Krysí pracky lepí pomalu, ale jistě.

Psát, psát a psát, číst i počítat (daně mizerný). Prohlodávat se internetem, šolíchat nádobí ve dřezu, rozmražovat, vařit, péct a smažit, nezanedbávat ženu ani hygienu, udržovat sociální vazby po hospodách i na netu, nadávat na nespravedlnost světa, těšit se z radostí života, třídit odpad, platit u pokladny, dobývat se na správná okénka úřadů. Hrát, hrát si, přemýšlet, malovat, poslouchat hudbu či cinkot tramvají. Spravovat počítač, bublat brčkem do sklenice s kolou, telefonovat si s rodiči, vybírat schránku, ale hlavně už konečně slepit toho miniaturního Hummera... Jak to mám sakra všechno stihnout?

Jako prcek jsem miloval lepení modelů. Tak moc, až mi výpary z ředidla zvýšily hladinu bilirubinu v játrech (říkal doktor a maminka se bála, že fetuju). Pak přišel gympl, pak vejška, a já celých deset let neměl čas ukojit své piplací touhy, ani svou obsesi miniaturními šťetečky. Teprve po roce regulérní práce na plný úvazek (takové té, co vykonávají obyčejní smrtelníci a já už toho radši nechal) jsem našel odvahu vrazit rovné dva tisíce do starter kitu (pilníčky, štětečky, kleštičky, skalpelíčky, pinzetičky, barvičky, lepidýlko a velká flaška ředidla) a do krabice se dvěma miniaturními vojenskými Hummery.

To bylo před rokem. Snad vás, jako mě, potěší, že na světě jsou dva krásné zelené podvozky i s hnědými výfuky. Oproti desetileté abstinenci jistě pokrok, ale představoval jsem si to celé trochu jinak. Čas bych na ně měl, což o to, ale věnuji ho raději zcela novému fenoménu, který jsem objevil poměrně nedávno.

Říkám tomu "víkend". I když se sobotami a nedělemi se málokdy protne. Je to takový zvláštní den, kdy se ráno vymotám z deky, doplazím se do kuchyně, kde v mrákotách vyrobím cosi podobného kávě, pak si dřepnu k televizi nebo oknu (podle nálady a počasí) a čučím. Hodinu po hodině s mozkem zapnutým "na sporo" až do vysvobozujícího večera. ICQ vypnuté, zvuk mobilu vytěsněný z hlavy, povědomí o okolním světě schované v koupelně, kam se bojím vkročit. Nejím a sotva piju, ale sakra si to celé užívám. Zatímco v temném koutku mysli jakýsi permoník tiše naříká, že mrhám časem, zbytek duše i těla vříská blahem.

Netušil jsem, jak moc člověk potřebuje víkend, a je pravda, že v posledních letech jsem jich pěknou řádku vynechal. I teď se ostatně dostavují dost nepravidelně a trochu se bojím, aby z nich brzy nebyly celé týdny. Slyšel jsem cosi o "Time managementu". I manželka tvrdí, že bych si ho měl pořídit. Ostatně v době, kdy si každá trafika pořizuje sales asistenty a u regálů v hypermarketech odpočívají hejna manažerů jakosti, si snad obyčejná osoba výdělečně činná může dovolit alespoň malinkatý time management, ne? Zítra podám inzerát. Nebo možná ještě rok, dva počkám. Třeba se tyhle time managementy objevují samy od sebe ve chvílích nouze. Jako Superman, nebo jako víkend.