Antilopy a kolibříci

Konečně jsem zatočil s Temnou Athénou. Fajn hra, chvíli box, pak pistolky a nakonec ultimátní nakopávač zadků s přícucnými bombami. I Riddick se stále podobá spíš asociálovy z Pitch Black než přihřátému hrdinovi z druhého filmu, kde z něj scénáristi chtěli mít mermomocí mimozemšťana s vyměklým srdcem (fuj! Hanba!). Všechno tudíž klape a Assault on Dark Athena je překotný proud zábavy od začátku do konce. Žádné krkolomné puzzly, žádné bezduché pif paf napříč levely. S sebou navíc táhne férový přívažek - pět let starou kosmeticky vylepšenou Escape from Butcher Bay.

Příběh o tom, kterak Riddick k novým očím přišel (čili Buther Bay - kdyby tu snad někdo propadal z dějáku), není nijak upravený. Jen staré modely oblepené novými texturami, takže občas spatříte logicky i pár grafických chybek. Ale stále má větší sílu než útok na Athénu. Proč? Chce se mi téma setřít šmahem: "Stará dobrá, nová špatná". Ale ono to tak úplně není, že. Všichni dobře víme, co se stalo s hratelností s příchodem nové generace konzolí. Zatímco alternativní scéna hledá nové cesty a kultivuje žánry i za cenu občasné nudy, velký byznys si na sebe musí vydělat a útočí na kompletní spektrum hráčů sníženou obtížností a překotným tempem hraní zaměřeným na čirou zábavnost.

Systém savů je dnes ve většině případů spíš zbytečný nadstandard a hru profrčíte jak antilopa s levhartem v zádech. Jako recenzent tenhle fenomén nadšeně vítám. Rychle dohráno, rychle napsáno a nemusím mít černé svědomí, že jsem se v půlce zasekl a hodnotím jen část zážitku.

Jako hráč mám jeden problém: čirá zábava mi asi nestačí. Můžete stokrát tvrdit, že hry mají hlavně bavit, ale když mi nový Riddick vyprodukuje v mozku stejné množství endorfinů jako Bejeweled na mobilu mezi stanicemi metra, něco je špatně.

Zahrál jsem si Athénu (stačil jediný den) a vrhnul se po pěti letech znovu na Butcher Bay. I když jsou obě hry v principu stejné a hutnou atmosféru dodávají bez rozdílu, na normální obtížnost přináší každá diametrálně odlišný prožitek. Athénou se prostřílíte/proplížíte/proboxujete na konec a promnete si ruce, jak se vám ta hra líbila. Butcher Bay zdoláte horko-těžko s prsty přilepenými na quickloadu a ohryzanými nehty. Na konci si oddychnete a vykodrcáte se z herního světa zpět do reality.

Asi jde především o mou náročnou náturu, ale Athéna, která nepředstavuje pro hráče výraznou výzvu, eliminuje zákysy, snižuje náročnost soubojů a zábavně sviští do cíle, mě nedokáže pohltit. Zdraví ubývá jen tak, aby se neřeklo a já se kvůli tomu (podivná logika, ale je to tak) nedokážu ztotožnit s Riddickem, nezvládnu proskočit bariérou shaderovaných textur do temných útrob vesmírné lodi... stále sedím před monitorem a mačkám klávesy.

Jsem antilopa s levhartem v zádech a musím zdrhat. Přitom na chlup stejný Butcher Bay, kde ale občas prostě zakysnete a každou chvíli natáhnete brka, nabízí pocit úspěšného zdolání osmitisícovky každou chvíli. Vyřešíte dílčí problém a jste na vrcholu blaha. Jako kolibřík stojíte ve vzduchu a sajete nektar z květu, dokud není úplně vyšťavený. Teprve pak vás jeho lahodná chuť pustí dál s pocitem plného žaludku. Je zvláštní, že nutkání vyrvat si občas vlasy vás s Riddickem dokáže ztotožnit víc než zábavnější sprint, ale opakovaný pocit triumfu, na který prostě přiškrcené finále Athény nemá, je zjevně funkční mechanismus. Lépe se vnoříte do příběhu, který nedostanete zadarmo. Musíte se snažit a rvát, ne jen konzumovat.

Být občas kolibříkem mi docela chybí. Dnešní hry se mi líbí, ale víc než kdykoliv jindy jsou to skutečně jen hry. Málokdy se přistihnu vcuclý do příběhu. Jen klikám a bavím se, protože monitor na to reaguje. Papá vyšší intelektuální funkce, dneska frčí reflexy.