Slabý příběh Avatara - náhoda?

Přišla na to žena a já jí musím přitakat, protože má recht. "Slabý" Avataří příběh (a to jsme prosím vynechali 3D projekci, páč já se toho dabingu pořád trochu bojím) má v rámci Cameronova veledíla svůj poměrně jasný účel. Že je neonová pestrobarevná Pandora svět sám pro sebe, asi nikdo nezpochybní. Tolik nových vizuálních a akustických vjemů. Tolik úchvatných detailů, prostě smyslové orgie vycizelované naprosto fantastickou kooperací designérů, efekťáků, muzikantů, kameramanů, zaštítěné gigantickou Cameronovou kedlubnou. Vážně byste při tom všem opojení ještě zvládli příběh, který není povědomý, až to bolí?

"Musí to bejt konina, jinak se nám divák ze všech těch vjemů a originality zblázní". Netvrdím, že tohle byl Cameronův myšlenkový pochod, ale minimálně instinktivně nejspíš tušil, že prokreslenější postavy, nečekané twisty a dějové aluze by Avatara se vším tím okulahodícím tiátrem prostě roztrhaly na cucky. Každému je nejspíš jasné, na co se má jako divák v tomto snímku zaměřit. Co si vychutnat především a co jen poslušně absorbovat. Zatímco ale takoví Transformeři jsou nedomyšlený SFX sajrajt se scénáristickým dementem pod pokličkou, Avatar naprosto přesně ví, co dělá. Precizní souhrou promakaného fantasy světa (sci-fi tomu přeci jen říkat nehodlám) s klišovitým příběhem plným silně povědomých prvků zajišťuje neuvěřitelně imersivní zážitek. A říkám to já, divák náročný, většinou na ploché postavy nadávající krysa.

Cameronovi se po letech podařilo něco nevídaného. Přiměl mě zapomenout, že sleduju film. To se mi vážně nestává. Pohltil mě stejným způsobem jako knížka. Nebo jako to dokázaly kdysi dávno Fallouti. Šílený důraz na detaily, precizní vyprávění jednoduchého příběhu těmi nejefektivnějšími prostředky - nečekaný následek. Už jsem ani nedoufal, že bych u tak přízemního pohádkového děje mohl pustit slzu (Pán prstenů to rozhodně nedokázal) a buch. Ono to šlo. Poměrně snadno.

Myslím si, že jen trošku cizorodější zápletka, jen trošku složitější postavy a Avatar už nezvládá přes všechen ten cizácký, nefamiliérní balast planety Pandora diváka pohltit tak, jak to dokázal se zdánlivě nedomrlým dějem. Byla to vhodně zvolená kombinace, pane Camerone. Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 4

Tentokrát už se jinoch držel při krajnici, když kolem náhodou svištělo nějaké auto. Na obzoru, kde silnice vykrojila do ztemnělého hvozdu hlubokou rýhu, se začalo chechtat sluníčko, což bývá ráno obvyklé, ale mladíkovi to momentálně na náladě příliš napřidalo. Bagety zahodil už před hodinou, když zjistil, že jsou obě prošlé. Teď se klepal zimou a ruka s kanystrem nemrznoucí směsi už jen tak visela z ramenního kloubu.

Jinoch odkopl rozmrzele ze silnice šutřík, popošel ještě pár kroků a pak si prostě sednul na zem. Zmoženě si jedním prstem pohrával se stonožkou, která se rozhodla přejít silnici, a nic nedbal, že jen pár kroků od něj zastavil nablýskaný autobus.

„Hej, ty!“ ozvalo se, když dveře zasyčely. „Hej!“

Mladík konečně zvedl oči. Neměl teď moc náladu na lidi. „Co je?“

„To je nemrznoucí směs?“

„Jo.“

„Tak si nastup. Hodím tě někam, kde mrzne, ať se s ní netaháš zbytečně.“

Junák zapřemýšlel. Ztěžka se zvedl, pokrčil rameny a nastoupil do autobusu. Uvnitř odložil kanistr bokem, pohladil koženou sedačku a zaparkoval zadek před stohem papírů, který se tyčil na jednom ze zdejších stolků.

„Slušný, co říkáš?“ rozhodil postarší, prošedivělý pán s kravatou a vykasanými rukávy velkoryse ruce. „Nechal jsem si ho speciálně upravit.“

„Koho?“ zeptal se jinoch.

„Koho,“ zasmál se pán a houknul na řidiče: „Oskare, jedem.“ Autobus se rozjel. „Koho,“ opakoval pán. „Přece svýho krále silnic. Má pod kapotou tolik koní, že bych mohl z fleku pořádat Velkou pardubickou. Vzadu je ložnice, támhle koupelna a záchod a když budeš hodnej, nechám tě obsluhovat skartovačku.“

„Skartovačku?“ opakoval zmateně mladík.

„Jo, nejlepší relaxace na světě. Víš vlastně, kdo já jsem?“

Jinoch pokrčil rameny.

„Aha,“ posteskl si pán, taky zaparkoval zadek a objal hocha kolem ramen. „Já jsem politik. Vysoce postavenej. A věř mi, to je sakra lepší, než bejt dobře stavěnej,“ zasmál se politik. „S tímhle autobusem jezdím po kraji a lžu lidem do kapsy.“

„Proč?“

„Jak to myslíš, proč? Je to moje práce. Ne, moje POSLÁNÍ. Někdo přece lidem do kapes lhát musí. A když to umíš, zvolej si tě do parlamentu nebo do senátu nebo do zastupitelstva nebo... Ty, poslyš, chlapče, máš ty vůbec volební právo?“
Mladík si prošátral kapsy a zavrtěl hlavou. „Asi ne.“

„Hm, škoda,“ přiznal politik zasmušile, „ale zas máš moc pěkný kapsy. Můžu?“ Politik se přiblížil k jedné z kapes a jen velmi z lehounka, jako když se vánek opře o věčně zelené stéblo trávy, do ní zalhal.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se politik.

„Docela jo. Můžu dostat ještě do druhý?“

Politik se mile usmál a zavrtěl prošedivělou hlavou, až se mu kravata zakinklala.

„Kdepak, pro dnešek už máš v kapsách nalháno dost. Vypadáš unaveně, dej si sprchu a trochu se v ložnici prospi. Já jdu zatím polechtat Oskara. Přijde mi, že jedeme až příliš bezpečně.“ Politik poplácal chlapce po zádech a odešel za řidičem. Mladík strčil ruku do kapsy, aby se ohřál o svou novou lež a vydal se do sprchy.

pokračování příště...

Čtěte zbytek

Sorry

Já vím, já vím - nic se tu neděje. Mějte strpení s mým pracovním utrpením. Jen co chytím dvaapadesátý dech, budu se vám věnovat. Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 3

Než dojeli k pumpě, slunce už zalezlo za obzor, mraky zrůžověly a stojany s nehorázně vyšroubovanými cenami pohonných hmot zalila ta nádherná zlatá záře, jakou můžete pozorovat jen dvě minuty denně, než se konečně začne smrákat. Hromotluk nabral plnou, strčil mladíkovi do ruky stovku, mávnul rukou a se slovy „tak se měj, borče“ vysmahnul kamsi do dáli. Jinoch na prahu malého obchůdku zklamaně odhodil seschlé věčně zelené stéblo a vešel dovnitř.

„Co to bude, mladej?“ zeptala se netrpělivě prošedivělá paní za kasou, když jinoch už nějakou chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří. Až na paní byl obchůdek prázdný, což junákovi trochu připomnělo domov. A také hlad, který pořád měl.

„Prodáváte tady prosím vás věčně zelená stébla trávy?“ otázal se opatrně mladík.

„Co to?“ vykulila paní v nepěkné uniformě sítě čerpacích stanic oči.

„Víte, takové co zůstane zelené, i když ho utrhnete.“

„Hele, tyhle vtípky si zkoušej na svýho fotra. Vypadám snad jak ředitelka botanický zahrady?“

„Tak aspoň něco k jídlu, kdybyste měla?“

„Za kanistrama s nemrznoucí směsí máš celej chlaďák baget, tak si vyber,“ štěkla paní a vyťukala do pokladny namátkou nějaké číslo, které se bude dobře stornovat. Zatímco si mladík vybíral bagetu, nedočkavá paní ho bedlivě pozorovala.

„Tak ukaž,“ řekla paní za pokladnou a prohlédla si vybranou bagetu, „se šunkou a majolkou. Hmm. Tak to bude za rovnou stovku.“ Jinoch vytáhl peníze od hromotluka a zaplatil. Znenadání ovšem paní vztyčila ukazováček. „Poslouchej, co žes to říkal o tý trávě?“

„Že hledám věčně zelené stéblo, takové co…“

„Já tě před tím asi špatně pochopila. Běž ven a chvilku tam počkej. Možná bych pro tebe přece jenom něco měla.“ Jinoch přikývl, usmál se a vyšel ven. Když byl asi v půli bagety, přikradla se paní zpoza rohu se stéblem trávy v ruce. „Tu máš,“ řekla spiklenecky. „Pár nám jich za prodejnou vážně roste, to by člověk nevěřil, co?“

„Nevěřil,“ potvrdil mladík a pozorně si stéblo prohlížel. „Jste si jistá, že neuschne?“

„Proč by mělo?“ zeptala se paní a jinoch nenašel uspokojivou odpověď. Tak opět jen pokrčil rameny a poděkoval. „No, moment. Něco za něco, mladíku.“

„Ale já už žádné peníze nemám.“

„To ani nechci. My uděláme něco úplně jinýho.“ Jinoch zvědavě povytáhl obočí. „Ty mě teď za barákem praštíš, a až budu mimo, tak v krámu popadneš, co uneseš a zdrhneš pryč, jasný?“

„Mám vás praštit?“ vylekal se mladík.

„Jo.“

„Ale… ale to se přece nemá,“ koktal.

„Když jsem ti to dovolila, tak můžeš.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Já to nechápu,“ řekl mladík po pravdě.

„Tím se netrap. Než bych ti to vysvětlila, tak mi ta pojistka vyprší. A vůbec, na světě je spousta věcí, který nikdy nepochopíš. Smiř se s tím.“

Jinoch pokrčil rameny a ubalil paní takovou ťafku, že se jen tak neposbírá. Vešel do obchůdku, vzal dvě bagety a jeden kanistr nemrznoucí směsi a vyrazil po silnici do tmy

pokračování příště...

Čtěte zbytek

O klukovi, co krčil rameny 2

Tak dál...

V místě, kde se cesta vymletá koly lesních strojů a lemovaná šiškami štěpila vedví jako jazyk zvědavého hada, vyskočil zpoza stromu urostlý muž středních let v lehce zanedbaném modrém saku a s pozlacenou dvojkou vpravo nahoře. Zeširoka se usmíval, protože mu na světě bylo krásně a protože konečně našel v tom zatraceném lese někoho, koho by se bezelstně mohl zeptat: „Kampak, chlapče?“

„Do světa,“ přiznal junák, přehodil si kastrůlky z jedné ruky do druhé a vykročil vpravo.

„Prr!“ zavelel muž v modrém saku a usmál se tak šťastně, až se mu od zubu odrazil sluneční paprsek zpátky do nebe. „To přeci nemůžete tak rázně, mladý pane. Jak víte, že jdete správně?“

Jinoch pokrčil rameny. Muž zalomil rukama, a pak se zase usmál. Položil mladíkovi ruku na ramena a rozmáchlým gestem, jak se zdálo, pojal celý les za svůj. „Ještěže jste tu na mě narazil. Ve zdejší krajině se vyznám a příteli v nouzi vždy rád pomůžu.“ Muž se na chvilku zarazil: „Snad to ode mě není moc troufalé, považovat vás za svého přítele?“ Mladík opět pokrčil rameny. V sociální interakci nebyl příliš kovaný. „Vím, známe se teprv chvilku, ale mně stačí jediný pohled a poznám spřízněnou duši. Cejtíte to také tak?“ zeptal se muž a mladík zlehka přikývl.

„Výborně,“ zajásal muž, „a teď mi prozraďte, kam máte namířeno?“

„Chci najít věčně zelené stéblo trávy. Takové, co neuvadne, ani když ho utrhnete. Takové, co…“ Muž mladíka zarazil: „Víc neříkejte, vím přesně, jaké máte na mysli.“ „Skutečně?“ zaradoval se jinoch. „Jistě,“ potvrdil muž, „a vy, můj milý příteli, máte vážně neuvěřitelné štěstí, protože dál už hledat nemusíte. Jen momentík strpení.“ Muž znenadání skočil za strom, zpoza něhož se před tím vynořil, a za krátký okamžik byl zpět s ještě širším úsměvem a sytě zelenou snítkou trávy v prstech. „Není nádherné?“ zeptal se muž a mladík užasle přikývl. „Může být vaše za pouhých devadesát devět korun. A přidám ještě atlas hub zdarma. Co říkáte, příteli?“

„Korun?“ odvětil jinoch nejistě.

„Však víte, ve světě není nic zadarmo. Ani mezi přáteli. Máte peníze, že?“ Jinoch zavrtěl hlavou. „Cože?! Jdete do světa bez peněz? Příteli, co vás to napadá?“ Muž setřásl prvotní šok a opět se usmál. „Nevadí, však my už něco vymyslíme. Řekněte mi, co máte v těch kastrůlcích?“ „Květákovou polívku a knedlíky s uzeným a zelím,“ řekl popravdě mladík a muž se olízl. „No, vida. Na atlas hub to sice není, ale tohle věčně zelené stéblo trávy s vámi za ty kastrůlky vyměním. Že jste to vy.“ Jinoch bez váhání svolil, neboť neměl příliš hlad a stéblo bylo skutečně nádherně zelené.

„S vámi je radost obchodovat. Snad se ještě někdy potkáme,“ řekl muž a vydal se vpravo. I když se jinoch původně chystal vykročit stejným směrem, bylo mu trapné muže v modrém saku následovat, tak strčil věčně zelené stéblo do kapsy a vykročil vlevo.

Junák dorazil k silnici, právě když se slunce na horizontu začalo dotýkat špiček statných smrků. Zašmátral v kapse a vytáhl stéblo trávy, které mezitím potemnělo a začalo vypadat trochu nezdravě. Najednou se mladík cítil trochu ztracený. I s věčně zeleným stéblem, které se nejspíš v kapse rozbilo. Sice bylo stále zelené, ale už ne tak hezky a o slovo se navíc začal hlásit hlad. Mladík ale neztrácel optimismus. Stoupnul si doprostřed silnice, aby se rozhlédl, kudy by bylo nejrozumnější pokračovat v cestě, když kolem protroubilo auto. Se skřípěním brzd zastavilo u krajnice a ven vylezl plešatý hromotluk v kožené bundě a s tetováním hada na krku. „Co se tu motáš, ty kokote?“ zeptal se hromotluk a mladík se zastyděl.

„Sorry, já to tak nemyslel,“ omluvil se hromotluk, když viděl, že jinocha uvedl do rozpaků. Přistoupil k němu blíž, ruku mu položil na rameno: „Jseš v pohodě?“

Hoch nesměle přikývl. „Jen mám trochu hlad a nevím kudy kam.“

„Tak si naskoč, o pár kiláků dál je pumpa, koupíš si tam nějakej žvanec. Co tě to prosim tě napadá motat se prostředkem silnice?“ Hromotluk se mile usmál, bylo na něm patrné, že odpověď nečeká, tak mladík jen pokrčil rameny a nasedl do auta.

pokračování příště...

Čtěte zbytek