Doraž ho, Tome!

Je to pár pátků a něco sobot, kdy jsem naposledy zabořil prstíky do nějaké staré hry. K recenzování těch nových jsem musel pořídit úhlednou černou bednu na steroidech, která utáhne moderní grafické výdobytky, a kdybych jí přimontoval křídla, odstěhoval bych se na zimu do teplých krajin. No uznejte sami, že na něčem, jehož střeva utáhnou Crysis bez nejmenšího cuku, nebudu přece pařit první příhody Solid Snakea, nebo si provtipovávat cestu za Sordidem (Víte, o čem mluvím? A co penzijní připojištění, už máte?).

Nicméně "staré dobré" hry mi po čase začaly chybět. Neříkám, že s těmi dnešními je něco špatně. Jenom jsou prostě jiné. Doba pokročila, konzumní nároky se změnily a já si bohužel pamatuji časy, kdy mě to prostě bavilo víc. Nejdřív jsem si myslel, že ztrácím schopnost přijmout virtualitu za reálnou. Že už jednoduše nedosáhnu hlavou do oblak. Jenže pak jsem rozpařil Mafii a pánové (dámy prominou), ono je to všechno jinak.

Jistě geniální Mafie je i dnes úctyhodný kousek herního umění. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem játydádydá. Víte ale, v čem je ten podstatný rozdíl, oproti dnešku? Vezměmeš si takový Alone in the Dark jako současnou paralelu. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem (v rámci možností) játydádydá, a přece je to úplně jiný zážitek. Méně intenzivní, méně atraktivní. Ne a ne se plně vnořit do temných rohů Central Parku.

A pak mi to došlo. Kolem a kolem - jde vlastně jen o obtížnost. AitD rozlousknete jedním vrzem, pár sekvencí si zopáknete, protože jste si z pytlíku zrovna brali chips, a vžum, kudla, máslo, znáte to. Najednou jste na konci a máte pocit, že jste dohráli hru. Mafie je naopak výzva. Není to hra pro každého a bez skrupulí přiznám, že když byla ještě žhavá novinka, nedohrál jsem ji. Je prostě těžká a nutí vás hlavu používat jako hlavu a ne jako louskáček na náhodné puzzly. Zároveň ale není nehratelná, to by samozřejmě nikoho nebavilo. Nicméně zapomeňte na chipsy. Tahle hra se musí hrát. Musíte jí dát všechno, takže holubi na parapetu vás nezajímají a domácnost musí počkat. Dohrajte Mafii a máte pocit, že jste prožili Tomův příběh. Na těch několik hodin jste prostě Tom a hotovo. Ale prožeňte Carnbyho newyorským podsvětím a prožili jste tak leda příběh hráče, který paří AitD.

Ani supr trupr grafika, ani oheň jako "hlavní záporňák", ani geniální systém kombinace předmětů prostě nezaručí dostatečné vnoření do počinu, který dohrajete s jednou rukou v pytlíku. Současná herní tvorba se snaží oslovit především důchodce a děti, které zatím strkají myš raději do pusy. Hlavně ať to každý dohraje. Neříkám, že je to špatně, jenže v tom případě potřebujeme silnější propojení hratelnosti a příběhu (například takové "QTE" šipkování je přesný opak) a především mnohem kvalitnější způsoby vyprávění. Filmové postupy fungují ve filmu. Texty v knížkách. Jestli nás trend žene k rodinnému hraní, pak by heslem dne měly být vyprávěcí postupy herní. O čem mluvím? Hráli jste BioShock? Náznaky tam byly.