Who watched the scriptwriter?

Nadšený a vyděšený jako děcko před první jízdou na horské dráze, tak jsem se cítil, když jsem si sedal před plátno, kde se po desetiminutovce tupých reklam a hektických trailerů mělo odehrát sto šedesát tři minut famózních Watchmenů přeložených do filmové řeči.

Za svůj kultovní status vděčí Moorův jedinečný komiks mimo jiné složité kompozici, pro kterou jsou obrázky s bublinami textu tím nejvhodnějším médiem. Propletený děj, v němž se kondenzují velká témata na prostoru jedné stránky, kde každá z postav má svůj životopis a časové roviny ctí pravidla sinusoidy, by snad ještě utáhl tlustý román, ale film? Watchmen nevyužívají filmové narativní postupy jako jiný Moorův opus V for Vendetta, který si přímo říkal o pohyblivého potomka. Naopak, s každou stránkou se víc a víc vzpírají jakékoliv adaptaci.

Ovšem v určité konstelaci i při péči, jakou David Hayter (ano, HC hráči, ten samý D. H.!) věnoval scénáři a třístovkou prověřený Zack Snyder režii, se (dle mého skromného očekávání) stal malý zázrak a rozhýbaní Watchmeni se nerozsypali na sled nicneříkajících a podivně navazujících scén.

Proces adaptace se samozřejmě neobešel bez obětí. Aby se z filmu nestal osmihodinový opus, zbavil se Hayter hned několika dějových linek, které považoval za podružné a které se zároveň nejvíc vzpíraly filmovému vidění světa. Zmizelo podobenství o námořníkovi, zmizel příběh trafikanta, psychiatra i ostatní dějové aluze do světa obyčejných newyorčanů. Nicméně scénárista (sám velký Moorův fanoušek) přistupoval k radikálním řezům nanejvýš citlivě a z textu nevynechal jediné stěžejní téma.

Snyder pak (rovněž fanda, kdo by to byl řekl) nutné ztráty na komiksových životech kompenzoval po svém. Vizuální narážky na kultovní filmy jako Dr. Strangelove zafungovaly v roli tématických katalyzátorů (pochopitelně jen pro diváky znalé věci). Odvážný sountrack složený z notoricky známých hitů od například takového Boba Dylana, Jimmyho Hendrixe nebo i německé Nenny (99 Luftballons přece) kromě atmosféry vytvořil i iluzi "stále stejné písničky", kterou v komiksu zastalo právě podobenství o námořníkovi. Texty písní, nebo alespoň jejich obecně přijímané konotace naprosto přesně seděly s dějem na plátně, stejně jako námořníkův příběh v grafickém románu prazvláštně souzněl s hlavní dějovou linií. Prostě cokoliv lidské, jakkoliv originální má stále stejný základ (chcete-li mou skromnou interpretaci).

Se stejným citem pro detail vybral casting i herce do rolí Watchmenů. Jackie Earle Haley je jako Rorschach výborný a naprosto přesně vystižený. Totéž Dr. Manhatten, Nite Owl i... No, nebudu je vyjmenovávat všechny. Asi jste už pochopily, že jako fanoušek jsem nadšený a rád, že se filmového zpracování ujali ti nejpovolanější. V jiných rukou by to nejspíš dopadlo katastrofálně. Nicméně si neodpustím malé varování...

Žena v půlce usnula (v kině prosím) a film dokoukala s největším sebezapřením i s častým zýváním. Cestou domů jsme se shodli, že i přes všechna má varování šla prostě na jiný film. Kdyby prý tři hodiny sledovala trailer, který ji tolik nalákal, bavila by se víc. Dospěl jsem k celkem logickému závěru, že jakkoliv srozumitelně se tvůrcům podařilo předložit komplikovanou kompozici zhýčkaným divákům, tempo vyprávění muselo jednoduše dostat ťafku. Není snadné pojmout komiksové informace (a že jich tu je) zhutněné do dvanácti sešitů během tří hodin byť zajímavých rozhovorů. A Watchmeni jsou především o dialozích.

Bojím se, že pro člověka neznalého předlohy je film prostě neukoukatelný. Buď se v ději ztratíte, nebo v půlce usnete. Moje rada? Přečtěte si první tři sešity. Pokud vás chytnou, přečtěte si dalších osm. Poslední nechte na pokoji a běžte na film, ve kterém se konečně vyznáte a zároveň vás v závěru překvapí fantastickým twistem. Nebo ho zkuste rovnou, ale pak neříkejte, že jsem vás nevaroval.

PS: Z nějakého důvodu je u filmu uvedeno věkové doporučení 12+, ale děti na to netahejte. Ženská, mužská nahota, uřezané i zpřelámané ruce... Je tam všechno.