Muž, který se rozdal

Již drahnou dobu odmítám chodit se ženou do kina na její oblíbené romantické "komedie". Nevodím ji ani na horory (které stojí poslední dobou za prd), protože z nich stejně nic při všem tom zavírání očí nemá a mě akorát pak šeredně bolí ruka. Zajímavé anotace na snímek Seven Pounds v kombinaci s hereckým obsazením mi ale poskytly po letech slušnou příležitost vše napravit a vzít konečně manželku na nějaký ten doják, který bych snad mohl bez úhony přežít. A jak to dopadlo? Přišel, viděl, uronil slzu (Honzo, nechechtej se) a víc než přežil...

Will Smith se už pěkných pár filmů profiluje jako výrazná herecká osobnost. Na počkání se dokáže věrohodně rozbrečet, během pár vteřin zvládne v obličeji vykřesat jakoukoliv sebekomplexnější emoci a ke všemu má dost peněz, aby spoluprodukoval filmy, které považuje za inteligentní (s Wild Wild West se nejspíš spálil tak moc, že si od té doby dává sakra pozor, kam své herecké umění a hrst dolarů navíc investuje).

Tentokrát ale není nutné na jeho herectví pět ódy, protože (oproti I am Legend) netáhne celý film jeho charisma, nýbrž překvapivě kvalitní scénář, jaké se v Hollywoodu už moc nerodí. Fakt, že vyšel z pera jistého Granta Nieporta, jenž má za sebou jen práce na "hloupoučkých" seriálech Sabrina a 8 Simple Rules... for Dating My Teenage Daughter, ještě přidává na záhadě, kde se v něm sakra vzalo tolik nápadů.

Emoční vypětí snímku stojí a padá s kompozicí originální dějové linky - chlápek (Smith) piká za hříchy minulosti tím, že se snaží bezelstně pomáhat druhým a vede to až do krajnosti (prostě téma lidské dobroty, pro film jinak dost neatraktivní). Vyústění příběhu je zašifrované hned v začátku, takže divák má možnost podvědomě si po celou stopáž připravovat slzné kanálky k (Bacha SPOILER, i když tohle už je asi každému jasné) nevyhnutelně špatnému konci. Chlápkova dobře tajená minulost a zároveň hybný motor pro jeho silnou motivaci je pak dávkovaná v průběhu snímku velmi obezřetně a odhalená až ke konci, kdy hloupý divák holt ještě potřebuje nakopnout, zatímco ti chytří si už dávno dali dvě a dvě dohromady.

Na kompozici se dalo leccos zkazit a první čtvrthodina je kvůli její mírné komplikovanosti trochu neproniknutelná. Nicméně postupem času zjistíte, že lepší způsob, jak se vyhnout zajetým klišé snad ani neexistoval. Nieporte se s nelehkým úkolem nesklouznout do primitivního emočního vydírání vypořádal skvěle a navrch přihodil netradičně kvalitní dialogy, které vynikají jak svou civilností, tak i přirozeností, s jakou plynou. Žádné ukecané vysvětlovačky, ale kratší slovní výměny, které mají vždy co sdělit. Portrét muže, jenž se snaží páchat dobro, ještě nikdy nebyl tak ucelený a prostořeký.

Rozumně dávkovaná romantika nenaštve borce, ani tvrďáky a režie Gabriela Mucciniho (se Smithem se sešel už u The Pursuit of Happyness) si jednoznačně libuje v emočním ladění scén pomocí všech dostupných prostředků včetně rozmarů počasí. Trochu divočejší handheld kamera, než se na podobný žánr sluší, má také svůj účinek - zatímco v zamilované scéně na louce se jakoby pohupuje ve vánku, ve vypjatých scénách má tendenci ustrnout a spolu s divákem tajit dech.

Mít tenhle film štempl s datem výroby 2009, čekal bych ho za pár měsíců v nominacích na Oscara (za scénář, samozřejmě), jenže se nejspíš narodil přesně v té mezeře, kde se ještě pořád píše 2008, ale Oscaři už jsou se vším hotoví. Každopádně tenhle zvláštní, byť dojemný zážitek doporučuji všem bez rozdílu věku a pohlaví (no, možná muže-puberťáky bych na to netahal). Ostatně málokdy najdete v romantickém dramatu tolik jemného, černého, brutálního i cynického humoru, který tvoří parádní kontrapunkt k blížícímu se (bacha zas ten samý SPOILER) bezútěšnému konci.