Chebská anabáze

Jednou za tři týdny (plus/mínus uzávěrka či jinak neodkladné pracovní vytížení) sbalí žena kufry, nevrle se zahledí na můj baťůžek a vyrazíme na víkendový trip do rodného Chebu, kde opilci dávají dobrou noc a důchodci ještě lepší rady. Ach ano, návštěvní víkend. Manželka si odpočine od pražského ruchu, obejme se s rodiči, dá si kafe s kamarádkami, které v městečku ještě zbyly po útoku mlsných vysokých škol, a párkrát si v nulovém provozu zkusí zaparkovat pozadu, což nám nejde ani jednomu, ale ji to nejspíš nějakým zvráceným způsobem baví.

No, a já... Zajdu do hospody. Ještě v pátek večer. To je nutnost. Vždyť jsem v ní málem vyrůstal. Původní výčepní, původní osazenstvo (už jen zbytky), původní ceny. Příprava na víkendový závodní okruh. Cheb je město malé a o sobotách působí opuštěně. Přesto v něm roste tolik příbuzných, že se bez striktního itineráře nehnu. To máme - maminky po třech kouskách, tatínků zhruba naprosto stejně, dědečků a babiček už ubylo, ale pár špendlíků na mapě zastanou. Tety, strýce, bratrance, sestřenky, jejich děti (u nichž ani nevím, čím mi vlastně jsou) ani nedokážu všechny vyjmenovat, natož spočítat. Jo, takhle to dopadá, když někdo pochází z rozvedené rodiny a ještě se stihne přiženit do další.

Máte jeden a půl dne, práce, jež měla být dávno hotová, stojí a zdejší mrazivě klidné noci prohlubují mé silně zakořeněné problémy s usínáním do absurdních rozměrů. Tramvaje tu necinkají, sanitky nehoukají a těch pár opilců mě sotva dokáže ukolíbat. Psi vás z postele vyštěkají v osm ráno, tchyně s tchánem (ošklivá slova, ale hezčí neznám) připraví snídani, zatímco na druhém konci města už otevírá náruč domluvená maminka s náhradním tatínkem. Pak se musí zvolit mezi babičkami a dědečky (hodinu na jednu lokalitu) nebo návštěvou tatínka a náhradní maminky (to bývá podstatně delší). Vzdálenější příbuzenstvo se vejde jen do hromadných oslav narozenin a podobně divokých večírků, kde u poloviny osazenstva už člověk zapomněl i křestní jména.

Ze zcela vyčerpávajícího maratonu návštěv si kromě dobře míněných rad do života od zkušenějších manželských párů (nebo rozvedených jedinců - může se mamince říkat jedinec, ne?) odvážíme i tašky plné jídla, protože veškeré příbuzenstvo, jakkoliv vzdálené si myslí, že má přímo povinnost nás vykrmit. Buchty, bábovky, guláše, knedlíky, omáčky, polévky, třeba i zmrzlé kusy masa a zbytky od oběda. Zapálit pod kufrem, uvaří se nám v autě Eintopf. Ne, že bych si stěžoval. Domácí strava je přeci nejlepší a týden bez vaření je týden, kdy toho člověk napracuje nejvíc. Nicméně dobře míněná tendence všech maminek přestěhovat nám špajzku do auta, mě nepřestává fascinovat.

To se to jede zpátky domů, po dálnici s cinkotem sklenic v kufru a platem vajíček na zadním sedadle. Vím, že to všichni myslí moc dobře, a vím, že jsem kost a kůže (jako maminka, jako tatínek, prostě dědičně), ale když občas přebírám tu čtvrtku chleba, nebo skleničku brusinek ke svíčkové a knedlíku, které už jsou v autě, připadám si jako holub v rohlíkovém dešti. Důchodce si spokojeně sedne na lavičku, přeláme rohlík na čtyři kusy a tu máš, holubičko, na rok vystaráno. Přitom by stačilo pár drobků.