Kreslená všednost

Herci jsou zvláštní rasa, kterou nikdy nepochopím. Předstírají, nebo se skutečně stávají na povel někým jiným? Rád bych věřil tomu druhému případu, i když to z nich de facto dělá regulérní cvoky, muže a ženy se schizoidní osobností, neuvěřitelnou mírou empatie a absurdně širokou představivostí. Když pomineme žabaře, asi to skutečně nebude jen o precizním ovládání mimických svalů.

Stejné téma strašilo před osmi lety i japonského režiséra Satoshi Kona. Ten představuje určitou raritu v oblasti anime (V podstatě název pro japonskou animovanou tvorbu - neplést s mangou! Ta se nehýbe.), jelikož rád vyjadřuje kresbou tu nejvšednější všednost. Hází totiž bobek na sci-fi a fantasy. Těžko uvěřitelné spektákly plné záblesků, neónů, přestřelek a hektického děje, futurismus, dávná historie, laserové hračky, umělá inteligence - to všechno je mu ukradené. Mnohem raději se patlá v přítomnosti a přetváří všem dobře známou realitu ke svému osobytému obrazu.

Jeho díla rozhodně nejsou fádní. Všední realitu využívá jako odrazový můstek ke střeleným fabulacím a precizní animace jen přispívá k zastřenosti a zvláštnímu kouzlu jeho počinů. Satoshi Kon umí být tajemný, vtipný i zábavný, jak předvedl v geniálním seriálu Paranoia Agent. Dokáže člověka vyděsit "obyčejným", kresleným thrillerem o psychopatickém fanouškovi úspěšné celebrity jako ve filmu Perfect Blue. A bez problémů zvládne zabrnkat na city v něžném příběhu o třech bezdomovcích a jednom nemluvněti. Nejspíš si o jednotlivých dílech ještě někdy zabloguji, ale teď k zakopanému pudlovi:

Jediný Konův film, který mě přeci jen trochu nudil, se jmenuje Millenium Actress a pracuje právě s tématem herectví. Zvláštním a svérázným způsobem se poukouší najít odpověď na schizoidní povahu tohoto šíleného řemesla a definovat motivace, které lidi nutí "předstírat", že jsou někdo jiný. I když jde o nejslabší článek Satoshiho řetězu režisérské kariéry, stojí za shlédnutí už kvůli unikátní naraci. Kon vypráví poměrně klišovitý příběh vášnivé herečky při honbě za nenaplněnou láskou. Potud bída s nouzí. Zvláštní podívanou činí z filmu až bezpáteřní míchanice skutečnosti, hereckých etud a virtuální reality jednotlivých snímků, které dotyčná herečka natočila.

Postavy se noří do dílčích příběhů, opět se z nich vynořují, přejímají identity a zase je odhazují a v podstatě nedělají rozdíly mezi dějovými linkami a jejich mírou reálnosti. Nedělejte si plané naděje, že pochopíte, proč se režisér rozhodl vám takhle zamotat palici. Nejde mu o přímočaré vyprávění. Spíš se snaží vyvolat ve vás určitý pocit snovosti a postavit ho do kontrastu s každodenní realitou, jak ji známe.

I když mě osobně celý film trochu nudil, pořád patří k těm lepším, kterými se škatulka anime může pyšnit. Kresba a animace jsou precizní, anglický dabing oproti japonskému mírně kulhá. Hudbu tvoří pro Kona typické "milé a neinvazivní" techno, prokládané klasickými nástroji (jako piano) a počítačově zkreslený zpěvem - já to nemusím, i když znělka k Paranoia Agent má zvláštní chytlavost. Pokud máte plné zuby obřích mechů i ninjů, zkuste Satoshiho Kona. Jestli ovšem s anime teprv začínáte, sáhněte pro jiný titul.

PS: v příšerném českém znění je u nás k dostání Konova "Paprika" (to je původní japonský název), která stojí za hřích i za těch směšných 195 korun.