Pochod olivami

Možná si teď pár lidí znepřátelím (nebylo by to poprvé) a zcela určitě si mě nikdo nebude za tenhle text dávat za rámeček, ale z nějakého podivného důvodu se prostě vyjádřit musím. Ke klukům v řeckém zajetí, k čemu jinému. Jen co soud dostávkoval a obratem zamítl jejich stížnost proti obvinění ze špionáže i možnost opustit vazbu na kauci, zvedla se především napříč českou hráčskou obcí až podivně silná aktivistická vlna odporu proti všemu řeckému, justici a politice především. Dokonce ani naše papalášstvo prý nedělá dost, a tak je čas vyrazit do ulic a megafonem umlátit nejbližší řeckou ambasádu.

Rovnou přiznám, že petice a demonstrace obecně příliš neuznávám. Je to forma občanského nátlaku efektivní jen v krajních případech a způsob, jakým je dnes moderní ji nadužívat a zneužívat, se mi hrubě příčí. Zvlášť když v dané situaci nemá své legitimní místo.

Ani trochu se mi nelíbí, že Martin a Ivan dřepí bezúčelně v nejspíš dost odporných podmínkách a čekají, co se vlastně bude dít. Ano, obvinění ze špionáže považuji za absurdní, jako drtivá většina z vás. I když si musím pořád připomínat, že argument „jako turisti omylem natočili půl vteřiny cedule, že se nesmí natáčet, plus pár metrů přistávací plochy“ jest argument jejich obhájkyně, jehož hlavním účelem je vysekat kluky z průseru pokud možno co nejefektivněji, a nemůžu ho proto brát stoprocentně vážně. Nějakou tu praxi ze soudnictví (byť z českého), ze způsobu obhajoby i obžaloby mám (ne že bych byl právník, ale rozličných trestních řízení jsem se nějakou dobu účastnil téměř denně a člověk se rychle naučí nedůvěřovat ani jedné ze stran a jejich zveličeným, či k zemi přitisknutým polopravdám) a odmítám se slepě vztekat v momentě, kdy nikdo z nás nemá byť kusé vyjádření protistrany. Známe jen druh obvinění, ale o charakteru důkazního materiálu řecká strana mlčí.

Spekulovat, zda jde o nějakou vendetu limnosského starosty, o podivné nedorozumění  nebo snad o vysokou politickou hru zadlužených Řeků, kteří se rozhodli zatopit státům, jež je otevřeně kritizují, odmítám. Stejně jako odmítám v afektu podupávat před ministerstvem zahraničí a pak se přesunout k řecké ambasádě, pokud možno za doprovodu médií. Je to stejně nesmyslný aktivismus jako poutat se na komíny kvůli záchraně čapího hnízda a lehat si před téměř vybuchující Temelín.

Věřím, že ministerstvo zahraničí podniká veškeré možné kroky k řešení incidentu, že spolupracuje na tvorbě žádostí a stížností s právničkou obou kluků, bohužel možnosti to jsou bezpochyby dost omezené a jen těžko se můžeme doprošovat nějaké ráznější diplomatické akce. Zda kluci porušili, či neporušili řecké zákony, se musí prokázat u soudu, nelze to udělat ani politickým nátlakem, ani bohulibými tanečky před ambasádami, kde se v očích médií předvedeme jen jako další aktivistické trubky, kterých v ČR hopsá dnes a denně nepočítaně (většinou v konopných hábitech a s květinou za kulatými brýlemi).

Nespatřuji v té akci bohužel jakýkoliv smysl a pozitivní efekt. Řecká justice (nebo snad politická scéna? Kdo ví? Ale to je opět jen zbytečná spekulace vedoucí k agresivnímu afektu) na ni z podstaty věci nemůže brát ohledy, Martin ani Ivan zatím nebyli odsouzeni a jediné, nad čím se můžeme spravedlivě rozčilovat, jsou podmínky v tamní vazbě a negativní rozhodnutí o propuštění na kauci, ke kterému ovšem opět chybí oficiální zdůvodnění, jež by možná vrhlo trochu světla do aféry, kterou všichni vnímáme nebezpečně jednostranně.

Smysluplná mi v tomto ohledu přijde jen petice formulovaná Honzou Modrákem, která se nesnaží vyvolat konflikt, ani nadávat na údajnou laxnost ministerstva zahraničí. (Přístup této instituce tlumočený skrze oprávněnou zoufalost rodičů v dojímavém dopise není ničím podložen. Chápu, že ztratili naději a situace je to pro ně krajně šílená, ale věřím, že v intencích zákona a mezinárodních smluv ministerstvo dělá to, co může. A víc čekat prostě nemůžeme a nemá smysl si to vydupávat.) Honza (alespoň tak ten text chápu) chce především ukázat klukům, jak velkou tady mají podporu. A to nepochybně potřebují.

Ovšem vyjadřovat ji agresivní akcí, která ničeho nedosáhne (ani nemůže), skutečně se omlouvám, ale to se mi zajídá. Jde-li o zviditelnění případu v médiích, pak se správně chová např. Eurogamer, nehledě na to, že v médiích je případ vidět dlouhodobě. Jde-li o korekci momentálního relativně vágního mediálního obrazu celé kauzy, pak mi občanská nátlaková akce přijde vyloženě jako nešťastný způsob. Jde-li o aktivizaci ministerstva (o jakýsi budíček a nakopnutí do zadku), pak nebude mít efekt, pochybuji, že MZ může dělat víc, než momentálně dělá. Jde-li o to ukázat řecké justici, že se na ně umíme naštvat, pak je to akce zcela marná, neboť justice (i ta řecká) se řídí zákony, nikoliv veřejným míněním.

Možná mi někdo vtluče rozum do hlavy a odhalí skrytý, racionální smysl celé akce, kterou stále považuji s prominutím za afektovaný pochod naštvaných lidí, kteří soucítí s "obětmi", ale do té doby se, přátelé, známí i neznámí, omlouvám, takový je můj postoj a toto jsou důvody, proč se k vám před MZ nepřidám.

Čtěte zbytek

Slabý příběh Avatara - náhoda?

Přišla na to žena a já jí musím přitakat, protože má recht. "Slabý" Avataří příběh (a to jsme prosím vynechali 3D projekci, páč já se toho dabingu pořád trochu bojím) má v rámci Cameronova veledíla svůj poměrně jasný účel. Že je neonová pestrobarevná Pandora svět sám pro sebe, asi nikdo nezpochybní. Tolik nových vizuálních a akustických vjemů. Tolik úchvatných detailů, prostě smyslové orgie vycizelované naprosto fantastickou kooperací designérů, efekťáků, muzikantů, kameramanů, zaštítěné gigantickou Cameronovou kedlubnou. Vážně byste při tom všem opojení ještě zvládli příběh, který není povědomý, až to bolí?

"Musí to bejt konina, jinak se nám divák ze všech těch vjemů a originality zblázní". Netvrdím, že tohle byl Cameronův myšlenkový pochod, ale minimálně instinktivně nejspíš tušil, že prokreslenější postavy, nečekané twisty a dějové aluze by Avatara se vším tím okulahodícím tiátrem prostě roztrhaly na cucky. Každému je nejspíš jasné, na co se má jako divák v tomto snímku zaměřit. Co si vychutnat především a co jen poslušně absorbovat. Zatímco ale takoví Transformeři jsou nedomyšlený SFX sajrajt se scénáristickým dementem pod pokličkou, Avatar naprosto přesně ví, co dělá. Precizní souhrou promakaného fantasy světa (sci-fi tomu přeci jen říkat nehodlám) s klišovitým příběhem plným silně povědomých prvků zajišťuje neuvěřitelně imersivní zážitek. A říkám to já, divák náročný, většinou na ploché postavy nadávající krysa.

Cameronovi se po letech podařilo něco nevídaného. Přiměl mě zapomenout, že sleduju film. To se mi vážně nestává. Pohltil mě stejným způsobem jako knížka. Nebo jako to dokázaly kdysi dávno Fallouti. Šílený důraz na detaily, precizní vyprávění jednoduchého příběhu těmi nejefektivnějšími prostředky - nečekaný následek. Už jsem ani nedoufal, že bych u tak přízemního pohádkového děje mohl pustit slzu (Pán prstenů to rozhodně nedokázal) a buch. Ono to šlo. Poměrně snadno.

Myslím si, že jen trošku cizorodější zápletka, jen trošku složitější postavy a Avatar už nezvládá přes všechen ten cizácký, nefamiliérní balast planety Pandora diváka pohltit tak, jak to dokázal se zdánlivě nedomrlým dějem. Byla to vhodně zvolená kombinace, pane Camerone. Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 4

Tentokrát už se jinoch držel při krajnici, když kolem náhodou svištělo nějaké auto. Na obzoru, kde silnice vykrojila do ztemnělého hvozdu hlubokou rýhu, se začalo chechtat sluníčko, což bývá ráno obvyklé, ale mladíkovi to momentálně na náladě příliš napřidalo. Bagety zahodil už před hodinou, když zjistil, že jsou obě prošlé. Teď se klepal zimou a ruka s kanystrem nemrznoucí směsi už jen tak visela z ramenního kloubu.

Jinoch odkopl rozmrzele ze silnice šutřík, popošel ještě pár kroků a pak si prostě sednul na zem. Zmoženě si jedním prstem pohrával se stonožkou, která se rozhodla přejít silnici, a nic nedbal, že jen pár kroků od něj zastavil nablýskaný autobus.

„Hej, ty!“ ozvalo se, když dveře zasyčely. „Hej!“

Mladík konečně zvedl oči. Neměl teď moc náladu na lidi. „Co je?“

„To je nemrznoucí směs?“

„Jo.“

„Tak si nastup. Hodím tě někam, kde mrzne, ať se s ní netaháš zbytečně.“

Junák zapřemýšlel. Ztěžka se zvedl, pokrčil rameny a nastoupil do autobusu. Uvnitř odložil kanistr bokem, pohladil koženou sedačku a zaparkoval zadek před stohem papírů, který se tyčil na jednom ze zdejších stolků.

„Slušný, co říkáš?“ rozhodil postarší, prošedivělý pán s kravatou a vykasanými rukávy velkoryse ruce. „Nechal jsem si ho speciálně upravit.“

„Koho?“ zeptal se jinoch.

„Koho,“ zasmál se pán a houknul na řidiče: „Oskare, jedem.“ Autobus se rozjel. „Koho,“ opakoval pán. „Přece svýho krále silnic. Má pod kapotou tolik koní, že bych mohl z fleku pořádat Velkou pardubickou. Vzadu je ložnice, támhle koupelna a záchod a když budeš hodnej, nechám tě obsluhovat skartovačku.“

„Skartovačku?“ opakoval zmateně mladík.

„Jo, nejlepší relaxace na světě. Víš vlastně, kdo já jsem?“

Jinoch pokrčil rameny.

„Aha,“ posteskl si pán, taky zaparkoval zadek a objal hocha kolem ramen. „Já jsem politik. Vysoce postavenej. A věř mi, to je sakra lepší, než bejt dobře stavěnej,“ zasmál se politik. „S tímhle autobusem jezdím po kraji a lžu lidem do kapsy.“

„Proč?“

„Jak to myslíš, proč? Je to moje práce. Ne, moje POSLÁNÍ. Někdo přece lidem do kapes lhát musí. A když to umíš, zvolej si tě do parlamentu nebo do senátu nebo do zastupitelstva nebo... Ty, poslyš, chlapče, máš ty vůbec volební právo?“
Mladík si prošátral kapsy a zavrtěl hlavou. „Asi ne.“

„Hm, škoda,“ přiznal politik zasmušile, „ale zas máš moc pěkný kapsy. Můžu?“ Politik se přiblížil k jedné z kapes a jen velmi z lehounka, jako když se vánek opře o věčně zelené stéblo trávy, do ní zalhal.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se politik.

„Docela jo. Můžu dostat ještě do druhý?“

Politik se mile usmál a zavrtěl prošedivělou hlavou, až se mu kravata zakinklala.

„Kdepak, pro dnešek už máš v kapsách nalháno dost. Vypadáš unaveně, dej si sprchu a trochu se v ložnici prospi. Já jdu zatím polechtat Oskara. Přijde mi, že jedeme až příliš bezpečně.“ Politik poplácal chlapce po zádech a odešel za řidičem. Mladík strčil ruku do kapsy, aby se ohřál o svou novou lež a vydal se do sprchy.

pokračování příště...

Čtěte zbytek

Sorry

Já vím, já vím - nic se tu neděje. Mějte strpení s mým pracovním utrpením. Jen co chytím dvaapadesátý dech, budu se vám věnovat. Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 3

Než dojeli k pumpě, slunce už zalezlo za obzor, mraky zrůžověly a stojany s nehorázně vyšroubovanými cenami pohonných hmot zalila ta nádherná zlatá záře, jakou můžete pozorovat jen dvě minuty denně, než se konečně začne smrákat. Hromotluk nabral plnou, strčil mladíkovi do ruky stovku, mávnul rukou a se slovy „tak se měj, borče“ vysmahnul kamsi do dáli. Jinoch na prahu malého obchůdku zklamaně odhodil seschlé věčně zelené stéblo a vešel dovnitř.

„Co to bude, mladej?“ zeptala se netrpělivě prošedivělá paní za kasou, když jinoch už nějakou chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří. Až na paní byl obchůdek prázdný, což junákovi trochu připomnělo domov. A také hlad, který pořád měl.

„Prodáváte tady prosím vás věčně zelená stébla trávy?“ otázal se opatrně mladík.

„Co to?“ vykulila paní v nepěkné uniformě sítě čerpacích stanic oči.

„Víte, takové co zůstane zelené, i když ho utrhnete.“

„Hele, tyhle vtípky si zkoušej na svýho fotra. Vypadám snad jak ředitelka botanický zahrady?“

„Tak aspoň něco k jídlu, kdybyste měla?“

„Za kanistrama s nemrznoucí směsí máš celej chlaďák baget, tak si vyber,“ štěkla paní a vyťukala do pokladny namátkou nějaké číslo, které se bude dobře stornovat. Zatímco si mladík vybíral bagetu, nedočkavá paní ho bedlivě pozorovala.

„Tak ukaž,“ řekla paní za pokladnou a prohlédla si vybranou bagetu, „se šunkou a majolkou. Hmm. Tak to bude za rovnou stovku.“ Jinoch vytáhl peníze od hromotluka a zaplatil. Znenadání ovšem paní vztyčila ukazováček. „Poslouchej, co žes to říkal o tý trávě?“

„Že hledám věčně zelené stéblo, takové co…“

„Já tě před tím asi špatně pochopila. Běž ven a chvilku tam počkej. Možná bych pro tebe přece jenom něco měla.“ Jinoch přikývl, usmál se a vyšel ven. Když byl asi v půli bagety, přikradla se paní zpoza rohu se stéblem trávy v ruce. „Tu máš,“ řekla spiklenecky. „Pár nám jich za prodejnou vážně roste, to by člověk nevěřil, co?“

„Nevěřil,“ potvrdil mladík a pozorně si stéblo prohlížel. „Jste si jistá, že neuschne?“

„Proč by mělo?“ zeptala se paní a jinoch nenašel uspokojivou odpověď. Tak opět jen pokrčil rameny a poděkoval. „No, moment. Něco za něco, mladíku.“

„Ale já už žádné peníze nemám.“

„To ani nechci. My uděláme něco úplně jinýho.“ Jinoch zvědavě povytáhl obočí. „Ty mě teď za barákem praštíš, a až budu mimo, tak v krámu popadneš, co uneseš a zdrhneš pryč, jasný?“

„Mám vás praštit?“ vylekal se mladík.

„Jo.“

„Ale… ale to se přece nemá,“ koktal.

„Když jsem ti to dovolila, tak můžeš.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Já to nechápu,“ řekl mladík po pravdě.

„Tím se netrap. Než bych ti to vysvětlila, tak mi ta pojistka vyprší. A vůbec, na světě je spousta věcí, který nikdy nepochopíš. Smiř se s tím.“

Jinoch pokrčil rameny a ubalil paní takovou ťafku, že se jen tak neposbírá. Vešel do obchůdku, vzal dvě bagety a jeden kanistr nemrznoucí směsi a vyrazil po silnici do tmy

pokračování příště...

Čtěte zbytek