O vraždě trochu jinak

Trumana Capoteho asi všichni znáte. Točí se filmy o něm i podle jeho knih a krásných pár desítek let se řadí mezi špičkové spisovatele dvacátého století. Abych přiznal barvu hned v úvodu, jeho fanouškem se jaksi necítím. Ani Snídani u Tyffanyho, ani Luční harfu jsem nedočetl, protože... A řeknu to laicky, sprostě i natvrdo: protože mě nebavily. Nicméně jsem mu dal třetí šanci. Kvalitou textů je to bezesporu Pan literát, a to že se mi nestrefil do vkusu, není omluva, abych jeho dílu nevěnoval pozornost, jakou si zaslouží.

Výběr třetího opusu jsem samozřejmě nestřílel od boku. Kromě solidních doporučení ze všech stran mě zaujal především název a také téma, které mi prostě k citlivé a rozjímavé duši Capoteho příliš nesedělo. No jen považte: In Cold Blood (v českém vydání Chladnokrevně) - román, který se potýká s čtyřnásobnou vraždou, jež se skutečně udála v kansaském městečku v roce 1959. Kdo by odolal?

Rčení "do třetice všeho dobrého" většinou neplatí, ale tentokrát mě můj pseudoliterární nos nezklamal. Prvotní impuls pro Capoteho zachytit tragickou událost na prostoru románu byl krátký novinový článek, který se s popisem vraždy příliš nepatlal. Truman následně věnoval několik let poměrně intenzivnímu sběru informací přímo na místě události. Zpovídal pozůstalé, policii, svědky a později se sblížil dokonce i s oběma pachateli, kteří od rozsudku čekali čtyři roky v cele smrti na popravu.

In Cold Blood nicméně není ani zdaleka triviální popis událostí před, během a po vraždě. I když nepostrádá silné prvky žurnalistického stylu, Capotemu se zde samozřejmě podařilo především vystihnout skvěle prokreslené postavy i hutnou atmosféru amerického středozápadu na sklonku padesátých let.

Stejně jako původní zpráva v novinách je i celý román psán "chladnokrevně" (a vražda spáchána samozřejmě stejným způsobem). S trochou nadsázky se dá říct, že Capote už tehdy v druhém plánu útočil na mediální bezcitnost. V první ze čtyř částí se podrobně seznámíte s velmi milou rodinou, která bude posléze zavražděna, ale už tehdy se objevuje Capoteho rozverná hra na objektivitu, když vám předhazuje střípky z životů obou vrahů. Z těch se postupně stává ucelený příběh, který nakonec dokáže naznačit i tajuplnou motivaci jejich činu, ale hlavně z nich udělá víceméně normální lidi.

Capote si s vámi pěkně pohraje a donutí vás projevovat emoce spíš k prostředí, které dokáže tak bravurně popsat, než k postavám, k nimž zůstáváte odtažití. Ať už jde o rodinu, o níž od začátku víte, že nepřežije polovinu knihy, nebo o vrahy, které záhy uvidíte v novém světle.

K věrohodné dokumentaci událostí slouží Capotemu hlavně dobře zvládnutý mechanismus střídání vypravěčů, který ve výsledku budí dojem snahy o objektivitu a nahlížení tématu ze všech možných perspektiv. S něčím podobným si rád pohrával třeba i Čapek, pro kterého byly ale vypravěčské perspektivy samostatné téma. Capote je používá jen jako prostředek, který pomáhá čtenáři najít vlastní postoj k popisovaným událostem.

Nicméně nejsympatičtější na celém textu je Capoteho odstup. Nesoudí a necpe vám své názory, jen míchá fakta s fantazií tak dobře, že jen těžko odhadnete, co se skutečně událo a co už si autor přimyslel pro patřičný efekt. Myslím, že do další jeho knihy se už nepustím, ale rozhodně nelituji, že jsem se nakonec s touhle ve vaně (kde jinde má krysa v dnešní uspěchané době číst) málem rozpustil. A teď se vrhnu na nějakého Vonneguta, ať se zas jednou od plic zachechtám.