"Drž hubu a krvácej!"

Ze Spirita jsem měl podle mého v celku oprávněné obavy. Franka Millera respektuju jako jednoho z nejlepších komiksových autorů, ale jeho režijní schopnosti ve mně vzbuzovaly pochybnosti. O Eisnerově předloze (plurál by byl možná vhodnější) toho příliš nevím, ale trailer jasně naznačil, že tahle komiksová adaptace předvede prachsprostý klon Sin City s debilním příběhem a do poslední pihy vyretušovanou Evou Mendes jako hlavním lákadlem na teenagerské beďary.

Můj filmový instinkt, kterému jsem si za lééééééta praxe zvyknul bezmezně naslouchat, bohužel nezklamal. Miller sice hláškuje o sto šest a do jisté míry se mu daří vpašovat do vlastního scénáře slušné kvantum pro něj typicky drsného wisecracku, ale příběh o maskovaném mstiteli bezpráví, který beze zbytku miluje své město a všechny jeho sličné občanky, padá s prvním výstřelem a dál se jen v agónii plazí do klišovitého konce.

Vizuální styl funguje na jedničku a Miller se dokázal od zmíněného Sin City párkrát poměrně pěkně posunout zpět k čístému komiksovému vidění, ale nebetyčné kvantum hluchých míst v ději i poměrně zbytečného mudrlování nad tajemstvím nesmrtelnosti zasahují jinak použitelnému filmu těžké rány. Eva Mendes tu nefunguje ani jako vábnička na akné, na to je její postava příliš plochá a emočně labilní. Přeslazený Gabriel Macht je zas natolik věrný své předloze, že měl raději v těch čtřicátých letech (kdy vzniknul první komiks) zůstat.

Pár světlých a poměrně výjimečných bodů jsem ale přeci jen zahlédl. Především atmosféra Ameriky padesátých let jemně šmrncnutá japonskými vlivy sedí tomuhle filmu precizně na tělo, ale zkousnutelnou podívanou z něj dělá především herecké duo Samuel L. Jackson a Scarlett Johansson.

Arcizlouny si tihle dva střihli se zjevnou chutí a Miller pro ně přichystal dvě naprosto báječné scény, které z celku vybočují i vizuálním stylem. Mluvím o kutí piklů před japonskou vlajkou a o vysvětlovačce v nacistickém podání. Brilantní, leč pouhé zlomky jinak poměrně brakové stopáže.

Jediné, co film zachraňuje jako celek, je tentokrát až překvapivě nemillerovský humor. Ať už slovní, či situační komika - obě jsou dost úderné, aby se člověk při sledování nenudil. Nečekal jsem to a šlo o překvapení příjemné, takže film úplně nezatrucuji. Nicméně znovu už ho vidět nemusím a dvojku (bude-li) si také nechám s radostí ujít. Dvě fenomenální scény zůstanou v paměti nejmíň pár let a pachuť promarněné šance spraví příští týden Watchmeni.