A zase v práci.

Týdenní dovolená uplavala, jako když ji do vody hodí, a bezesné noci strávené před monitory všech počítačů, co se doma válí, během sedmi dní rozmlaskaly můj biorytmus po stěnách. Ráno bodalo a pálilo. Budík dostal hned několik šancí, a světe div se, dosud žije. Mastné vlasy a týdenní strniště ustály můj atak upřímným zíráním do zrcadla, takže teď sedím v kanceláři, nečistý, unavený, nemastný, neslaný a přemýšlím, jakéže to povolání vlastně vykonávám.

Selektivní paměť se tomu tuším říká. Člověk sedne v dětství na kolo, nějaký příbuzný chvíli tlačí a už to jede. Deset let se bicykl válí ve sklepě, pak člověk sedne a už to jede. Tělo prostě nezapomíná. S mozkem už je to horší. Stačí sedm dní zaslouženého odpočinku a synapse trčí úplně jinými směry. Jedna ranní porada a dvě kávy - tolik vám musí stačit k osvojení schopností a znalostí, jež jste na začátku shromažďovali tři měsíce.

Ale už bude dobře. Dva týdny a dostávám nálepku OSVČ. Takhle to vypadá, jako bych se měl stát invalidou, mít dopravu zdarma, muzea za polovic a na všechno dost času. Čuju ale přesný opak. Hluboko do kapsy a tahanice s úřady bude nejspíš heslo dne, biorytmus půjde do háje, práce bude stále dost a zabije mě kafe. A záda. Asi bych měl začít sportovat. Nebo aspoň přestat sedět.