Puberta v plamenech

Už jako prcka mě maminka pasovala na televizního maniaka. A měla samozřejmě pravdu. Jedináček a protivník plynulé sociální integrace už od jeslí to má v životě jednoduché. Sedne si před bednu a čumí. Ve Videostopu (pamatujete?) nepadla otázka, na kterou bych neznal odpověď. Ještě před revolucí jsem čerpal životně důležité informace o u nás neexistujících filmech z katalogů videokazet, co mi příležitostně vozil strýček "ze západu". Slavní herci, barevné covery a notná dávka dětských představ - vše sežmoulané a stokrát prolistované. A pak tu byl ještě jeden bonbónek...

Videopřehrávač (značky YOKO) vyzískal můj podnikavý tatínek poměrně brzy poté, co já dostal z televize rozum. Anténa na chebské (čili u hranic se západem) střeše se pak postarala o příjem lehce nelegálního vysílání německých televizí ARD a ZDF. Někdy v šesti letech jsem měl už slušnou kolekci bondovek a desítek dalších imperialistických sviňáren na omletých VHSkách v jazyce, kterému jsem nerozuměl.

Nevím, zda je to má TVmaniakální úchylka, či každý z nás má nějaký ten "leitfilm", který nám v dětství vybrázdil do mozku hlubokou rýhu sentimentu, s níž až do důchodu prostě nic nehne. Takových rýh mám víc. Všechny v němčině (tehdy v hatmatilce). První Vetřelec, první Poltergeist, Neverending Story... Jedna vzpomínka ovšem ční nad všemi jako pětsetletá sekvoj v Krušných horách. Bohužel je to béčko každým coulem - Streets of Fire. Nedávno se mi podařilo splašit tuhle praštěnost na DVD a i po letech je rýha, zdá se, živá. Je to jeden z mála filmů, které se mi i s odstupem líbí, i když je slepený z klišé a podpořený béčkovými herci, béčkovým (ale solidně béčkovým) scénářem a režií Waltera Hilla, jemužto osobitému umělci nějak stále nedokážu nahlédnout do karet.

Proč se ďoura vypálená "Ohnivými ulicemi" do mého dětského mozečku dosud nezacelila, má jednoduché vysvětlení. Snímek obsahuje první striptýz, který jsem kdy viděl a měl z něj rozum, a navrch přihazuje půvabnou Diane Lane, jíž to tehdá prostě slušelo. A je to venku. Žádné hluboké analýzy, žádné duchaplné hodnocení, jen lehce erotická scéna, která mi dnes svou motorkářskou náturou spíš zvedá žaludek. Můj vkus, priority i "chutě" se s léty samozřejmě vytříbily a notně změnily, ale Streets of Fire fungují pořád. Asi to nebyl jen ten šok ze striptýzu v devíti (možná desíti) letech. Tenhle film má své kouzlo, které mě podvědomě uchvátilo už tenkrát, ale až dnes jsem zjistil, o co vlastně šlo.

Walter Hill (mj. scénárista Vetřelců) byl vždycky jako režisér i spisovatel tak trochu excentrik. Kašlal na mainstream a točil si svá béčka. Ale kvalitní béčka, která si na nic nehrála. Jeho absurdní studie diverzity newyorských gangů The Warriors má kolem sebe dodnes kultovní auru, kterou si zdánlivě nezaslouží. Ve skrytém jádru jde ovšem o poměrně precizní dystopickou vizi, která bravurně balancuje na hraně kruté reality a surové postapokalyptiky. Totéž platí i o Ohnivých ulicích.

Hill je ten typ režiséra, který na poměrně malém prostoru a s nízkým rozpočtem dokáže stvořit dýchající, soběstačný svět, odtržený od všední reality, jak ji známe. Využívá k tomu převážně vizuální prvky - typizující kostýmy, scény a kulisy s jasně daným charakterem a žánrové aluze, které diváka nenásilně vtáhnou do najednou až příliš povědomých zákoutí naprosto neznámého světa.

Stejně jako The Warriors se i Streets of Fire odehrávají v podivném dystopickém bezčasí. Hillova obsese architektonickým podhoubím New Yorku tu funguje jako kulisa pro kostýmy namixované z šedesátých i osmdesátých let, pro mix starých aut a nesourodých typů postav vytrhaných z rozličných filmových žánrů i epoch. Jako divák dobře víte, že celá ta vizuální skrumáž je naprosto izolovaná od reality, ale zároveň nemáte problém proniknout hned na začátku do světa, který jemně osciluje mezi romantikou Pomády a apokalyptikou Šíleného Maxe. Jak to ten člověk dělá, je mi dodnes záhadou. Ale funguje to, a to je hlavní.

Trapný příběh o záchraně populární zpěvačky z rukou motorkářského gangu je plný stereotypů i klišé a táhne ho přiškrcený Michael Paré, kterého jsem jako prcek kdoví proč obdivoval (no, ono rozhodnout se tehdy mezi ním a majorem Zemanem asi nebylo zas tak těžké). Ale všechen ten filmový sajrajt ve společnosti unikátní vizualizace prostě tak nějak funguje. Navíc mám podezření, že Hill celou tu parádu natočil jen kvůli soundtracku. Ne nadarmo je podtitul snímku "a Rock&Roll Fable". Melou se tu hodní a zlí lidé, dobro nakonec zvítězí a k tomu všemu neustále drnčí parádní muzika. Třešničkou na dortu je pak hlavní psychopat, kterého k dokonalosti dovedl tehdy devětadvacetiletý napomádovaný Willem Dafoe.

Streets of Fire nejsou žádný filmový klenot a váže mě k nim silné emocionální pouto z dětství, i tak si ovšem zcela objektivně dovolím tvrdit, že podobný film prostě na trhu neexistuje. Je to lovestory, je to western, je to svým způsobem muzikál, je to akčňák, je to živý, dýchající svět zcela vykloubený z reality osmdesátých let a stojí alespoň za jedno zhlédnutí (třeba i v němčině). Takže ho zkuste a přihoďte mi sem pak třeba komentář o tom, jak strašný mám vkus a jak toporné mám trauma z dětství. Ale já si stejně budu stát za svým.