Oscary na něj, dědka plesnivýho!

Clint Eastwood stárne. A já jsem za to rád. I když bych ho rozhodně nechtěl za pár let vidět vtlučeného do rakve, stáří zjevně dělá s jeho režisérským i hereckým uměním naprosté divy. Viděl jsem spuostu jeho filmů (těch, co režíroval). Většina z nich má silně emocemi nabitý scénář, civilní režii a velmi pomalé tempo vyprávění. Mystic River mě bavila, Million Dollar Baby byla příliš dlouhá, The Bridges of Madison County příliš romantické, Space Cowboys málo vtipní, Changeling moc dlouhý se spoustou zbytečných konců uprostřed. Ale Gran Torino... Gran Torino... Jó, Gran Torino...

Ještě nikdy se mi nestalo, abych odcházel z kina a neutrousil nějakou jízlivou poznámku, případně nenudil ženu hodinovou kritikou (takovou tou, co se nedává za rámeček). Na filmy jsem drsný, protože je pojídám ve velkém už čtvrt století a viděl jsem leccos. Ale Gran Torino... Hergot, Gran Torino... Ten film je ještě krásnější než to auto. Já nemám co kritizovat. Snad jen hmongské neherce za jejich herecké výkony, ale i ty ukočíroval Eastwood víc než dobře. Hledám, pátrám, šátrám. Už jsou to tři dny od návštěvy kina, slušný odstup pro recenzi. Měl bych vidět nějaké zápory, ale furt nic.

Snad přílišná schématičnost postav? Jenže Nick Schenk ji do scénáře zakomponoval tak bravurně, že si bez ní film nedokážu představit. Nevděčný synek, zabedněná snacha, pubertální děti, přitroublý asijský gang, veselá asijská rodinka... Fungují a zapadají do konceptu jako v málokterém filmu.

Gran Torino... Ach, Gran Torino... je precizní a nadmíru klasická tragikomedie, nad kterou by se měl Hřebejk vážně zamyslet a jít raději do hypermarketu plnit tašky. Už pěkných pár let jsem si ve filmu nevychutnal tak inteligentní humor a zároveň nevyronil tolik slz. Navíc tu máme vynikající tragikomickou provázanost žánrů, který ani na moment nepřestává pracovat. Komediální pasáže stále zatěžuje přítomnost vážných témat a očekávání něčeho zlého, tragické zas provází stále přítomný humor, kterému byste se rádi smáli, ale teď nesmíte, protože se dějou věci, které není radno znevažovat.

Celý film je založen na postavě starého, do morku kostí amerického bručouna Walta (výborný, přihrbený Eastwood), který zažil konflikt v Korei, kde nabral hromadu rasových předsudků i hluboko zakořeněných démonů, kteří ho straší i v důchodu. Co věta z jeho úst, to perla vycházející ze zažitých stereotypů o starých protivných lidech. Základní zápletka pak konfrontuje Walta s asijskými přistěhovalci, kteří postupně osidlují sousedství. Konflikt je na světě a film eastwoodosky civilní formou vyprávění zjišťuje, jestli narazí kosa na kámen nebo se spolu naučí žít.

Walta nikdo už novým kouskům přirozeně nenaučí, takže vývoj postavy tu nehrozí. Nahrazuje ho ale jiná lidská pošetilost - variabilita chování v závislosti na míře ne/štěstí. Témat tu najdete hromadu. Některá jsou přímočará, jiná skrytá. Ale na Eastwooda podivně svižné tempo vyprávění v kombinaci s vynikajícím humorem vám stejně nedá moc prostoru o nich přemýšlet. Film frčí k výborné pointě, nemoralizuje (byť prostor má k tomu obrovský) a skvěle baví. Chybí v něm těžkopádnost Eastwoodových předešlých opusů, i když svůj režijní styl si drží dál.

Eastwooda jsem jako režiséra vždycky respektoval, tentokrát bych mu ale nejradši sehnal Svatý grál nebo živou vodu, aby tu s námi ještě hodně dlouho vydržel. V mé osobní filmové hitparádě získává Gran Torino krásnou kulaťoučkou stovku, která Kmotrovi, Blade Runnerovi, Apokalypse, Heat a podobným kouskům unikla o bodík za pár hluchých míst. Gran Torino totiž žádné nemá.

Je možné, že za rok se ohlédnu a budu mluvit jinak. Jisté ale je, že na tenhle film jen tak nezapomenu.