Když Herec hraje Herce

Znáte Petera Sellerse? Ne toho frantíka s knírkem, vláčnými pohyby a Růžovým panterem na dosah ruky. Myslím Petera Sellerse - jednoho z nejlepších herců minulého století, kterému Stanley Kubrick přiřkl hned tři role v Dr. Strangelove (must see záležitost, jestli vám dosud unikala - doplnit vzdělání), a který na svou druhou manželku v záchvatu zuřivosti údajně mířil nabitou zbraní.

Na plátně se mu málokdo vyrovnal a jeho soukromý život mu nezáviděl už vůbec nikdo. I když vlastnil úctyhodnou kolekci drahých aut a nejspíš na chvíli i srdce Sophie Loren (opět slůvko "údajně" je na místě), mimo kameru to byl nebetyčný šmejd.

Lahůdka pro bulvár a noční můra pro ty, kteří ho znali osobně. Odvrácenou tvář kontroverzního komika (buď vám sedne, nebo ne) a bez debat geniálního herce se před pěti lety pokusil převést do filmu britský režisér s jamajskými kořeny Stephen Hopkins a pro mnohé překvapivě obsadil do hlavní role Geoffreyho Rushe. Zdánlivě odlišný herecký typ se ukázal být fenomenální volbou, byť Rush původně roli odmítl, protože se necítil obdarován dostatečným hereckým nadáním pro tak šílenou roli.

Jako životopisný snímek Život a smrt Petera Sellerse tak úplně nefunguje. I když je kvalitně natočený a výborně napsaný, mapuje Sellersův život trochu chaoticky a soustředí se právě na kontroverzní momenty v jeho soukromí i kariéře. Pokud jste se někdy o maniakální řádění tohoto pána mimo kameru blíže zajímaly, budete přesně vědět, která bije, ale film vám nejspíš přijde trochu vyměklý. Sellers, i když byste ho v některých momentech nejradši sami uškrtili, je ve výsledku silně idealizovaný a podaný s respektem, který si sice jako herec zaslouží, ale jako asociální cholerik se sklony k afektivnímu jednání by měl dostat na prdel podstatně víc.

Na druhou stranu, pokud vás jako osobnost nikdy nezajímal, snímek vám přijde příliš tvrdý, protože Sellersovy hysterické výbuchy a egocentrický přístup k rodině postrádají kontext, který by jasně řekl, že s tímhle pakem je něco silně v nepořádku. Film tak neříká ani hot, ani čehý a alibisticky balancuje na hraně vkusu a ilustraci domácí zrůdičky, která se dokázala s první ženou hádat čtrnáct hodin v kuse (alespoň ona sama to po Sellersově smrti tvrdila v médiích s tím, že během hádky se stihla i prospat).

Pokud ale odložíte stranou snahu tvůrců přikrášlit realitu a adorovat muže, kterého se zároveň snaží zachytit co nejrealističtěji, zbude vám ještě naprosto neuvěřitelný výkon Geoffreyho Rushe, kvůli kterému stojí film jednoznačně za shlédnutí. Něco takového se povede jen málokdy. Rush se do role opřel s takovou vervou, že hravě nabourá vaši dosavadní víru ve vlastní zdravý rozum.

Když se Dustin Hoffman schoval mezi autistické děti, aby se naučil být jedním z nich, všichni jeho heroickému výkonu tleskali jak šílení. Ale Rush zašel podstatně dál. Vytvořil živou, fungující repliku Petera Sellerse a jako bonus dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem zopakovat jeho největší role. Hlas, gesta, mimika... Všechno je naprosto dokonalé a momenty, kdy se na place ve vteřině Sellers změní například v Clouseaua a zase zpět, skutečně berou dech. Rush je ve všech převlecích i rolích natolik konzistentní, až mi zůstává rozum stát. Chvilku je z něj Dr. Divnoláska, za moment je to Sellers hrající Dr. Divnolásku a pak už jen pouhý Sellers. Ovšem nikdy, nikdy, nikdy neuvidíte hrát Goeffreyho Rushe. Nazval bych to herectví bez kompromisů, ale asi nikdo nepochopí, co tím myslím. Musíte se prostě přesvědčit sami.

Tenhle film jsem sháněl několik let. Chodil jsem kolem VHS kopie za čtyři stovky, která se válela v Tescu, a litoval, že jsem mé video už dávno nacpal do popelnice před domem. Nakonec se poštěstilo a DVD jsem sehnal za slušnou cenu (zase dávat za TV film, o kterém nic moc nevím, nekřesťanské peníze, za něž byl distribuován, se mi vážně nechtělo).

Viděl jsem ho už třikrát, objevil pár zajímavých souvislostí, které nejsou patrné na první zkouknutí, a nelituji jediné koruny. Tohle je fenomenální portrét fenomenálního herce zahraného jiným fenomenálním hercem. Ale musím vás varovat: Nejde o komedii a vlastně ani o životopis, jak jste zvyklí. Scény, kdy lidé ze Sellersová okolí v podání Geoffreyho Rushe komentují Sellerse samotného "za scénou", se snaží o jakési artovní odbočky a dodnes jsem jim nepřišel na chuť. Ale i přes všechny tvůrčí boty a myšlenky, které autoři nakousli příliš málo, aby jim nezasvěcený divák porozumněl, nabízí film vskutku unikátní zážitek, který vám místy otevře ústa dokořán.
Čtěte zbytek

Kdo po tobě šutrem, ty po něm kamenem

Moje maminka je nenáročná. Když jsem se jí letos zeptal, co by ráda k narozeninám, hodila po mně šutr.

Pěkně tvarovaný, žulový oblázek, který vylovila z Vydry při návštěvě příbuzných. Ať jí prý na něj něco namaluju, že víc nechce. Takhle to v naší rodině chodí od té doby, co jsem našel zálibu v kreslení a zjistil, že nejsem úplné dřevo. Mamince vždycky stačil obrázek, a já tak mohl kapesné upotřebit rozumnějším způsobem, čili v pubertě převážně za chlast a cigára.

Moje veledíla (většinou stínovaná a šrafovaná pouhou tužkou pofidérní tvrdosti) vznikala po hospodách a dodnes visí mamince na stěnách v práci, doma i na chalupě. Občas se na ně dívám a přemýšlím, jak jsem sakra tohle dokázal? Zvládl bych to vůbec ještě?

Tušíte správně - přišla výšková studia a veškeré mé výtvarné vyžití se přesunulo mezi poznámky a zmodralo propiskovým inkoustem. Maminka začala dostávat kupované dárky a podivně se křenit. Nakonec to nevydržela, hrábla do úspor a pořídila dvě sady akrylových barev i všemožně tvarovaných šťetců. Jednu pro mně (kdyby náhodou) a druhou pro sebe pod heslem "co si neuděláš sám...".

Nikdy jsem nechápal, co ty dospěláci na dárcích vyrobených s láskou mají. Ale pak jsem od maminky dostal první obrázek. Hergot, ta ženská má talent! Bohužel, já dál zaostával, krněl a kreslil kolečka do bloků. Holt spousta jiné práce a hromada jiných koníčků. Kromě svatebního daru pro mou ženu (svatba byla drahá jako prase, tak holt dárek se musel uskromnit), což byl zároveň můj první pokus osedlat akryl, nevzniklo nic. Tak po mně maminka hodila ten šutr.

Děkuju, maminko. Tenhle koníček mi vážně chyběl. Picasso ze mě nikdy nebude, ale na stěnu se ty podivnosti věšet dají a ten tvůrčí pocit je naprosto fenomenální. Člověk nějak začne, pracuje se suchými barvami, s mokrými, štětcem, prstem, jehlou, příborovým nožem... Patlá a patlá a najednou z toho něco vznikne. Něco, co ani na začátku vyprodukovat nechtěl. Nádhera. Je fuk, jestli to umíte nebo ne. Tohle je prostě vynikající relax. A vždycky můžete plátno zmuchlat a zahodit, no ne?

Existuje jeden televizní pán, od kterého jsem se naučil spoustu fíglů. Bob Ross se jmenuje. Možná má kolem toho úchylný kecy a všechno je podle něj little a happy, ale jak dojde na práci s barvou, má v rukávu neskutečné množství triků. Děkuju i za něj, i když by potřeboval ostříhat a zalepit hubu. Monumentální zasněžená hora lakýrnickým štětcem a špachtlí? Jde to a vypadá eňo ňůňo. Jestli vás malba jenom trochu láká, ale talent chybí, zkuste tohodle pána a dělejte to jako se zpíváním ve sprše. Potají, když nikdo není doma. Odpočinete si a ušetříte na dárcích.


PS: zavedl jsem novou featurku - obrázky odhalí po nájezdu myší stručný popis. To jsme prostě my, pedanti. Čtěte zbytek

Antilopy a kolibříci

Konečně jsem zatočil s Temnou Athénou. Fajn hra, chvíli box, pak pistolky a nakonec ultimátní nakopávač zadků s přícucnými bombami. I Riddick se stále podobá spíš asociálovy z Pitch Black než přihřátému hrdinovi z druhého filmu, kde z něj scénáristi chtěli mít mermomocí mimozemšťana s vyměklým srdcem (fuj! Hanba!). Všechno tudíž klape a Assault on Dark Athena je překotný proud zábavy od začátku do konce. Žádné krkolomné puzzly, žádné bezduché pif paf napříč levely. S sebou navíc táhne férový přívažek - pět let starou kosmeticky vylepšenou Escape from Butcher Bay.

Příběh o tom, kterak Riddick k novým očím přišel (čili Buther Bay - kdyby tu snad někdo propadal z dějáku), není nijak upravený. Jen staré modely oblepené novými texturami, takže občas spatříte logicky i pár grafických chybek. Ale stále má větší sílu než útok na Athénu. Proč? Chce se mi téma setřít šmahem: "Stará dobrá, nová špatná". Ale ono to tak úplně není, že. Všichni dobře víme, co se stalo s hratelností s příchodem nové generace konzolí. Zatímco alternativní scéna hledá nové cesty a kultivuje žánry i za cenu občasné nudy, velký byznys si na sebe musí vydělat a útočí na kompletní spektrum hráčů sníženou obtížností a překotným tempem hraní zaměřeným na čirou zábavnost.

Systém savů je dnes ve většině případů spíš zbytečný nadstandard a hru profrčíte jak antilopa s levhartem v zádech. Jako recenzent tenhle fenomén nadšeně vítám. Rychle dohráno, rychle napsáno a nemusím mít černé svědomí, že jsem se v půlce zasekl a hodnotím jen část zážitku.

Jako hráč mám jeden problém: čirá zábava mi asi nestačí. Můžete stokrát tvrdit, že hry mají hlavně bavit, ale když mi nový Riddick vyprodukuje v mozku stejné množství endorfinů jako Bejeweled na mobilu mezi stanicemi metra, něco je špatně.

Zahrál jsem si Athénu (stačil jediný den) a vrhnul se po pěti letech znovu na Butcher Bay. I když jsou obě hry v principu stejné a hutnou atmosféru dodávají bez rozdílu, na normální obtížnost přináší každá diametrálně odlišný prožitek. Athénou se prostřílíte/proplížíte/proboxujete na konec a promnete si ruce, jak se vám ta hra líbila. Butcher Bay zdoláte horko-těžko s prsty přilepenými na quickloadu a ohryzanými nehty. Na konci si oddychnete a vykodrcáte se z herního světa zpět do reality.

Asi jde především o mou náročnou náturu, ale Athéna, která nepředstavuje pro hráče výraznou výzvu, eliminuje zákysy, snižuje náročnost soubojů a zábavně sviští do cíle, mě nedokáže pohltit. Zdraví ubývá jen tak, aby se neřeklo a já se kvůli tomu (podivná logika, ale je to tak) nedokážu ztotožnit s Riddickem, nezvládnu proskočit bariérou shaderovaných textur do temných útrob vesmírné lodi... stále sedím před monitorem a mačkám klávesy.

Jsem antilopa s levhartem v zádech a musím zdrhat. Přitom na chlup stejný Butcher Bay, kde ale občas prostě zakysnete a každou chvíli natáhnete brka, nabízí pocit úspěšného zdolání osmitisícovky každou chvíli. Vyřešíte dílčí problém a jste na vrcholu blaha. Jako kolibřík stojíte ve vzduchu a sajete nektar z květu, dokud není úplně vyšťavený. Teprve pak vás jeho lahodná chuť pustí dál s pocitem plného žaludku. Je zvláštní, že nutkání vyrvat si občas vlasy vás s Riddickem dokáže ztotožnit víc než zábavnější sprint, ale opakovaný pocit triumfu, na který prostě přiškrcené finále Athény nemá, je zjevně funkční mechanismus. Lépe se vnoříte do příběhu, který nedostanete zadarmo. Musíte se snažit a rvát, ne jen konzumovat.

Být občas kolibříkem mi docela chybí. Dnešní hry se mi líbí, ale víc než kdykoliv jindy jsou to skutečně jen hry. Málokdy se přistihnu vcuclý do příběhu. Jen klikám a bavím se, protože monitor na to reaguje. Papá vyšší intelektuální funkce, dneska frčí reflexy. Čtěte zbytek

Tak je to Star Trek, nebo není?

Nejsem typický trekkie. Nikdy jsem na sebe neoblékl upnutý barevný outfit, ani si nepovídal s broží připnutou na hrudi. Neumým pouhým hlasem imitovat zvuky transportovacího paprsku a neznám jediné slovo v klingonštině. Přesto jsem hrdinně spořádal všechny filmy i seriály do jediné epizody a umírněná forma fanouškovství pro Roddenberryho fenomén ve mně zůstala, i když notně nahlodaná schématismem a repetitivností, které nutně odhalíte, když se stejně jako já odvážně vydáte tam, kam se dosud nikdo nevydal ve stovkách různých mutací a pokusů udržet svět Star Treku nad vodou.

Když Abrams oznámil, že natočí nový Star Trek, hlavní výtkou nasupených fandů bylo, že to už Star Trek nebude. Jak si na něco takového může stěžovat člověk, který přežil poslední film "Nemesis" - nestartrekovský do posledního dechu -, upřímně nechápu. Každý druhý šumař by splácal dohromady startrekovější podívanou. A J. J. Abrams není šumař.

Na novém ST je jasně vidět autorův vztah k této již notně vyčpělé značce. Obrovský fanda se prostě nezapře a jeho veledílo není nic jiného než fanouškovský film za velké peníze a točený s láskou i filmařskou zkušeností. Nejde o ST v pravém slova smyslu. Nikdo tu neřeší ani Roddenberryho neokomunistické vize, ani rasové motivy. Technické pseudobláboly jsou Abramsovi ukradené a sakum prdum si vlastně z fenoménu ST dělá strašnou bžundu. Takovou tu milou, upřímnou, sebeironickou, fanouškovskou bžundu, kterou každý fanoušek přijme bez keců za svou a každý fenoménem nedotčený divák (jako moje "a ten Spock je teda klaďas?" žena) uvítá jako skvělé a dobrodružné rozptýlení.

Vynikající nápad rozehrát celé divadlo starých známých zašlých postav v alternativní přítomnosti/minulosti/budoucnosti (vyberte si) rozvázal Abramsovi ruce a dal svobodu dělat si s definovaným univerzem, cokoliv uzná za vhodné. Když k tomu přidáte snahu vyjít fanouškům co nejvíc vstříc, dobrodružný scénář s lucasovskou dynamikou (který funguje na všechny skupiny diváků bez rozdílu), vynikající vizuální efekty, insiderské vtípky a zkušenou režii, máte výsledek jako víno. I když se zdivočelou kamerou, z níž mě šly bulvy šejdrem.

Abych si ale konečně odpověděl na onu zásadní otázku - nový Star Trek rozhodně není typický ST film. Z předdefinovaného světa si bere reálie, které potřebuje, a ty používá pro pobavení všech. Je to rychlá, zábavná jízda a bravurní snímek od fandy pro fandy. Ale proč ne? Star Treku už dávno došel dech a tohle je dobrý způsob jak ho alespoň částečně revitalizovat. Čtěte zbytek

A zase ten holokaust

Na Předčítače jsem šel spíš kvůli ženě. A ta šla kvůli Kate Winslet a kvůli troše té romantiky. Festivalové ceny mě většinou od návštěv kina odrazují (těžká témata a nudná ukecanost, juj), ale trailer mě příjemně navnadil a Ralpha Fiennese fakt můžu. Dejte si třeba Spidera od Cronenberga, to je panečku film! No, nebudu vás déle napínat, Předčítač byl celkem fajn. Ale žádné filmové orgie. Prostě zas něco málo o holokaustu a o lidech, kterých se nějakým způsobem dotkl.

Základní potíž celého filmu je, že silně staví na vztahu starší ženy zapletené do koncentračního táboření a mladíka zapleteného do oné starší ženy. Aby se vůbec mohlo rozjet základní téma snímku, musíte si odbít prvních dvacet amorfních minut, které vás s oběma postavami detailně seznámí a nastíní komplikovanost jejich mileneckých poloh. Dokonce i romancechtivou ženu tahle pasáž nudila a já ji vyloženě přetrpěl, nicméně filmová narace se bez ní v tomto případě neobejde.

Hlavní premisa se totiž pohodlně uvelebila v silné perzonalizaci holokaustího tématu z perspektivy vězeňské dozorkyně a jejího překvapeného milence, který se s tím musí po svém vyrovnat. Kdo nečetl výborný román Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem, bude čučet na drát a rvát si vlasy, že kdy všechny nácky strkal do jednoho pytle. Kdo četl, nedozví se nic objevného a jen zklamaně zjistí, že tam, kde šel Merle do absurdní hloubky, Předčítač jen srabácky klouže po povrchu.

Nakonec se budete muset spokojit jen s precizní filmařinou, zkušeným herectvím a solidní dávkou emocí, které na mě ale tentokrát moc nepůsobily, takže smůla. Jediné, co tenhle film dokázal skutečně mistrovsky, bylo psychologické prokreslení obou hlavních postav. Přirozené reakce na dění kolem a skryté motivace jednání se málokdy povedou tak precizně. Škoda, že zbytek už se plácá jen lehce nad průměrem. Tenhle film měl rozhodně na víc. Čtěte zbytek