Herní recenze se dobře kritizují. Autor něco popíše, přihodí svůj názor, popřemýšlí nad nálepkou s počtem bodů na nějaké té škále, a pokud se alespoň trochu odkloní od obecného mínění či si dovolí sem tam kontroverzí poškádlit čtenářstvo, už se mu vyčítá přílišná subjektivita (teď si nestěžuji na vlastní tvorbu, zatím mě nikdo kamenovat nepřišel, ale podobné případy jsou poměrně snadno k nalezení na diskuzích pod webovými recenzemi). Má si tvůrce odpustit své emocionální výlevy? Skutečně chceme číst "objektivní" recenze? Ano, už slyším ty odhodlané odpovědi. Objektivita je blbost, ale moc subjektivity taky škodí, chce to najít rovnováhu. Ale jak?Ne že by krysa (byť plyšová) mohla mluvit za celé autorstvo. První známka subjektivnosti recenze spočívá už v tom, že názory lidí na žánr se liší. Nicméně existují určité mantinely, které není radno překračovat, pokud si chcete říkat "profesionál" (ne, skutečně to není jen o tom, že vám někdo zaplatí). Předně - objektivita do recenze jednoznačně patří. Možná víc, než si myslíte. Pokud to autor myslí opravdu vážně a nechce čtenáře jen provokovat vyhraněným názorem, musí být do jisté míry kosmopolitní, myslet za pokud možno co nejširší spektrum konzumentů a najít určitý kompromisní postoj k předmětu hodnocení. Zapomeňte, že by mluvil jen a jen za sebe, i když může budit podobný dojem, pokud píše v první osobě - to je mimochodem nešvar, který dříve striktně vylučovala i teorie kritiky a jeho nynější nadužívání mi nepřijde jako krok správným směrem.
Recenze psané v první osobě se už před delší dobou přemnožily hlavně na internetových portálech a osobně se mi z nich kroutí palce u nohou. Veškeré subjektivní prvky by měl pisatel co nejlépe zakrýt, aby čtenáři text připadal alespoň zdánlivě objektivní. Jinak je to skutečně jen výlev jedince, pro ostatní poměrně irelevantní.
Subjektivita - tedy ono hodnocení a určitý zkušenostní kontext, který s sebou recenzent musí do textu nutně přinést - by měla zůstat pod povrchem. Vnímána jen podvědomě (snadná pomůcka: "podstrčit" čtenáři názor v první, či druhé osobě plurálu a využívat trpná příčestí), skrytá pod rouškou zdánlivé objektivity (Není snad taková recenze pro čtenáře přijatelnější než nějaká osobní zpověď?). Osobnost autora se projevuje v autorském stylu, ale jinak by do textu přímo zasahovat neměla.
Názor, že recenzent by měl mít k hodnocenému dílu kladný vztah (zazněl včera tady , i když hlavní téma článku je jiné), je zavádějící. Ano, autor musí mít povědomí o existujících alternativách k objektu kritiky, aby správně nastavil hodnotovou škálu, ale postoj musí zpočátku zaujmout indiferentní, pokud chce splodit solidní text. To je na recenzování nejspíš nejtěžší. Odhodit předsudky a vytvořit si zbrusu nový názor až při hraní. Nemožné? Nesnadné, to spíš. Člověk přece dokáže přistupovat k věci alespoň přiměřeně objektivně. Umí si říct, co by si na jeho místě myslelo dítě a co babička. Dokáže se podívat s nadhledem i sám na sebe. A pokud ne, pak by neměl recenze vůbec psát.
Skutečná objektivita vtupuje do recenze ve chvílích, kdy autor popisuje fakta. Herní mechanismy, chyby, úroveň grafiky... Ale tady může nastat problém, jakmile recenzent nemá dostatek předešlých zkušeností. HC hráč to okamžitě pozná a píše rozhorčené maily do redakce, případně přispěje flamem k diskuzi. Nezkušený hráč se chytí do pasti a pomlaská si, jak je ta recenze fajn.
Právě v "popisných" momentech by měl pisatel co nejvíc tlačit na pilu a snažit se o co nejobjektivnější vyjádření, v němž pokud možno nabídne i srovnání s podobnou hrou. Názory a hodnocení popsaných jevů by teprv měly být ony subjektivizující prvky. A tady se čtenáři jednoduše musejí spolehnout na profesionalitu autorů. Ale ať se konečně dostanu k jádru pudla: Spílat autorům za subjektivitu se sluší jen v případě, že se dopustí nějaké faktické boty. Tedy že si v popisech vymýšlejí. Nadávat jim za "příliš" subjektivní recenze v jiných případech znamená buď jen nevědomky kritizovat jejich styl (viz první osoba), nebo zpochybňovat jejich hodnotová měřítka. Obojí je přirozeně nesmysl. A volání po větší objektivitě se v takových momentech rovná jen touze po stylové korekci, nebo po prosazení vlastního názoru před páně autorovým, protože mi tak káže zákon džungle.
5 komentářů:
Většinu mého života mi různí lidé rvali do hlavy zásadní větu - recenze je z principu své definice ryze SUBJEKTIVNÍ slohový útvar. Problém je, že pod takovou definici by se mohl schovat naprosto jakýkoli autor (neschopný, neinformovaný, bez zájmu o dílo) a prošlo by mu to.. prostě by řekl, že jde o subjektivní názor. Správné hodnocení je podle mě takové, kdy se zamyslím nad spektrem lidí, kteří budou hru hrát a zkusím v článku přiblížit dílko co největšímu počtu z nich (ovšem tak, aby se článek zároveň dal číst). Mám na mysli zhruba tento postup - pokud máte rádi jednodušší hry, tohle je ono. Hardcore hráči? Budou zklamaní mělkostí principů. Začínáte s 3rd person střílečkami? Nebudete zklamaní, ale lepší je sáhnout po něčem jiném. Děti budou nadšeny, ostatní to nebude zajímat apod.
Myslím si, že recenze je sice především o vlastním prožitku, který by nikdy neměl chybět, ale zároveň i o schopnosti empatie. S ní se vytěsňuje zapšklost, text působí pokorněji a je ho pak i větší radost číst. Samozřejmě s tímto přístupem ztrácí na váze číselné hodnocení, ale upřímně - kdyby mělo skutečně silnou váhu, stačilo by jenom to:) Tohle je ryze můj názor, který jsem si vytvořil na základě osobních zkušeností a těch není zas tak mnoho...takže i rád uvítám polemiku.)
V zásadě říkáš lidsky to, co já trochu nelidsky (teď koukám, jaké pseudointelektuální monstrum jsem zplodil). Jediné, s čím nemůžu souhlasit, je středoškolské tvrzení, že recenze je ryze subjektivní útvar (což netvrdíš ty, ale banda zamrzlých učitelů).
Recenze obsahuje subjektivní i objektivní prvky a její kvalita se odvíjí od vhodně zvoleného poměru. Přičemž ten je pro každý kus jiný (záleží na autorské nátuře, skloubení se stylem, hodnoceném objektu...). Pokud se na veškeré předstírání objektivity vykašleš a popíšeš skutečně jen vlastní dojmy, dostaneš se nutně do jednoho z extrémů - buď budeš nad recenzovaným dílem slintat jak nepoučená školačka, nebo ho smeteš bez skrupulí smeteš ze stolu. Obojí je samozřejmě špatně.
Tak jsem rád, že jsi ke konci článku sám řekl, že kritizování první osoby je nesmysl ;-)
Upřímně, mně psaní v první osobě mnohem více vyhovuje, přijde mi upřímnější a hlavně si nepřipadám trochu jako tydýt, když píšu "Ve hře XY se nám stalo tohleto," ačkoliv "nám" se v 99% nic nestalo. Hru hrál jen jeden člověk, ne celá redakce.
Sice souhlasím, že samé "já já já" také nefunguje, a že by člověk měl spíše používat "vy" nebo "hráč" nebo ten trpný rod (ale s ním to nepřehánět, pak ten text moc neplyne), ale "my" mi prostě nikdy k srdci nepřirostlo. Sorry, SCORE, jinak tě miluji :-) A navíc, "my" ještě funguje v časopisu, kde je jaksi daná ta redakce, celej časopis je jeden celek, "my" i funguje, ale na internetový sajtě to podle mě nejde. A taky to nikdo nedělá. Kupříkladu IGN nebo Giantboom píšou v první osobě, GameSpot to rovnou vyřešil tak, že nepíše ani jedno. Co se lépe čte? Podle mě první osoba.
Ale to jsme zase u té subjektivity a o tu se nedá hádat :-)
Proč mě první osoba tolik rmoutí jsem myslím v článku celkem vysvětlil, tak to nebudu dál pitvat. Pravdu máš v jednom - v určité míře neškodí, resp. v momentech, kdy autor skutečně popisuje vlastní zážitek s hrou, vyzní cokoliv jiného trochu "divně". Ale čím méně, tím lépe.
A co se týče toho "my", tak jsem úplně nemyslel ono SCOREcí pravidlo jeden za všechny (to má zas jiné důvody než potlačení subjektivity). Spíš mi šlo o... Možná příklad bude rozumější: 1) "Grafiku jsem popsal, tak se teď vrhnu na hratelnost." vs. 2) "Grafiku jsme si popsali, tak se můžeme vrhnout na hratelnost."
Prostě jde o plurál, kterým k sobě autor čtenáře nenásilně připoutá a sugeruje mu, že čtenář je součástí zážitku. Nejde o "redakční" my, ale o veliké, všezahrnující my, které je oprotoi "já" podle mě podstatně přívětivější a méně hrabe na vlastním písečku. Těch pomůcek je přirozeně víc, než jsem uvedl v článku), a když se chce, recenzent se může vyvarovat použití "já" úplně.
A argument s weby? Co je na webech jiného než na časopisech? Proč můžou psát podstatně barbarštěji a prochází jim to (ne vždy, ale obecně to celkem platí, řekl bych)?
Možná jsem jenom zpátečnický a nechápu dnešní dobu, která si zjevně nebere servítky, ale zatím si spíš myslím, že se prostřednictvím masového webu dostává k recenzím víc a víc amatérů bez alespoň základního povědomí o žánru a jednoduše tam to "já" patlali tak dlouho, až se nám z toho stalo pravidlo. A přivedli další zlozvky, které ani nebudu rozebírat. Což je smutné, ale nic proti tomu nenaděláme.
Naprosto souhlasím. Recenze se dá a má psát pokud ne v množném čísle (tam, kde je to možné), tak způsobem, kdy vůbec není nutno zmiňovat nějakou osobu. Popisuješ dílo dojmem fakticity, přitom každý ví, že je to recenze a tedy názor - např. "Zvuková kulisa nemá v některých dílech moc co říci a většina hráčů ji nezaznamená" vs. "když jsem se zaměřil na hudbu, fakt mě štvalo, že ji skoro neregistruju". Druhá věta působí značně subjektivněji a osobně by mě jako čtenáře odradila. Už proto je množné číslo lepší variantou, navíc pokud k němu přidáme to "utužování týmového ducha":)
První osoba je dobrá tam, kde je to zajímavý, vtipný a recenze se tím odlehčí.. např. v recce na GTAIV, kde se popisují patálie s tím, kdo hru dokázal/nedokázal spustit.
Okomentovat