Napálená krysa

A zase ta manželka. Už začínám mluvit jak poručík Columbo, ale nemůžu jinak, já do tý DVDpůjčovny nešel. Žena triumfálně dotáhla domů jakési "Noci v Rhodanthe" (Richard Gere se snaží na obalu urvat hlavu Diane Lane a já ani nechci vědět proč) a obávaný "Babel", na který nejspíš nikdy neposbírám dost odvahy. Nicméně poslední úlovek, který měl jakože být určený pro mě a kvůli němuž se žena tak miloučce zubila, byl film "Mlha". Jenže bacha, vážení, ne Carpenterova klasika z let osmdesátých. Dokonce ani ten přitroublý (soudě z recenzí) remake, který nepovažuji za nutné zhlédnout. Ale něco docela, docela jiného...

Má drahá polovička si přirozeně myslela, že mě potěší právě oním remakem, na který jsem odmítl jít do kina. Podrbal jsem se na hlavě a se slovy "Fajn, tak si to teda pustíme na usnutí." jsem vzápětí naletěl úplně stejně jako ona. Po tolika letech broušení mých filmových znalostí jsem se nechal převézt tím nejstarším trikem v distributorské učebnici.

Ono je to vlastně logické. Angličtina má kdovíproč dva různé výrazy pro mlhu (je to podobné asi jako s Eskymáky a sněhem). Jednou je to fog, podruhé zas mist. No, a u nás neexistuje žádné pravidlo, které by zakazovalo pojmenovávat milión nesouvisejících kinematografických děl stále stejným názvem. Ostatně posuďte sami kliknutím sem.

Zatímco tedy Carpenter i jeho "následovník" Rupert Wainwright pojmenovali svá díla "The Fog", já se nechtěně dostal do křížku s filmem "The Mist", protože čeští distributoři nedělají rozdíly a téhle hříčky jen rádi využili, aby zblbli vícero takových nevinných konzumentů.

Oba Fogy mají původní námět i scénář (resp. ten druhý opisuje od toho prvního), kdežto Mist zpracovává zas nějaké to veledílo nejplodnějšího autora všech dob Stephena Kinga. Jde o jednoznačné béčko s lacinými triky a přiblblou zápletkou, které se navíc téměř celé odehrává v uzavřeném prostoru jedné vesnické samoobsluhy. Ani Kingova předloha nemohla být tentokrát nijak úžasná (nečetl jsem, jen dedukuju), protože plejáda postav je typičtější než obvykle. Máme tady citlivého synka, labilního, leč hrdinného taťku, náboženskou fanatičku, milou paní sousedku, ještě milejší babku, brejlouna, co není takový looser, jak vypadá, záhadného černocha, pár vesnických balíků... - jako by King tahal ze všeho, co kdy napsal, to nejklišovitější.

Nebudu tuhle slátaninu recenzovat, nebo tak něco (třikrát fuj by vám mělo stačit), namísto děsivého účinku se člověk totiž spíš občas zasměje, díry v zápletce i neobvyklé reakce postav na danou situaci lze jen stěží ignorovat a veleklišovité heslo "za všechno může armádní experiment" patří na smetiště už od prvního Návratu oživlé smrti. Co ale vyzdvihnout musím je přijatelný design potvor, ale hlavně výborně ironický konec, díky kterému těch dvou špatně investovaných hodin nelituji úplně. Usínalo se po něm výtečně a já kupodivu nepůjdu tuhle věc omlátit paní půjčovatelce o hlavu, nýbrž ji spořádaně a s úsměvem vrátím. I tak se tomu, pokud můžete, vyhněte. Zas tak geniální ten konec není.