O klukovi, co krčil rameny 4

Tentokrát už se jinoch držel při krajnici, když kolem náhodou svištělo nějaké auto. Na obzoru, kde silnice vykrojila do ztemnělého hvozdu hlubokou rýhu, se začalo chechtat sluníčko, což bývá ráno obvyklé, ale mladíkovi to momentálně na náladě příliš napřidalo. Bagety zahodil už před hodinou, když zjistil, že jsou obě prošlé. Teď se klepal zimou a ruka s kanystrem nemrznoucí směsi už jen tak visela z ramenního kloubu.

Jinoch odkopl rozmrzele ze silnice šutřík, popošel ještě pár kroků a pak si prostě sednul na zem. Zmoženě si jedním prstem pohrával se stonožkou, která se rozhodla přejít silnici, a nic nedbal, že jen pár kroků od něj zastavil nablýskaný autobus.

„Hej, ty!“ ozvalo se, když dveře zasyčely. „Hej!“

Mladík konečně zvedl oči. Neměl teď moc náladu na lidi. „Co je?“

„To je nemrznoucí směs?“

„Jo.“

„Tak si nastup. Hodím tě někam, kde mrzne, ať se s ní netaháš zbytečně.“

Junák zapřemýšlel. Ztěžka se zvedl, pokrčil rameny a nastoupil do autobusu. Uvnitř odložil kanistr bokem, pohladil koženou sedačku a zaparkoval zadek před stohem papírů, který se tyčil na jednom ze zdejších stolků.

„Slušný, co říkáš?“ rozhodil postarší, prošedivělý pán s kravatou a vykasanými rukávy velkoryse ruce. „Nechal jsem si ho speciálně upravit.“

„Koho?“ zeptal se jinoch.

„Koho,“ zasmál se pán a houknul na řidiče: „Oskare, jedem.“ Autobus se rozjel. „Koho,“ opakoval pán. „Přece svýho krále silnic. Má pod kapotou tolik koní, že bych mohl z fleku pořádat Velkou pardubickou. Vzadu je ložnice, támhle koupelna a záchod a když budeš hodnej, nechám tě obsluhovat skartovačku.“

„Skartovačku?“ opakoval zmateně mladík.

„Jo, nejlepší relaxace na světě. Víš vlastně, kdo já jsem?“

Jinoch pokrčil rameny.

„Aha,“ posteskl si pán, taky zaparkoval zadek a objal hocha kolem ramen. „Já jsem politik. Vysoce postavenej. A věř mi, to je sakra lepší, než bejt dobře stavěnej,“ zasmál se politik. „S tímhle autobusem jezdím po kraji a lžu lidem do kapsy.“

„Proč?“

„Jak to myslíš, proč? Je to moje práce. Ne, moje POSLÁNÍ. Někdo přece lidem do kapes lhát musí. A když to umíš, zvolej si tě do parlamentu nebo do senátu nebo do zastupitelstva nebo... Ty, poslyš, chlapče, máš ty vůbec volební právo?“
Mladík si prošátral kapsy a zavrtěl hlavou. „Asi ne.“

„Hm, škoda,“ přiznal politik zasmušile, „ale zas máš moc pěkný kapsy. Můžu?“ Politik se přiblížil k jedné z kapes a jen velmi z lehounka, jako když se vánek opře o věčně zelené stéblo trávy, do ní zalhal.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se politik.

„Docela jo. Můžu dostat ještě do druhý?“

Politik se mile usmál a zavrtěl prošedivělou hlavou, až se mu kravata zakinklala.

„Kdepak, pro dnešek už máš v kapsách nalháno dost. Vypadáš unaveně, dej si sprchu a trochu se v ložnici prospi. Já jdu zatím polechtat Oskara. Přijde mi, že jedeme až příliš bezpečně.“ Politik poplácal chlapce po zádech a odešel za řidičem. Mladík strčil ruku do kapsy, aby se ohřál o svou novou lež a vydal se do sprchy.

pokračování příště...