavedl jsem novou featurku - obrázky odhalí po nájezdu myší stručný popis. To jsme prostě my, pedanti.

2 komentáře:

Radalf řekl(a)...

Moc hezký článek. Maminka má démonický vkus - není ona hráčka PC her?:) Obdivuji všechny, kdo mají stále chuť kreslit.. já do 11-12ti let nedělal nic jiného a pak jsem se na to pod záminkou běsnění s elektrickou kytarou bohužel vybodl a dodnes se to nezměnilo. Řekl jsem si, že lepší než pokusy o všestrannost pro mě s mým skromným potenciálem bude snaha rozvíjet jen jednu dvě oblasti... naskenuj jsem starší dílka!

Krysa řekl(a)...

No, nevím, jestli bych sem měl házet další věci. Možná u maminky nafotím tu šílenou stěnu plnou mým kreativních patlanic, ale že by se mi chtělo vyndavat to z rámečků a scanovat... E-é.