Plyšová krysa

Slabý příběh Avatara - náhoda?

2009-12-20T09:24:00.010+01:00

Přišla na to žena a já jí musím přitakat, protože má recht. "Slabý" Avataří příběh (a to jsme prosím vynechali 3D projekci, páč já se toho dabingu pořád trochu bojím) má v rámci Cameronova veledíla svůj poměrně jasný účel. Že je neonová pestrobarevná Pandora svět sám pro sebe, asi nikdo nezpochybní. Tolik nových vizuálních a akustických vjemů. Tolik úchvatných detailů, prostě smyslové orgie vycizelované naprosto fantastickou kooperací designérů, efekťáků, muzikantů, kameramanů, zaštítěné gigantickou Cameronovou kedlubnou. Vážně byste při tom všem opojení ještě zvládli příběh, který není povědomý, až to bolí?

"Musí to bejt konina, jinak se nám divák ze všech těch vjemů a originality zblázní". Netvrdím, že tohle byl Cameronův myšlenkový pochod, ale minimálně instinktivně nejspíš tušil, že prokreslenější postavy, nečekané twisty a dějové aluze by Avatara se vším tím okulahodícím tiátrem prostě roztrhaly na cucky. Každému je nejspíš jasné, na co se má jako divák v tomto snímku zaměřit. Co si vychutnat především a co jen poslušně absorbovat. Zatímco ale takoví Transformeři jsou nedomyšlený SFX sajrajt se scénáristickým dementem pod pokličkou, Avatar naprosto přesně ví, co dělá. Precizní souhrou promakaného fantasy světa (sci-fi tomu přeci jen říkat nehodlám) s klišovitým příběhem plným silně povědomých prvků zajišťuje neuvěřitelně imersivní zážitek. A říkám to já, divák náročný, většinou na ploché postavy nadávající krysa.

Cameronovi se po letech podařilo něco nevídaného. Přiměl mě zapomenout, že sleduju film. To se mi vážně nestává. Pohltil mě stejným způsobem jako knížka. Nebo jako to dokázaly kdysi dávno Fallouti. Šílený důraz na detaily, precizní vyprávění jednoduchého příběhu těmi nejefektivnějšími prostředky - nečekaný následek. Už jsem ani nedoufal, že bych u tak přízemního pohádkového děje mohl pustit slzu (Pán prstenů to rozhodně nedokázal) a buch. Ono to šlo. Poměrně snadno.

Myslím si, že jen trošku cizorodější zápletka, jen trošku složitější postavy a Avatar už nezvládá přes všechen ten cizácký, nefamiliérní balast planety Pandora diváka pohltit tak, jak to dokázal se zdánlivě nedomrlým dějem. Byla to vhodně zvolená kombinace, pane Camerone.

O klukovi, co krčil rameny 4

2009-11-07T15:19:00.004+01:00

Tentokrát už se jinoch držel při krajnici, když kolem náhodou svištělo nějaké auto. Na obzoru, kde silnice vykrojila do ztemnělého hvozdu hlubokou rýhu, se začalo chechtat sluníčko, což bývá ráno obvyklé, ale mladíkovi to momentálně na náladě příliš napřidalo. Bagety zahodil už před hodinou, když zjistil, že jsou obě prošlé. Teď se klepal zimou a ruka s kanystrem nemrznoucí směsi už jen tak visela z ramenního kloubu.

Jinoch odkopl rozmrzele ze silnice šutřík, popošel ještě pár kroků a pak si prostě sednul na zem. Zmoženě si jedním prstem pohrával se stonožkou, která se rozhodla přejít silnici, a nic nedbal, že jen pár kroků od něj zastavil nablýskaný autobus.

„Hej, ty!“ ozvalo se, když dveře zasyčely. „Hej!“

Mladík konečně zvedl oči. Neměl teď moc náladu na lidi. „Co je?“

„To je nemrznoucí směs?“

„Jo.“

„Tak si nastup. Hodím tě někam, kde mrzne, ať se s ní netaháš zbytečně.“

Junák zapřemýšlel. Ztěžka se zvedl, pokrčil rameny a nastoupil do autobusu. Uvnitř odložil kanistr bokem, pohladil koženou sedačku a zaparkoval zadek před stohem papírů, který se tyčil na jednom ze zdejších stolků.

„Slušný, co říkáš?“ rozhodil postarší, prošedivělý pán s kravatou a vykasanými rukávy velkoryse ruce. „Nechal jsem si ho speciálně upravit.“

„Koho?“ zeptal se jinoch.

„Koho,“ zasmál se pán a houknul na řidiče: „Oskare, jedem.“ Autobus se rozjel. „Koho,“ opakoval pán. „Přece svýho krále silnic. Má pod kapotou tolik koní, že bych mohl z fleku pořádat Velkou pardubickou. Vzadu je ložnice, támhle koupelna a záchod a když budeš hodnej, nechám tě obsluhovat skartovačku.“

„Skartovačku?“ opakoval zmateně mladík.

„Jo, nejlepší relaxace na světě. Víš vlastně, kdo já jsem?“

Jinoch pokrčil rameny.

„Aha,“ posteskl si pán, taky zaparkoval zadek a objal hocha kolem ramen. „Já jsem politik. Vysoce postavenej. A věř mi, to je sakra lepší, než bejt dobře stavěnej,“ zasmál se politik. „S tímhle autobusem jezdím po kraji a lžu lidem do kapsy.“

„Proč?“

„Jak to myslíš, proč? Je to moje práce. Ne, moje POSLÁNÍ. Někdo přece lidem do kapes lhát musí. A když to umíš, zvolej si tě do parlamentu nebo do senátu nebo do zastupitelstva nebo... Ty, poslyš, chlapče, máš ty vůbec volební právo?“
Mladík si prošátral kapsy a zavrtěl hlavou. „Asi ne.“

„Hm, škoda,“ přiznal politik zasmušile, „ale zas máš moc pěkný kapsy. Můžu?“ Politik se přiblížil k jedné z kapes a jen velmi z lehounka, jako když se vánek opře o věčně zelené stéblo trávy, do ní zalhal.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se politik.

„Docela jo. Můžu dostat ještě do druhý?“

Politik se mile usmál a zavrtěl prošedivělou hlavou, až se mu kravata zakinklala.

„Kdepak, pro dnešek už máš v kapsách nalháno dost. Vypadáš unaveně, dej si sprchu a trochu se v ložnici prospi. Já jdu zatím polechtat Oskara. Přijde mi, že jedeme až příliš bezpečně.“ Politik poplácal chlapce po zádech a odešel za řidičem. Mladík strčil ruku do kapsy, aby se ohřál o svou novou lež a vydal se do sprchy.

pokračování příště...

Sorry

2009-10-17T10:59:00.000+02:00

Já vím, já vím - nic se tu neděje. Mějte strpení s mým pracovním utrpením. Jen co chytím dvaapadesátý dech, budu se vám věnovat.

O klukovi, co krčil rameny 3

2009-08-28T20:31:00.004+02:00

Než dojeli k pumpě, slunce už zalezlo za obzor, mraky zrůžověly a stojany s nehorázně vyšroubovanými cenami pohonných hmot zalila ta nádherná zlatá záře, jakou můžete pozorovat jen dvě minuty denně, než se konečně začne smrákat. Hromotluk nabral plnou, strčil mladíkovi do ruky stovku, mávnul rukou a se slovy „tak se měj, borče“ vysmahnul kamsi do dáli. Jinoch na prahu malého obchůdku zklamaně odhodil seschlé věčně zelené stéblo a vešel dovnitř.

„Co to bude, mladej?“ zeptala se netrpělivě prošedivělá paní za kasou, když jinoch už nějakou chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří. Až na paní byl obchůdek prázdný, což junákovi trochu připomnělo domov. A také hlad, který pořád měl.

„Prodáváte tady prosím vás věčně zelená stébla trávy?“ otázal se opatrně mladík.

„Co to?“ vykulila paní v nepěkné uniformě sítě čerpacích stanic oči.

„Víte, takové co zůstane zelené, i když ho utrhnete.“

„Hele, tyhle vtípky si zkoušej na svýho fotra. Vypadám snad jak ředitelka botanický zahrady?“

„Tak aspoň něco k jídlu, kdybyste měla?“

„Za kanistrama s nemrznoucí směsí máš celej chlaďák baget, tak si vyber,“ štěkla paní a vyťukala do pokladny namátkou nějaké číslo, které se bude dobře stornovat. Zatímco si mladík vybíral bagetu, nedočkavá paní ho bedlivě pozorovala.

„Tak ukaž,“ řekla paní za pokladnou a prohlédla si vybranou bagetu, „se šunkou a majolkou. Hmm. Tak to bude za rovnou stovku.“ Jinoch vytáhl peníze od hromotluka a zaplatil. Znenadání ovšem paní vztyčila ukazováček. „Poslouchej, co žes to říkal o tý trávě?“

„Že hledám věčně zelené stéblo, takové co…“

„Já tě před tím asi špatně pochopila. Běž ven a chvilku tam počkej. Možná bych pro tebe přece jenom něco měla.“ Jinoch přikývl, usmál se a vyšel ven. Když byl asi v půli bagety, přikradla se paní zpoza rohu se stéblem trávy v ruce. „Tu máš,“ řekla spiklenecky. „Pár nám jich za prodejnou vážně roste, to by člověk nevěřil, co?“

„Nevěřil,“ potvrdil mladík a pozorně si stéblo prohlížel. „Jste si jistá, že neuschne?“

„Proč by mělo?“ zeptala se paní a jinoch nenašel uspokojivou odpověď. Tak opět jen pokrčil rameny a poděkoval. „No, moment. Něco za něco, mladíku.“

„Ale já už žádné peníze nemám.“

„To ani nechci. My uděláme něco úplně jinýho.“ Jinoch zvědavě povytáhl obočí. „Ty mě teď za barákem praštíš, a až budu mimo, tak v krámu popadneš, co uneseš a zdrhneš pryč, jasný?“

„Mám vás praštit?“ vylekal se mladík.

„Jo.“

„Ale… ale to se přece nemá,“ koktal.

„Když jsem ti to dovolila, tak můžeš.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Já to nechápu,“ řekl mladík po pravdě.

„Tím se netrap. Než bych ti to vysvětlila, tak mi ta pojistka vyprší. A vůbec, na světě je spousta věcí, který nikdy nepochopíš. Smiř se s tím.“

Jinoch pokrčil rameny a ubalil paní takovou ťafku, že se jen tak neposbírá. Vešel do obchůdku, vzal dvě bagety a jeden kanistr nemrznoucí směsi a vyrazil po silnici do tmy

pokračování příště...

O klukovi, co krčil rameny 2

2009-08-26T23:02:00.005+02:00

Tak dál...

V místě, kde se cesta vymletá koly lesních strojů a lemovaná šiškami štěpila vedví jako jazyk zvědavého hada, vyskočil zpoza stromu urostlý muž středních let v lehce zanedbaném modrém saku a s pozlacenou dvojkou vpravo nahoře. Zeširoka se usmíval, protože mu na světě bylo krásně a protože konečně našel v tom zatraceném lese někoho, koho by se bezelstně mohl zeptat: „Kampak, chlapče?“

„Do světa,“ přiznal junák, přehodil si kastrůlky z jedné ruky do druhé a vykročil vpravo.

„Prr!“ zavelel muž v modrém saku a usmál se tak šťastně, až se mu od zubu odrazil sluneční paprsek zpátky do nebe. „To přeci nemůžete tak rázně, mladý pane. Jak víte, že jdete správně?“

Jinoch pokrčil rameny. Muž zalomil rukama, a pak se zase usmál. Položil mladíkovi ruku na ramena a rozmáchlým gestem, jak se zdálo, pojal celý les za svůj. „Ještěže jste tu na mě narazil. Ve zdejší krajině se vyznám a příteli v nouzi vždy rád pomůžu.“ Muž se na chvilku zarazil: „Snad to ode mě není moc troufalé, považovat vás za svého přítele?“ Mladík opět pokrčil rameny. V sociální interakci nebyl příliš kovaný. „Vím, známe se teprv chvilku, ale mně stačí jediný pohled a poznám spřízněnou duši. Cejtíte to také tak?“ zeptal se muž a mladík zlehka přikývl.

„Výborně,“ zajásal muž, „a teď mi prozraďte, kam máte namířeno?“

„Chci najít věčně zelené stéblo trávy. Takové, co neuvadne, ani když ho utrhnete. Takové, co…“ Muž mladíka zarazil: „Víc neříkejte, vím přesně, jaké máte na mysli.“ „Skutečně?“ zaradoval se jinoch. „Jistě,“ potvrdil muž, „a vy, můj milý příteli, máte vážně neuvěřitelné štěstí, protože dál už hledat nemusíte. Jen momentík strpení.“ Muž znenadání skočil za strom, zpoza něhož se před tím vynořil, a za krátký okamžik byl zpět s ještě širším úsměvem a sytě zelenou snítkou trávy v prstech. „Není nádherné?“ zeptal se muž a mladík užasle přikývl. „Může být vaše za pouhých devadesát devět korun. A přidám ještě atlas hub zdarma. Co říkáte, příteli?“

„Korun?“ odvětil jinoch nejistě.

„Však víte, ve světě není nic zadarmo. Ani mezi přáteli. Máte peníze, že?“ Jinoch zavrtěl hlavou. „Cože?! Jdete do světa bez peněz? Příteli, co vás to napadá?“ Muž setřásl prvotní šok a opět se usmál. „Nevadí, však my už něco vymyslíme. Řekněte mi, co máte v těch kastrůlcích?“ „Květákovou polívku a knedlíky s uzeným a zelím,“ řekl popravdě mladík a muž se olízl. „No, vida. Na atlas hub to sice není, ale tohle věčně zelené stéblo trávy s vámi za ty kastrůlky vyměním. Že jste to vy.“ Jinoch bez váhání svolil, neboť neměl příliš hlad a stéblo bylo skutečně nádherně zelené.

„S vámi je radost obchodovat. Snad se ještě někdy potkáme,“ řekl muž a vydal se vpravo. I když se jinoch původně chystal vykročit stejným směrem, bylo mu trapné muže v modrém saku následovat, tak strčil věčně zelené stéblo do kapsy a vykročil vlevo.

Junák dorazil k silnici, právě když se slunce na horizontu začalo dotýkat špiček statných smrků. Zašmátral v kapse a vytáhl stéblo trávy, které mezitím potemnělo a začalo vypadat trochu nezdravě. Najednou se mladík cítil trochu ztracený. I s věčně zeleným stéblem, které se nejspíš v kapse rozbilo. Sice bylo stále zelené, ale už ne tak hezky a o slovo se navíc začal hlásit hlad. Mladík ale neztrácel optimismus. Stoupnul si doprostřed silnice, aby se rozhlédl, kudy by bylo nejrozumnější pokračovat v cestě, když kolem protroubilo auto. Se skřípěním brzd zastavilo u krajnice a ven vylezl plešatý hromotluk v kožené bundě a s tetováním hada na krku. „Co se tu motáš, ty kokote?“ zeptal se hromotluk a mladík se zastyděl.

„Sorry, já to tak nemyslel,“ omluvil se hromotluk, když viděl, že jinocha uvedl do rozpaků. Přistoupil k němu blíž, ruku mu položil na rameno: „Jseš v pohodě?“

Hoch nesměle přikývl. „Jen mám trochu hlad a nevím kudy kam.“

„Tak si naskoč, o pár kiláků dál je pumpa, koupíš si tam nějakej žvanec. Co tě to prosim tě napadá motat se prostředkem silnice?“ Hromotluk se mile usmál, bylo na něm patrné, že odpověď nečeká, tak mladík jen pokrčil rameny a nasedl do auta.

pokračování příště...

O klukovi, co krčil rameny 1

2009-08-26T23:00:00.007+02:00

Z nějakého pochybného důvodu dostala krysa chuť napsat pohádku. A protože někde chytila grafománii (snad jen dočasně), tak bude dlouhá a na díly. Hurá.

Bylo, nebylo. Nebo snad raději byl, nebyl? No, on spíš byl, než nebyl. Tak tedy žil, byl. Ano – žil, byl jednou jeden mladík. Ani velký, ani malý, spíš takový ten do počtu. Až na to, že žil sám. V domku u jezera, kde se při západu slunce procházeli plameňáci a kde v noci kvákaly žáby. Mladík, jemuž ani neměl kdo dát jméno, každý den ráno vstal, nasadil si své brýličky, spořádal snídani, vykloktal si a vyšel na svou zahrádku, kde pěstoval trávu. Tu, co se nedá hulit, aby bylo jasno.

V nepřeberném množství odrůd na jinochově zahrádce nechyběl jediný odstín zelené. Mladík kráčel přes louku bosou nohou, sem tam pohladil pár stébel a vychutnával si vůni ranní rosy. Občas složil některým vzrostlejším klasům poklonu a ty menší chlácholil, že jejich čas také přijde.

Po obědě vyrážel na zahrádku zas. S nůžkami v ruce a s rozbušeným srdcem se každičké odpoledne vydával najít věčně zelené stéblo. Takové, které ani po utržení neuschne a na němž by rosa ulpěla každé další ráno. Takové, které by s sebou mohl vzít do světa.

Velký svět ho totiž ještě nepohltil. Znal jen svou zahrádku a v jezeře se od břehu odvážil udělat vždy pouze několik temp. Nemohl přeci jen tak vyjít ze dveří a… Kdepak. Ne bez věčně zeleného stébla. Jen s ním se tam venku neztratí.

Když jinochovi táhlo na dospělost a ze severních kopců se valilo až příliš chutí dálek, zastavil se u jeho domku opilý pocestný. Trochu se motal, trochu škytal a hodně obdivoval tu všelijak zelenou louku. „Že si tu aspoň nezasadíš pár brambor, chlapče,“ řekl moudře opilec a podrbal se na hlavě.

„Vždyť by mi nezbylo dost místa na trávu.“

„A k čemu prosím tebe potřebuješ tolik trávy?“

„Abych našel věčně zelené stéblo a mohl se s ním vydat do světa.“

Opilý pocestný, který už ve světě byl, všechno poznal a všechno zvěděl, se ze srdce zachechtal: „Tady ho ale nenajdeš, tupče. Celý jsi to špatně pochopil. Nejdřív musíš do světa, a pak teprv něco hledej. Jinak na tý svý zahrádce dočista shniješ.“

Opilec klopýtl, skutálel se ze svahu a byl pryč, ale jinochovi stihnul do hlavy nasadit pořádného brouka. Najednou všechno dávalo smysl. Svět je prý veliký, mnohem větší než mladíkova zahrádka, na které by věčně zelené stéblo mohl taky věčně hledat.

Byl právě čas oběda, mladík tedy shrnul jídlo do kastrůlků, rychle se rozloučil s loukou, zapálil domek a vyrazil na západ. K lesu. Sice hlubokému, ale pouze zdánlivě neproniknutelnému, protože každým lesem se vinou cestičky, které téměř vždy končí u nějaké silnice, neřkuli dálnice. Jinoch možná neměl pro strach uděláno, slunce nicméně pálilo vysoko nad špičkami statných smrků, takže se neměl tak úplně čeho bát. Vykračoval rázně, falešně si prozpěvoval, plašil zvěř, o které neměl páru a přitahoval pozornost houbařů, kterým byl ale nakonec stejně ukradený.

pokračování příště...

A komu tím prospějete, co?!

2009-08-13T17:30:00.006+02:00

Některé stojí za to, jiné mají příšerné režiséry. Některé vydělávají peníze, jiné šláply vedle. Někdo je nadšeně vítá, jiným se chce brečet. Filmové remaky (hezky česky překopávky) tu s námi každopádně jsou, vždycky byly a momentálně zřejmě plánují masivní invazi.

Odmítám věřit, že Hollywoodu došly nápady. To by totiž muselo platit už od dvacátých let, kdy od sebe filmaři začaly bez skrupulí opisovat a nikomu to nepřišlo ani trošku divné. Stejně tak nehodlám přijmout myšlenku, že remaky jsou jen luxy diváckých peněz. Vždyť za množstvím z nich stojí fandové původních kousků, kteří rozhodně neměli v úmyslu přiživit se na historii a jedním vrzem nám ji i zkazit. Kde se tedy ale berou neustálé hordy režisérů a scénáristů, kteří nám umaštěnýma prackama šahají na legendy a kdoví proč si myslí, že to zvládnou líp?

Nápad natočit remake se rodí lecjak. Když na samém začátku stojí knižní předloha, „remake“ je většinou v podstatě novou adaptací, která s textem zachází zas trošičku jinak. Planety opic F. J. Schaffnera a páně T. Burtona jsou značně odlišné filmy se zcela jinými konotacemi a ponechám-li stranou sporné kvalitativní hledisko, jen stěží lze Burtonovu verzi vlastně označit za remake. Ale ať už použiju slovo reimaginace, nebo nová adaptace, nezbavím svět faktu, že jakýsi Schaffner předběhl Burtona o víc než třicet let, vydobil pro Boulleovu knihu kultovní status a mistr Burton se na něm chtě-nechtě svezl. Pochopil ale jednu věc, která většině tvůrců remaků dodnes uniká.

Ať už umělecké, nebo popkulturní dílo má určitý kontext. Váže se na dobu svého vzniku, na osobnost autora (kterou ovšem není dobré tahat do kritiky, tak bacha!), na tehdy žhavá témata. Prostě reflektuje někdejší současnost. Ne tu naši, někdejší. Jednoduše řečeno – hodí se do určitého času, na který mi můžeme jeho prostřednictvím zavzpomínat. Jenže pak přijde tupoň obecný, podrbe se na hlavě a řekne si – to Nebe nad Berlínem, to ti byl tak skvělej film. Nenatočíme ho znovu a trochu víc romanticky? Americký ženský se zblázněj, až uvidí Cage v černým kabátu, jak padá na zem, páč se zamiloval do Meg Ryan.

A průser je na světě. Zatímco Wim Wenders natáčel své Nebe nad Berlínem jako náladový experiment bez jasně daného scénáře a nechal své myšlenky odbíhat k rozličným tématům. Tupoň obecný jen obšlehl stylový nápad o andělech a postavil na něm romantickou břečku. Prostě jen tak. Komu tím prospěl? Spoustě amerických žen, které si mohly poplakat. Nasral tím někoho? Asi jen pár zarytých Wendersových příznivců. Takže co se vlastně stalo? Co by? Jeden filmař se inspiroval od druhého a na rozdíl od většiny kolegů to alespoň přiznal.

Aby bylo jasno – remaky nemám příliš v lásce. Ale ničemu neškodí. Nepovede se nová verze Věci? No bóže. Nepovedla se mlha, nepovedl se Texaský masakr. Všechny ty nové kopie jsou ve své snaze o aktualizaci originálům jen pro smích. Hrozně mě štve, že je vůbec někdo točí, protože pak přijde dvanáctiletý fracek, který ví o filmech kuloví a půl a začne mi tvrdit, jak je ten novej Texaskej masark masakrální a ta stará břečka vykastrovaná. No, hlavu bych mu urval. Ale jen proto, že Tobe Hooper umí točit horory a nepotřebuje po třiceti letech čučet na mladé nadějné talenty, jak mu motorovou pilou masakrují jeho atmosférická dílka (a Poltergeisti jsou na cestě).

Stačí ale trocha nadhledu a remaky jsou najednou jen nutné zlo, které se dá snadno ignorovat. Originály mám ostatně doma na plackách a můžu si kdykoliv spravit chuť. Že bude nový Predator? Tak ať je. Jestli se povede, budu rád. Jestli ne, budu radši držet hubu, protože po těch letech ustavičných předělávek by mi už asi upadla. Souboj titánů? Spadli jste na hlavu? Tak ať. Je to vaše hlava.

Důležité je, že remaky mají i odvrácenou stranu (v tomto případě tu kladnou). Na cestě je nový Vetřelec a točit ho už definitivně bude Ridley fucking SCOTT! Kdo není nadšený, je u mě pokrytec. A co když vám třeba prozradím, že báječné Vanilkové nebe s Cruisem je ve skutečnosti předělávka španělského Abre los ojos? To je bžunda, co? Nebo ještě lepší, hele: The Thing, jejíž remake se chystá zkazit reputaci originálu, není ve skutečnosti originál. Ha! Ten totiž vznikl už v roce 1951 a jmenuje se The Thing from Another World. Mám pokračovat? Scarface! Původně 1932. The Fly (Cronenberg) – 1958 (Neumann). Heat – Mann si zremakoval vlastní film L. A. Takedown. Munich – ne, Spielberga nikdo předělat nestihnul, to Spielberg se silně inspiroval čtyřhodinovou minisérií Sword of Gedeon. To jsou věci, to jsou věci.

Můj postoj, stručně a jasně? Remaky ničemu neškodí, ale jestli mi někdo sáhne na Blade Runnera, budu střílet. Takže tak.

Gangsterka na speedu (a levně)

2009-08-12T23:21:00.008+02:00

Stěhování je konečně za mnou. Byla to fuška a zaslouží si samostatný post, ale ještě na něj nemám nervy. Takže po delší pauze pro zahřátí něco lehčího. Třeba o filmu. O té vynikající nezávislé komedii za směšných šest milionů dolarů, která se za svůj původ nestydí a každý cent investuje do svižné, chytré a vtipné podívané.

Boondock Saints (u nás v distribuci pod názvem Pokrevní bratři) je neuvěřitelných deset let starý film, který kdovíproč dosud unikal mé pozornosti. Scénárista a režisér Troy Duffy (mimochodem je to dosud jeho jediný snímek a nyní chystá druhý díl) by mohl svůj minimalistický opus klidně natočit dnes a nepoznáte rozdíl. Až tak nadčasové dílo to je.

Ne, nemějte obavy, nejde o žádnou uměleckou, tématickou cvokárnu. Po stěhování si člověk přeci jen raději promítne něco na odreagování. Boondock Saints jsou ryzí žánrová gangsterka z hlavním tématem vypůjčeným z komiksů, s vyprávěcím stylem inspirovaným Martinem Scorsesem a s humorem ala Guy Ritchie. Slušné kombo, když se to umí a nezmastí jako ve slátaninách třídy Lucky Number Slevin.

Žádná velká zápletka, žádné mazlení se stereotypy. Tenhle silně nadsazený, krvavý masakr si jede vlastní cestou a mírně ztěžkne až na samém konci, kde to ostatně pozorný divá čeká. Nějaká ta zborcená klišé a pár dobrých žánrových nápadů mě potěšilo, ale zdravé jádro filmu leží především na bedrech Duffyho bravurního psaní a hereckých výkonech tří hlavních protagonistů. Irští bratři ve zbrani, které si nepochybně s velkou chutí střihli Sean Patrick Flannery a Norman Reedus, se rozhodli potřít zločin v jižním Bostonu ve velkém stylu, k čemuž jim krom Boha pomáhá také homosexuální agent FBI v podání vždy výtečného Willema Dafoea.

Bratři si pro inteligentně vtipné hlášky nechodí daleko a Dafoeova role je prostě božská. Napsaná s grácií a zahraná hereckým psychopatem, který se neštítí ničeho.

Zmínil jsem humor ala Ritchie - ovšem BS tolik netahá kočku za ocas, i přes ta kvanta krve a přestřelek brká na poněkud něžnější notu, a jakkoliv mám toho britského pomatence v lásce, tohle mi sedlo o něco víc. Duffy si taky odpustil Richiovsky zamotanou zápletku a držel se raději zkrátka. Ostatně nevím, co do toho tahám Ritchieho, když Lock, Stock and Two Smoking Barrels jsou jen o rok starší.

Film má výborné tempo, takže nuda nehrozí. Má skvělý, stylový a odvážný soundtrack (dokonce i to šílené techno do filmu jaksi sedne). Má koule, má říz, má vlastní hlavu. Má, má, má. Zkoukněte to. Nebo si pomyslete, jak jsem sto let za opicema, vždyť ten film už viděl každý, a stejně ho zkoukněte znovu. Tahle oddechová parádička se silnými charaktery lepí jako kanagom.

GREAT! FAILED! & give us the child! 2/2

2009-07-21T14:14:00.009+02:00

A pokračujem v suché analýze...

Ve své době precizní grafická prezentace (mimochodem, jde o víc než koukatelnou hru ještě dnes) umožnila tvůrcům rozjet naplno práci s kamerou, využít kvalitní motion capturing a přibrat do party i další důležitou složku kvalitního vyprávění - mimiku postav. Pokud se totiž snažíte o emočně vypjatý děj, je samozřejmě důležité, aby divák/hráč věděl, co právě postavy cítí a prožívají. Dokonce ještě dnes jsou některé hry (adventury nevyjímaje) schopné na mimiku postav zcela rezignovat a opět cpou raději popisy emocí do dialogů - velká chyba a nesmyslný kompromis, který rozbíjí plynulost vyprávění na kousky.

Jelikož tohle ale Fahrenheit nemá zapotřebí, může svůj plynule prezentovaný děj zatížit dalším mechanismem, který osobně v adventurách nemůžu vystát - časovým limitem. Ten je ve hře všude. Musíte se rychle rozhodovat v dialozích, ještě rychleji jednat ve vypjatých scénách, kdy se blíží nebezpečí. Neustále jste konfrontováni s neúprosným tokem času a ono to kupodivu funguje. V jiných hrách pro mě běžící stopky znamenají frustraci, tady ale natolik zapadají do koncepce vyprávění, že skutečně vytvářejí onen kýžený efekt napětí. Na rozdíl od adventur totiž stačí utéct oknem, schovat mrtvolu nebo vlézt pod postel... Nikdo vás nenutí sahat do inventáře (který tu mimochodem zcela chybí) a kombinovat předměty, nebo před něčím zběsile utíkat. Jste ve stresu a musíte jednat, ale mozek používáte zcela běžným způsobem. Neobejdete se bez něj, zároveň vám však situace nevyšťaví veškerý intelekt. Prostě zlatá střední funkční cesta, opepřená explicitním záběrem na blížící se nebezpečí.

A ještě jeden prvek v harmonii s výše popsanými dělá z Fahrenheita onu hru, jež výjimečným způsobem kombinuje výhody interaktivity s filmovou dynamikou. Lehce benevolentní výběr postav a tedy i pořadí scén, vás totiž nestaví do role hráče, ale spíš do pozice režiséra (a herců, chcete-li). Příběh Fahrenheita si do jisté míry řídíte sami. Je na vás, zda budete pravidelně střídat postavy a přiblížíte tak hru více filmovému střihu, nebo pojedete co nejvíce po jedné dějové lince (tj. budete si např. vybírat Lucase vždy, když bude k mání) a váš zážitek spíš bude napodobovat linearitu adventurních her.

Střídání postav navíc disponuje schopností manipulovat hráčovou perspektivou na nabízené události, což je jasný filmový postup. Všimněte si, že zpočátku je roztříštěné a postupně, jak se osudy charakterů proplétají, možností ubývá a slévají jednotlivé pasáže dílčích postav se zkracují - promyšlená kompozice, která ještě více dynamizuje děj.

Fahrenheit je skutečný unikát. Díky nevídané souhře jednotlivých narativních postupů v něm fungují jinde nesnesitelné herní mechanismy (alespoň pro mě nesnesitelné). Tuctový děj namíchaný z konspiračních teorií, kyberpunkových strašáků a mystiky dávných civilizací pozvedá s láskou psaný scénář, který zná své postavy, a chytrý režisér, jenž ví, co je práce s detaily. Už proto se ani trochu nebojím o osud Heavy Rain ze stejné dílny, na kterém pracují už nechutně dlouho. Jsem přesvědčen, že se zrodí další diamant a je víceméně jasné už z prvních uvolněných materiálů, že hratelnost půjde opět stranou. Nicméně existují světlé výjimky, kdy hraní není na hře to hlavní. Heavy Rain bude spíš jako návštěva kina, kam vejde člověk zcela sám, světla zhasnou a na plátně se rozjede další záhadný příběh plný vymazlených charakterů a nečekaných zvratů. A aby jste si alespoň trochu připadaly jako hráči, dostanete před vstupem do sálu od usměvavé trhačky lístků ovladač se čtyřmi čudlíky, kterým budete film posouvat k úspěšnému rozuzlení.

A ono to bude fungovat, protože tuhle parádu točí lidi z Quantic Dream.

GREAT! FAILED! & give us the child! 1/2

2009-07-21T12:47:00.055+02:00

Bacha na spoilery, jestli jste ještě nehráli, nečtěte a radši si kupte SCORE 185 ;)

Fahrenheit - hra, která se už od svého početí s dětským křikem vzpříčila ve škatulce s adventure hrami a odmítá spadnout na dno. Ještě aby. Kromě faktu (ano, faktu!), že jde o výbornou záležitost, do žádné škatulky ani nepatří. Jestli má vůbec s nějakým žánrem něco společného, pak se pojďme bavit o interaktivních filmech.

Vím, nemáme je rádi. Tenhle plochý fenomén devadesátých let, kde člověk jen odklikával povětšinou laciné FMV sekvence, je temnou kapitolou herní evoluce a zamést ho potichu pod koberec se stalo posláním všech obhájců hráčských práv. Jenže Fahrenheit má víc atributů interaktivních filmů než adventur, na rozdíl od "konkurence" jde ovšem o mistrovský kousek.

Francouzské studio Quantic Dream nepatří v herní branži k nejproduktivnějším. Na triku mají zatím jen fenomenální žánrový crossover Omikron: The Nomad Soul (diamant vybroušený do poslední plošky a požehnaný kreativitou Davida Bowieho - druhý díl se chystá!) a zmíněný Fahrenheit. To vše stihli za deset let. Ale tohle nejsou řemeslníci, kteří na nás chrlí tři tituly ročně. Spíš připomínají básníky, jež se léta piplají s jedinou sbírkou a se světem se podělí až v momentě, kdy své dílo považují za dokonalé.

A Fahrenheit nemá k dokonalosti příliš daleko. Tohle monumentální soukolí tvůrčích mechanismů promazali autoři do posledního zoubku a šroubku, přičemž na naraci a prezentaci vyvinuli takový tlak, že hratelnost prostě musela jít stranou. Jak ale vysvětlíte, že hra, která podle mého rozhodně není adventurou (ač ji do této žánrové piksly neustále někdo strká), funguje tak skvěla, přestože hraní samotné sestává z nehorázného množství šipkování, minimalistický pohybů myší po předdefinovaných stopách a jen toho nejnutnějšího rozsahu pobíhání po lokacích? Záhada? Vůbec ne. Vytříbené narativní postupy kompenzují tento zdánlivý neduh víc než je vlastně třeba.

I když Fahrenheit je ve skutečnosti jen série miniher a mozek k jeho hraní téměř nepotřebujete (reflexy jsou tu mnohem důležitější), enormní tvůrčí tlak na vyprávění příběhu se s vervou šavlozubého tygra zaryl do všech složek hry a nemá problém rozcupovat kteréhokoli odpůrce šipkování a věčného detailistu, včetně mé maličkosti. Faktu, že Fahrenheit je ve skutečnosti film, který vám ovšem dává v mnoha momentech možnost volby, se od počátku podřizuje všechno od scénáře, přes bohaté a účelové využití hudby i kamery až po velice chytrý výběr hratelných postav.

Všichni, kdož krysu čtou, si snad uvědomují, že příběh (ve Fahrenheitu vcelku slušný, ale žádná geniální úžasnost) je jen jedna složka scénáře. "Text" (resp. i jeho technická část) Fahrenheita bojuje především na frontách, kde ostatní hry (včetně adventur a interaktivních filmů) selhávají. Mluvím například o do detailu promyšleném pozadí hlavních postav, které se ve hře prezentuje prostřednictvím zdánlivě fádních a všedních úkonů. Lucas Kane má byt plný uměleckých předmětů, má velký balkón, nedávno se rozešel s přítelkyní, pracuje v bance, v kuchyni má schovanou pohotovostní lahev whiskey, v přehrávači strčenou placku s lehkým a zasněným rockem, nosí pletené svetry, jeho bratr je kněz, dětství strávil na vojenské základně, jeho kolega v práci ho nemá v lásce... A mohl bych pokračovat dál a dál. Důležité ale je, že hra vám nic z toho neservíruje explicitně, veškerý background se dozvídáte nenásilnou formou při hraní. Pustíte rádio, otevřete skříňku v Lucasově kuchyni nebo se prostě jen díváte kolem sebe a podvědomí už si potřebné informace zpracuje.

Tohle je filmový postup dobrých scénáristů a režisérů - důraz na detail a co možná největší informační hodnota skrytá mimo dialogy (ty jsou mimochodem skvěle napsané). Dialogy mají totiž hýbat dějem, ne ho popisovat. A zbytek informací se má prostě válet kolem, aby si ho divák mohl pěkně posbírat sám. Stejné pravidlo platí i pro ostatní hratelné postavy. Právě proto je ve hře tolik zdánlivě zbytečných scén - nezávazný box Carly a Tylera, Tylerův streetballový (nebo jak se ta hra jmenuje) zápas s kolegou z práce, jeho hádky s milenkou, Carlyn rozhovor s homosexuálním sousedem, neustálé pití kávy a vody, abyste své postavy udrželi ve formě...

Všechny tyto ve hrách téměř nevyužívané narativní postupy vám zasazují postavy do kontextu, zvyšují jejich věrohodnost, odhalují jejich společenské role a zintenzivňují vaši míru vnoření do hry, která pak působí maximálně realisticky. Většina her ve své monumentální snaze vyprávět něco netradičního zcela zapomíná na všední detaily, které z vyprávění dělají silný prožitek. Ve Fahrenheitu ale musíte udělat ten jeden malý pohyb myši, abyste vystoupily z auta, musíte zapálit tři svíčky jednu po druhé, musíte zahrát své bývalé milence na kytaru, aby roztály konverzační ledy. Všednost a banalita jsou dvě rozdílné věci, a když se mezi nimi naučí vypravěč rozlišovat, dokáže diváka zabavit i zcela podružnými úkony. Herní byznys se je ale zpravidla rozlišovat ani nesnaží a oběma charakteristickým prvkům lidského života se raději obloukem vyhýbá. Fahrenheit však nikoliv, a i proto jde o tak vynikající zážitek.

Tím ale filmové postupy zdaleka nekončí. Ve druhé části této suché analýzy se jukneme na další...

Krysa cool no more?

2009-07-05T22:24:00.025+02:00

Je to roztomilé, chlupaté, hlodavé a není to vidět. Co je to? Krysa v kině.

Je to sto dvacet minut wrestlingu obřích plechovek od Pepsi a piv různých značek, patnáct minut pubertálního humoru nejhrubšího zrna, pět minut klišovité romantiky a deset minut plytkého děje se třemi debilními zvraty. Co je to? Noví Transformeři v kině. Tuhle bezmála tříhodinovou porci supercool záběrů na pokus skloubit trapné vtipy s totální destrukcí nezachrání vůbec nic. Když jsem vylezl ze Slovanského domu po shlédnutí čtvrtého Terminátora, kde Bale řval z plných plic, vrtulníky padaly a děj zemřel jako první, myslel jsem, že to nejhorší mám letos za sebou.

Jenže dnes se po plátně začaly válet Decepticoni, Optimus Prime otevřel slovník patetických hlášek a Michael Bay otevřel své vrakoviště dokořán. Někdo mu při natáčení musel přimíchat do pití nějakej sajrajt. Vždyť tenhle mistr spektáklů si umí vybírat scénáře a točit pohodové akční jízdy. Tak co je špatně?

Sledovat Revenge of the Fallen je jako tři hodiny čučet na špatně sestříhaný trailer. Miluju nabušené trailery, ale nesmí přesáhnout šedesát vteřin, pak jde totiž jejich kouzlo do kytek. Sto padesát minut je vážně trochu moc. Zvlášť když se děj pohne jednou za hodinu. Je to asi takhle: Roboti bojujou v Šanghaji, pak Shia LaBeouf dostane šlehu od střepu z mikiny z prvního dílu, uvidí mimozemské hieroglyfy a jde na vysokou. Dál roboti bojujou v Americe a nakonec bojujou v Egyptě, aby nám človíčkům nespadlo slunce na hlavičky. Hááálelúúúja!

Někdo by mohl namítnout, že se film hemží dílčími zápletkami. Omyl, panstvo, damstvo. To nejsou zápletky, alébrž navýsost trapné anekdoty, případně gagy. Ale chyba je asi ve mně. Noví Tranformers jsou blockbuster se super robotími zápasy, špičkovými triky a bravurní prací s kamerou... Teda asi. Nějak jsem v půlce přestal ten guláš plechu a explozí vnímat. Zýval jsem a nudil se. Přitom všechny přítomné atributy zábavy mě měly zasáhnout stejně jako pohled na puberťáka za volantem žlutého Maserati. Že bych přestával být cool?

Dokonce i ženě se tenhle nešťastný pokus o film líbil. Chápejte - mé ženě. Mé "Bourne Identity je dobrý film, ale ty automobilový honičky bych vystříhala" ženě. Mé "Rambo je nuda, vždyť se tam jenom pořád honěj po lese" ženě. Ženě, která usnula uprostřed fenomální projížďky Steva McQueena ulicemi San Francisca v zeleném Mustangu, se líbil film, v němž se neděje zhola nic. Jen jedna amorfní hromada plechů rube druhou.

Jsem vážně nemocný. Kam se chodí, když vás nudí cool věci? Řeší tohle psychiatři? Nebo snad neurologové? Neřešil tuhle bizarní chorobu v nějakém díle Dr. House? I když... momentíček... Všechno zpátky! Vždyť jsem zdravej jako řípa. Indiana Jones IV byl cool, ne? Star Trek byl cool, ne? Všechno akční, všechno vtipné. Kdepak. S novými Transformery je něco v nepořádku. Že by ty špatné dialogy? Nebo snad potrefené postavy s přiblblými reakcemi na mimozemskou invazi zlých robotů? Logické džuzny v minimalistickém ději, trapně sjetá matka po pár kouscích koláčků z trávy? Bože, to mám zas zaděláno na jedno seriózní trauma z dětství.

Puberta v plamenech

2009-07-01T19:13:00.010+02:00

Už jako prcka mě maminka pasovala na televizního maniaka. A měla samozřejmě pravdu. Jedináček a protivník plynulé sociální integrace už od jeslí to má v životě jednoduché. Sedne si před bednu a čumí. Ve Videostopu (pamatujete?) nepadla otázka, na kterou bych neznal odpověď. Ještě před revolucí jsem čerpal životně důležité informace o u nás neexistujících filmech z katalogů videokazet, co mi příležitostně vozil strýček "ze západu". Slavní herci, barevné covery a notná dávka dětských představ - vše sežmoulané a stokrát prolistované. A pak tu byl ještě jeden bonbónek...

Videopřehrávač (značky YOKO) vyzískal můj podnikavý tatínek poměrně brzy poté, co já dostal z televize rozum. Anténa na chebské (čili u hranic se západem) střeše se pak postarala o příjem lehce nelegálního vysílání německých televizí ARD a ZDF. Někdy v šesti letech jsem měl už slušnou kolekci bondovek a desítek dalších imperialistických sviňáren na omletých VHSkách v jazyce, kterému jsem nerozuměl.

Nevím, zda je to má TVmaniakální úchylka, či každý z nás má nějaký ten "leitfilm", který nám v dětství vybrázdil do mozku hlubokou rýhu sentimentu, s níž až do důchodu prostě nic nehne. Takových rýh mám víc. Všechny v němčině (tehdy v hatmatilce). První Vetřelec, první Poltergeist, Neverending Story... Jedna vzpomínka ovšem ční nad všemi jako pětsetletá sekvoj v Krušných horách. Bohužel je to béčko každým coulem - Streets of Fire. Nedávno se mi podařilo splašit tuhle praštěnost na DVD a i po letech je rýha, zdá se, živá. Je to jeden z mála filmů, které se mi i s odstupem líbí, i když je slepený z klišé a podpořený béčkovými herci, béčkovým (ale solidně béčkovým) scénářem a režií Waltera Hilla, jemužto osobitému umělci nějak stále nedokážu nahlédnout do karet.

Proč se ďoura vypálená "Ohnivými ulicemi" do mého dětského mozečku dosud nezacelila, má jednoduché vysvětlení. Snímek obsahuje první striptýz, který jsem kdy viděl a měl z něj rozum, a navrch přihazuje půvabnou Diane Lane, jíž to tehdá prostě slušelo. A je to venku. Žádné hluboké analýzy, žádné duchaplné hodnocení, jen lehce erotická scéna, která mi dnes svou motorkářskou náturou spíš zvedá žaludek. Můj vkus, priority i "chutě" se s léty samozřejmě vytříbily a notně změnily, ale Streets of Fire fungují pořád. Asi to nebyl jen ten šok ze striptýzu v devíti (možná desíti) letech. Tenhle film má své kouzlo, které mě podvědomě uchvátilo už tenkrát, ale až dnes jsem zjistil, o co vlastně šlo.

Walter Hill (mj. scénárista Vetřelců) byl vždycky jako režisér i spisovatel tak trochu excentrik. Kašlal na mainstream a točil si svá béčka. Ale kvalitní béčka, která si na nic nehrála. Jeho absurdní studie diverzity newyorských gangů The Warriors má kolem sebe dodnes kultovní auru, kterou si zdánlivě nezaslouží. Ve skrytém jádru jde ovšem o poměrně precizní dystopickou vizi, která bravurně balancuje na hraně kruté reality a surové postapokalyptiky. Totéž platí i o Ohnivých ulicích.

Hill je ten typ režiséra, který na poměrně malém prostoru a s nízkým rozpočtem dokáže stvořit dýchající, soběstačný svět, odtržený od všední reality, jak ji známe. Využívá k tomu převážně vizuální prvky - typizující kostýmy, scény a kulisy s jasně daným charakterem a žánrové aluze, které diváka nenásilně vtáhnou do najednou až příliš povědomých zákoutí naprosto neznámého světa.

Stejně jako The Warriors se i Streets of Fire odehrávají v podivném dystopickém bezčasí. Hillova obsese architektonickým podhoubím New Yorku tu funguje jako kulisa pro kostýmy namixované z šedesátých i osmdesátých let, pro mix starých aut a nesourodých typů postav vytrhaných z rozličných filmových žánrů i epoch. Jako divák dobře víte, že celá ta vizuální skrumáž je naprosto izolovaná od reality, ale zároveň nemáte problém proniknout hned na začátku do světa, který jemně osciluje mezi romantikou Pomády a apokalyptikou Šíleného Maxe. Jak to ten člověk dělá, je mi dodnes záhadou. Ale funguje to, a to je hlavní.

Trapný příběh o záchraně populární zpěvačky z rukou motorkářského gangu je plný stereotypů i klišé a táhne ho přiškrcený Michael Paré, kterého jsem jako prcek kdoví proč obdivoval (no, ono rozhodnout se tehdy mezi ním a majorem Zemanem asi nebylo zas tak těžké). Ale všechen ten filmový sajrajt ve společnosti unikátní vizualizace prostě tak nějak funguje. Navíc mám podezření, že Hill celou tu parádu natočil jen kvůli soundtracku. Ne nadarmo je podtitul snímku "a Rock&Roll Fable". Melou se tu hodní a zlí lidé, dobro nakonec zvítězí a k tomu všemu neustále drnčí parádní muzika. Třešničkou na dortu je pak hlavní psychopat, kterého k dokonalosti dovedl tehdy devětadvacetiletý napomádovaný Willem Dafoe.

Streets of Fire nejsou žádný filmový klenot a váže mě k nim silné emocionální pouto z dětství, i tak si ovšem zcela objektivně dovolím tvrdit, že podobný film prostě na trhu neexistuje. Je to lovestory, je to western, je to svým způsobem muzikál, je to akčňák, je to živý, dýchající svět zcela vykloubený z reality osmdesátých let a stojí alespoň za jedno zhlédnutí (třeba i v němčině). Takže ho zkuste a přihoďte mi sem pak třeba komentář o tom, jak strašný mám vkus a jak toporné mám trauma z dětství. Ale já si stejně budu stát za svým.

Krysa kliká, ale moc se teda nesměje. (2/2)

2009-06-21T01:54:00.005+02:00

A pokračujem...

Tex Murphy (já vím, že jste to uhodli, nejste přece dnešní) je totiž stylový, originální a vtipný. Neřeší vraždu, řeší spiknutí. Vlastně ani to neřeší, jen se nechá smýkat osudem. Noirovou tradici převádí do třeskutého a s citem napsaného wisecracku a jen tak, aby se nechumelilo, se odehrává v blízké budoucnosti. Má tohle některá z dněšních adventur pohromadě? Série Sammaxů od Telltale má styl, ale humor oproti předloze kulhá, o originalitě nemůže být řeč. Styl má i A Vampyre's Tale, originální mi zas tolik nepřišel a bránici taky neprotrhl.

Všechny dnešní adventury, které sázejí na humor, se topí v nejapných žertech a potýkají s neoriginálním scénářem. Jack Keane? So Blonde? Výborné klikání zaflákané ovšem množstvím klišé a pubertálními vtípky bez špetky invence. Trapné pokusy vytěžit ze slávy Monkey Islandů surovinu, o které zhola nic neví.

A co mají sakra všichni s těmi detektivkami? Je po nich divoká poptávka, či co? Poslední kousek, který měl všechno pohromadě, byl Post Mortem (humor, styl, originalita). Duchovní nástupce - Still Life - přišel o humor, Still Life 2 ztratil rozum a byla to prostě jen špatná hra.

Adventury (a celou dobu mám na mysli jen klasickí poin&click standard, ať nevznikne nějaká mýlka) jsou po herní stránce takové živoucí fosílie. Jako jediný druh přežili evoluci beze změn, i když jistým temným obdobím si před časem také prošly. Kvalitu hraní nabízejí stále stejnou a pořád beze zbytku baví. Co jim ale podle mě chybí, je scénárista a designér s koulema. Někdo, kdo se pustí zas o kousek dál. A teď nemyslím, aby přidal akční sekvence nebo inventář strukturovaný v abecedním pořadí. Na hratelnost mi nesahejte. Já bych raději nový příběh. Už žádný psychopatický vrah, ani pirátský ostrov. Žádní králíci z psího klobouku.

Dobrodružný žánr zlenivěl a jediné, co ho skutečně provětrá, bude inteligentní scénárista, který by na Zdeňka Trošku vzal motorovou pilu, tomu koktájícímu magorovi z Čundrcountryshow by urval hlavu a z Petra Novotného vysál tuk motorem od Jumba. A pak ať je ta adventura klidně o vraždách. Tohle jsou totiž dnešní podoby humoru v žánru. Když už se nějaký náhodou vyskytne. Kam se poděli staří lucasové? Kde je Chris Jones? Míň srdnatých agentů v sukních a víc ztřeštěných, originálních postaviček prosím. Dokud se budeme motat kolem dětinského humoru a banálních detektivek, puzzly budou sice pořád puzzly, ale dřív nebo později prostě ztratím zájem a zůstanu na GOGu nadobro. Zatím se držím. Mám rád dnešní produkci, protože se skvěle hraje. Jen nerad ji srovnávám s tou dřívější, protože na hromadu starých blbostí a neoriginálních, trapných, nejapných počinů jsem jednoduše zapomněl.

Ale co nadělám, když za poslední dva roky nevyšlo nic, co by mě nadchlo jako Under a Killing Moon, který už jsem kdysi dávno jednou dohrál. Přitom stačí tak málo - napchat scénáristy vtipnou kaší, ať se sakra přestanou brát tak vážně.

Krysa kliká, ale moc se teda nesměje. (1/2)

2009-06-20T17:04:00.031+02:00

GOG.com - mám je rád, chlapce marketingově protřelé. Jejich podnikatelský záměr zaplnil díru na trhu, kterou by neucpalo ani stádo přežraných slonů. Staré hry možná jsou ukradené některým novým hráčům, ale pro mě mají stále neopakovatelné kouzlo, jež, jak jsem zjistil, absolutně nesouvisí s pocitem nostalgie (na ten bude dost času v důchodu). Akční sekce mě nechává chladným, ale ty adventury... Ach běda, pár nevinných downloadů a už začínám pozorovat první symptomy závislosti.

GOGíni, GOGáci, GOGové, GOGři konečně ochočili DOSbox do té míry, že v něm bez škobrtnutí fachá Under a Killing Moon. Božíčku, to je lahoda. K tomu předešlé dva díly Texe Murphyho a další dva jsou na cestě. No, nekupte to. Navrch Beneath a Steel Sky od cesty, Feeble Files, ať je čím vyplnit pauzy... Mmmm. Nějak nemůžu přestat. Nicméně se mi tu rýsuje jakási nerovnice. Na levé straně jmenované kousky a jedna neznámá, na straně pravé dnešní adventury a uprostřed znaménko "větší než". Proč to? Hmm.

I když nejsem zastánce názoru, že staré hry jsou dobré a nové jim nesahají ani po kotníky, po těch pár blažených dnech (jež ještě nějakou chvíli potrvají) mi tu prostě něco nehraje. Co má Tex Murphy a Victorii MacPhersonové chybí? Proč starý Sam s Maxem vytřou s těmi novými podlahu? Kam zmizela jiskra Indiany Jonese v nekonečných pokračováních? Proč si dá The Longest Journey pokroucený Dreamfall k snídani? Nevím, jestli tluču hřebík do správné hlavičky, ale odpověď dle mého leží ve svaté trojici humor-styl-originalita.

Než mě roztrháte na kusy, nebo začnete zběsile přikyvovat, rád bych vás upozornil, že podle mého není s dnešními klikačkami nic špatně. Herní mechanismy přetrvaly věky v nezměněné podobě, což svědčí nikoliv o jejich topornosti, ale o jejich kvalitách. A stejně jako kdysi, i dnes máme pár dobrých kousků ročně plus zástupy nedomrlých zmetků - jen na ty dřívější se snáz zapomíná. Ale jedno se změnilo: poměr humorných (stylových, originálních) adventur k těm "vážným" kouskům.

Vyrobit adventuru s vážným obsahem je téměř nejvyšší meta a dosáhlo jí jen sporadické množství týmů (za všechny Westwood s Blade Runnerem a Quantic Dream s Farenheitem - a kupte si SCORE, když už tak zběsile propaguju). Všímáte si? Nejmenuji žádný nový kousek. Dneska je to totiž samá vražda a žádná sranda. I když poslední "moderní" adventura (Sherlock Holmes vs. Jack the Ripper - kupte si to SCORE, herdek!) mě potěšila, třetí lapálie lůzra v baloňáku, keckách a s fedorou na hlavě (O kom mluvím? No, ukažte se, vy znalci.), je mi pořád stokrát milejší.

Proč? Rozuzlení příště...

Kreslená všednost

2009-06-06T00:01:00.000+02:00

Herci jsou zvláštní rasa, kterou nikdy nepochopím. Předstírají, nebo se skutečně stávají na povel někým jiným? Rád bych věřil tomu druhému případu, i když to z nich de facto dělá regulérní cvoky, muže a ženy se schizoidní osobností, neuvěřitelnou mírou empatie a absurdně širokou představivostí. Když pomineme žabaře, asi to skutečně nebude jen o precizním ovládání mimických svalů.

Stejné téma strašilo před osmi lety i japonského režiséra Satoshi Kona. Ten představuje určitou raritu v oblasti anime (V podstatě název pro japonskou animovanou tvorbu - neplést s mangou! Ta se nehýbe.), jelikož rád vyjadřuje kresbou tu nejvšednější všednost. Hází totiž bobek na sci-fi a fantasy. Těžko uvěřitelné spektákly plné záblesků, neónů, přestřelek a hektického děje, futurismus, dávná historie, laserové hračky, umělá inteligence - to všechno je mu ukradené. Mnohem raději se patlá v přítomnosti a přetváří všem dobře známou realitu ke svému osobytému obrazu.

Jeho díla rozhodně nejsou fádní. Všední realitu využívá jako odrazový můstek ke střeleným fabulacím a precizní animace jen přispívá k zastřenosti a zvláštnímu kouzlu jeho počinů. Satoshi Kon umí být tajemný, vtipný i zábavný, jak předvedl v geniálním seriálu Paranoia Agent. Dokáže člověka vyděsit "obyčejným", kresleným thrillerem o psychopatickém fanouškovi úspěšné celebrity jako ve filmu Perfect Blue. A bez problémů zvládne zabrnkat na city v něžném příběhu o třech bezdomovcích a jednom nemluvněti. Nejspíš si o jednotlivých dílech ještě někdy zabloguji, ale teď k zakopanému pudlovi:

Jediný Konův film, který mě přeci jen trochu nudil, se jmenuje Millenium Actress a pracuje právě s tématem herectví. Zvláštním a svérázným způsobem se poukouší najít odpověď na schizoidní povahu tohoto šíleného řemesla a definovat motivace, které lidi nutí "předstírat", že jsou někdo jiný. I když jde o nejslabší článek Satoshiho řetězu režisérské kariéry, stojí za shlédnutí už kvůli unikátní naraci. Kon vypráví poměrně klišovitý příběh vášnivé herečky při honbě za nenaplněnou láskou. Potud bída s nouzí. Zvláštní podívanou činí z filmu až bezpáteřní míchanice skutečnosti, hereckých etud a virtuální reality jednotlivých snímků, které dotyčná herečka natočila.

Postavy se noří do dílčích příběhů, opět se z nich vynořují, přejímají identity a zase je odhazují a v podstatě nedělají rozdíly mezi dějovými linkami a jejich mírou reálnosti. Nedělejte si plané naděje, že pochopíte, proč se režisér rozhodl vám takhle zamotat palici. Nejde mu o přímočaré vyprávění. Spíš se snaží vyvolat ve vás určitý pocit snovosti a postavit ho do kontrastu s každodenní realitou, jak ji známe.

I když mě osobně celý film trochu nudil, pořád patří k těm lepším, kterými se škatulka anime může pyšnit. Kresba a animace jsou precizní, anglický dabing oproti japonskému mírně kulhá. Hudbu tvoří pro Kona typické "milé a neinvazivní" techno, prokládané klasickými nástroji (jako piano) a počítačově zkreslený zpěvem - já to nemusím, i když znělka k Paranoia Agent má zvláštní chytlavost. Pokud máte plné zuby obřích mechů i ninjů, zkuste Satoshiho Kona. Jestli ovšem s anime teprv začínáte, sáhněte pro jiný titul.

PS: v příšerném českém znění je u nás k dostání Konova "Paprika" (to je původní japonský název), která stojí za hřích i za těch směšných 195 korun.

Všichni jste letadla!

2009-06-03T00:40:00.001+02:00

Ne, nechtěl jsem vás nadpisem urazit, ani vyprovodit z ranveje. Jen přemýšlím, co se asi tak honilo hlavou tvůrci šílené podívané We are the Strange. A vzhledem k tomu, že je nejspíš blázen, musel si myslet právě to o letadlech.

Ale abych vás uvedl do obrazu: We are the Strange je animovaný film, který v podstatě celý zpunktoval jeden člověk pod pseudonymem M dot Strange. V úctyhodných osmaosmdesáti minutách se stanete svědky největší vizuální blamáže pod sluncem. Ne náhodou sesbíral film na pár festivalech už nějaké ty ceny. Naprosto bláznivý guláš digitální grafiky, loutkohry i pixelády z 8bitové éry si zaslouží pozornost alespoň jako zcela jedinečný animátorský počin. Na první pohled patrný vliv anime, počítačových her i dnešní plastikové doby se prostě nezapře.

Vizuálně je dílo naprosto hypnotické... úzkostlivé, hororově ostré, akčně divoké, temné a sžíravé - ale hypnotické. Výborný soundtrack inspirovaný jak moderními vlivy, tak érou 8bitové ztřeštěnosti vtahuje diváka do sebe a spolu s vizuální stránkou působí jako dvě mamutí ozubená kola zakleslá do sebe, kterými vás tvůrce hodlá protáhnout.

Potíž ale je, že film se neumí vyjádřit. M dot Strange se s ním zjevně patlal hodně dlouho. Věnoval mu pozornost, péči, píli i lásku a na kvalitě zpracování to jasně vidíte. Člověk by si měl zjevně odnést nějaké poselství. Nejspíš o dnešní generaci počítačových dětí? Těžko říct. Zápletka je mrzká a chaotická. Vyabstrahujete si jen to, že dívka Blue s pochroumaným dítětem M míří z bodu A do bodu B, kde se něco semele. Zcela bizarní a těkavá krajina má své kouzlo i drtivou atmosféru. Zdepkovaná, z domova nejspíš vyhnaná a digitální 3D dívka putuje s plastovým, panenkoidním, usopleným děckem. Kontrasty, iluze, desiluze, střihy, prostřihy, šílenství.

Někde je tam zahrabané poselství, sdělení světu. Já o něm vím, ale má motyčka je příliš krátká a měkká. Ne a ne ho vykopat. Je to naprostý dějový chaos, neschopný alespoň naznačit, o co kráčí v tvůrčí hlavě. A taky dost nuda. Jsem si jistý, že existoval tvůrčí záměr. Vím, že grafický slepenec zdánlivě nesourodých elementů není samoúčelný...

Někde cestou se prostě stala chyba a veškerá práce přišla vniveč. Nebo jsem úplný tupec neschopný pojmout dnešní myšlenkové proudy? Je to punk? Jde o krajní avantgardu? O cílenou destrukci alternativní scény? Já prostě nemám nejmenší tušení, o co tu kráčí, kudy a kam.

Hypnotické vizuální zpracování mě neumlčí, i když tady jde o skutečně unikátní podívanou. Výborné ozvučení a hudba taky nepomohou, když chybí to podstatné - fabule a narační prostředky v harmonii.

Jestli jste na úchylné, šílené, okrajové počiny a okolní obrázky vás zaujaly, v Bontonlandu v sekci zahraničních DVD se tenhle film válí za nekřesťanských 599 korun (holt import). Pokud ale nesplňujete zmíněné nároky, zvysoka se na unikátní film, oceněný na Fant-Asia Film Festival druhým místem za nejlepší animované dílo, vybodněte.

Alan, Wake up and shut up!

2009-06-01T21:24:00.012+02:00

A máme to za sebou. Microsoft vyložil na E3 karty na stůl, někdo z toho radostně skáče do vzduchu, někdo kroutí nevěřícně hlavou. Ať tak, či onak, nechte si to zatím od cesty. Vyřádíte se, až k Xboxu připojíte Natálku. Pak si před televizí šaškujte do alelujá. Do té doby seďte v klidu a zpracovávejte informace. Třeba o chystaném Metal Gearu s Raidenem v hlavní roli. Nebo o přiškrceném šwittoření s pomocí gamepadu. Kromě Hidea Kojimy, který se s typicky poťouchlým úsměvem objevil na jevišti, aby vůbec nic neřekl, jsem oči a uši našponoval hlavně při ukázce z Alana Wakea, který se stále chystá a jen tak hotový nebude.

Mám trochu pochyby. Jistě, za projektem stojí Remedy. Jistě, důraz se klade na příběh. Ale... Něco tady nehraje. Kromě toho, že z té krátké ukázky čpí Alone in the Dark na všechny strany a ještě si bere něco ze Silent Hillu, mám problém alespoň trochu se vyrovnat s narativním postupem, který sice fungoval v Maxi Payneovi, ale tady dělá neplechu. Řeč je o komentovaném konání, tolik známém a tolikrát obšlehnutém z noirových filmů.

Max byl drsný cynik, který k hráči promlouval inteligentně a trefně. Ale Alan? Je zoufalý spisovatel. Běží po lese, kosí strašidelné stíny baterkou a u toho snad čte knihu, či co. Škrobená recitace téměř celých odstavců z brakového románu nesedí ani k akční hře (kterou, jak se ukázalo, Alan Wake nejspíš bude), ani k postavě spisovatele, ke všemu zahnaného do úzkých. S tímto způsobem narace je třeba zacházet nanejvýš obezřetně. Zvlášť v audiovizuálním médiu.

Ve velmi krátké ukázce toho Alan nakecal víc než dost (nejspíš jde o určitou formu retrospektivního vyprávění), ale v podstatě nepopsal nic, co by divák neviděl na obrazovce. Opakoval se a mluvil jako ze škatulky. Celé to působilo dojmem, že Alan Wake sedí doma u klávesnice a nahlas recituje, co píše, zatímco my totéž hrajeme. Divné, krkolomné a nepříliš atraktivní. Skutečně doufám, že se pletu. Že ukázka nebyla zdaleka reprezentativní vzorek a za další rok vývoje vypadne z lůna herního průmyslu něco trochu rozumnějšího, než Remedy předvedlo dnes. Zvlášť, když grafikou si tento dlouholetý projekt už dnes oslňovat netroufne.

Hra o spisovateli není kniha. Alan není Max. Kočka není pes. Však to znáte. Mám pocit, že kluci v Remedy těží ze své legendy víc, než je zdrávo, a odmítají starého Maxe opustit nadobro. Snad se jim to nevymstí.

S Vonnegutem ve vaně a nikdy jinak

2009-06-01T00:01:00.002+02:00

Zachytit v textu ironii, vyvarovat se užití nadbytečných a nebetyčných smajlíků i jinak se tvářících znakových shluků a ještě k tomu být vtipný - to je jedna z nejvyšších autorských met. Dělat ironii totiž není žádná sranda a jen velmi málo lidí na ní dokáže postavit třeba celý román. Ostatně i v přímé verbální komunikaci se často používá špatně a zůstává nepochopena, i když má člověk k dispozici i intonaci a řeč těla.

Nejdůležitější jsou nadhled a jistá mírá skepse. Obecná nedůvěra a zamračený obličej se také hodí. Ale zvláštní důraz musí člověk klást na to, aby v pokročilém věku nespadl do cynismu. Tehdy už totiž nejde o humor, ale o pravdu ohlodanou na kost a servírovanou v plastovém kelímku. Udržet se v mezích hravosti a bavit čtenáře roztomilou ironií několik desetiletí se bezezbytku podařilo americkému spisovateli Kurtu Vonnegutovi, který nám před dvěma roky zemřel. So it goes.

Nijak se netajím faktem, že knihy konzumuju zásadně ve vaně. To se takhle uvaří konvice Earl Greye, napustí se voda přiměřené teploty, člověk lehne na znak a zakousne se například do Timequake. Mimo koupelnu jsou důležitější věci na práci a atmosféra téhle místnosti s tělem nadlehčeným a zapomenutým dává větší prostor i průraznost mé představivosti. Pokud dodržíte pravidla koupele, nebudete usínat a topit nebohé knihy, případně cákat po zdech a rušit sousedy hlasitou recitací, užijete si maximální a kulturně hodnotný relax.

Třeba s panem Vonnegutem. Timequake je jeho poslední román, který napsal v pětasedmdesáti letech, takže si společnou koupel zaslouží. Jak jinak vyjádřit úctu starému ironikovi s nadhledem pána Boha a jazykem kulturně vzdělaného dlaždiče? Číst ho na záchodě je přízemní a klišovité. V metru nemáte dostatek prostoru pro výbuchy smíchu a v posteli před spaním? To mi moc uctivé nepřijde.

Ale k věci: Timequake není standardní Vonnegutův text. Jestli znáte Slaughterhouse 5 (u nás Jatka č. 5), tak si jistě pamatujete předmluvu, v níž Vonnegut autobiograficky vypráví o strastiplném zrodu dotyčného románu. Timequake je v tomto duchu celé. Kombinuje neskrývanou autobiografii, fiktivní biografii Kilgora Trouta (Vonnegutovo přiznané alterego) a nenapsaný román "Timequake" v jeden velký guláš politických, kulturních i sociálních komentářů, který přetéká ironií, vtipem i svěžími světonázory starého páprdy přes špatně zřetelný okraj fiktivního románu, o kterém to celé je a není.

Jde o snadno stravitelný text o těžkých tématech. Jakýsi extrakt Vonnegutovy dosavadní tvorby, který se s ničím nemaže, ale zůstává milý i pošetilý. Obsahuje spoustu životní pravdy i úsměvných blábolů, ale rozhodně je prostý jakéhokoliv náznaku senility. Vonnegut ho napsal deset let před smrtí, přesto máte chvílemi pocit, že sedí u počítače, kouří svou oblíbenou Pall Mallku a čeká, až ho přijde klepnout pepka. Možná proto je upřímější než kdy předtím a chvílemi zapomíná, že chtěl být vlastně vtipný.

Z mého pohledu se Timequake především pyšní jedinečnou exkurzí do mysli starého člověka, který by rád konečně přišel o rozum a ono to nejde. I když se při čtení chechtáte každou chvíli, plíživá deprese dřepí na rantlu vany neustále a čeká. A čeká a čeká... Prostě ideální kniha do koupele, na kterou si za padesát let vzpomenu s ironickým úšklebkem. Jestli teda budu ještě při smyslech.

State of Hollywood

2009-05-31T11:46:00.009+02:00

"N a odstřel" se to jmenuje. V Americe tomu říkaj "State of Play". A běhá to v kinech. No vážně. Koupíte si lístek, dřepnete do sedadla vedle jedný nány s pytlíkem chipsů a upovídanou kamarádkou, nějaký bídník v zákulisí zhasne a pustí video. Nejdřív vám navrtají mozek reklamami, pak pustí pár šťavnatých trailerů (minimálně tenhle slibuje fajn podívanou) a už to frčí. Russell Crowe běhá po plátně, je tlustý, vlasatý a odhaluje spiknutí.

Seriózních filmů z novinářského prostředí moc není. Úplně nechápu proč. Vždyť se jen hemží šťavnatými tématy. Sám jsem si dlouho pohrával s myšlenkou, že napíšu knihu o svém roce v roli kriminálního zpravodaje v tiskové agentuře. Samozřejmě změním jména, názvy a zapojím fantazii, ať to má hlavu, patu i čtivost. Ale základ přinesl sám život. Žurnalistika je zvláštní povolání, ať už se zabývá politikou, kriminalitou, bulvárem, nebo prostě investiguje. (Knihu jsem samozřejmě vzdal, mám milión jiných věcí na práci, než psát voloviny a shánět pro ně vydavatele.) A film z prostředí mamutích amerických novin se přece nedá zkazit. Nebo že by přece?

Ale jistě. Zkazit se dá i polívka z pytlíku, o to víc film, který slibuje insight do novinářské branže a mamutí konspiraci, aby se divák nenudil. Takže co tu máme? Na začátku je nám představen až na půdu klišovitý obraz jakéhosi hybrida investigativního novináře, který dodržuje etiku, řídí starou plechovku, oblíká se jako vágus a žere křupky za volantem. Prostě klasický novinář, jak ho všichni známe. Už to je obří varovný signál, že vhled do branže teda fakt nebude. Začít film jedním velkým stereotypem znamená jediné: nečekejte sondu, budem se plácat po povrchu.

No, takže našemu novináři jak ze žurnálu žuchne do klína kauza století, která zahrnuje vraždy náhodných svědků, mrtvou sekretářku mrtvolného politika a mamutí privátní militaristickou korporaci zapletenou do mamutí ultimátní nacionální konspirace. A kdyby tu místo novinářů pobíhali detektivové z nenápadného newyorského okrsku, nebo třeba dvě investigativní brambory, vůbec nic se nestane. Novinařina je tu jen kulisa a dilema typu "pustit informaci ven, nebo zachránit příteli kariéru tutláním" působí směšně až trapně.

Divím se, protože scénář vzešel z báječných per. Jedno patřilo Matthewovi Michaelu Carnahanovi a druhé Tonymu Gilroyovi. Dobře, Carnahan je spíš takový podavač. Království napsal docela ucházejícně, ale až Scottova režie z něj udělala koukatelný film. Hrdinové a zbabělci to už bylo vyloženě bláto, které se snažilo pojmout politiku, žurnalistiku a armádní prostředí v konverzačním thrilleru a vyznělo naprázdno. Naproti tomu Gilroy má za sebou výborného Michaela Claytona. Kompletní Bournovu trilogii (v kooperaci s dalšími), Ďáblova advokáta (rovněž nedělal sám), takže úplně nechápu, co bylo tentokrát špatně.

Navíc režie se ožrale potácí z rohu do rohu a vyrábí nekonzistentní postavy, které chvíli fungují, chvíli ne a nakonec se rozpadnou jako dobře střežená konspirace pod tlakem jednoho obstarožního novináře. Závěrečný twist je přidán, jen aby byl, a vyznívá naprosto stupidně. Tohle je prostě zbytečný film, se zbytečnou zápletkou plnou náhod a přitlačených polopravd, který si novinařinu přizpůsobuje k obrazu svému a trhá ji na cucky. Ostatně, co čekáte od dvouhodinového remaku šest let starého britského seriálu o šesti epizodách s celkovou stopáží 270 minut?

Takže mě omluvte, jdu si spravit chuť u All the President's Men.

Jak vykrást Vetřelce

2009-05-29T21:36:00.007+02:00

Znáte film Saturn 3? Nechutný ripoff Scottova Vetřelce, který nepočkal ani rok po uvedení klasického díla sci-fi hororů do kin. Měl je několik kladů - Harvey Keitel zářil jako záporák, Kirk Douglas dosluhoval jako klaďas, Farrah Fawcett odhalila bradavku a z násilnického robota Hectora (byl tu místo aliena) šel neskutečný strach. Měl jsem a mám k tomuto filmu jisté emocionální pouto. Jeden z prvních hororů, co člověk v životě zahlédl, asi tohle kouzlo mít musí. I když byl v němčině a na omleté VHSce. Nicméně odhlédnu-li od infantilních vazeb s minulostí, je to nebetyčný sajrat s lacinými triky a dýchavičným scénářem. I když Hector budí respekt pořád.
Když už chcete vykrádat Vetřelce, jděte na to stylově. Jako jistý belgický umělec, režisér a učitel Bert Blondeel. Nic vám to jméno neříká? Mně taky ne, ale internet je mocný nástroj, když víte, kudy plavat. Dobře, dobře... nejsem expert na internet, na Blondeela jsem narazil náhodou při procházce YouTubem. Ale to je vedlejší. Krátce a stručně - našel jsem ripoff Scottova vesmírného opusu, který a) má atmosféru, b) má příšerný dabing s příšerným přízvukem, c) trvá cca 20 minut, d) má nemoderní pointu, e) chybí mu příšera a f) je loutkový!!!Yup, loutkový. Přesněji kombinace stop-motion animace a digitálních efektů. Nejspíš šlo o studentský projekt, nevím, nepídil jsem se. Pár lidí kvůli němu určitě rozbilo prasátka, a i když nejde o příliš originální počin, je přece loutkový. Sci-fi horor, jasný? Už jste někdy něco podobného viděli? Jestli jo, hoďte mi do komentářů link, protože já ne. Alespoň ne takhle atmosférický počin.V Beyond the Lost Star - strašný název - jsou jasně patrné vlivy. Vesmírná katedrála - moc povedená - připomíná kombinaci Warhammera 40K a raketózního finále Vampire Hunter D: Bloodlust. Uvidíte Pitch Black, uvidíte něco z Asimova. Bezútěšná vizaulazice a zvukové efekty pak cucají z Aliena, co se jen dá. Ale hergot, je to loutkový! A zdarma. Takže na to jukněte: btls.greyclouds.be.

I dohrála krysa Killzone 2 a zaradovala se.

2009-05-26T21:08:00.012+02:00

Jedničku jsem do drápků nedostal, ale předpokládám, že šmejdi, co jim rudě svítí okuláry, napadli planetu drsnejch hochů a domobrana je vycvrnkla zpátky do vesmíru. Čili ve dvojce se splácí dluhy a sajrajti dostávají záhul na vlastním pískovišti, až jim helmy padají.

Asi to PS3 ovládátko držím nějak špatně. Abych si na tu věc snad udělal řidičák. Mozol na levém palci se mi bude ještě pár dní hojit. Sony by mělo prodávat v bundlu nějakou mastičku. Co vám budu povídat? Myš je holt myš a klávesnice jakbysmet. Než jsem se s ovládáním střílečky na konzoli (vážně to nikomu nepřijde jako hodně ujetej nápad?) jakž takž domluvil, už jsem kosil spolek hlupců v posledním levelu. Ale nakonec to nějak šlo.

Dech mi vyrazilo už intro, u kterého člověk neví, jestli je realtime, nebo renderované. Ten plešatej tlučhuba, co mě žene do války, má dokonce i realisticky stínované póry na nose!!! Čili grafika je mňam, jsem tím chtěl říct.

Ale co dělá z druhé Killzone parádní jízdu, je hratelnost. Bytky v uzavřených prostorách střídá otevřený válečný konflikt, v němž jste dezorientovaný a musíte se krýt. Systém krytí není tak přítulný jako v Gears of War, ale zas na něm nestojí celá hra a je o poznání svižnější.

Když už hrozí, že klasické bum prásk začne nudit, hra vás donutí dobýt krůček po krůčku nějakou tu ostře hlídanou pozici, uhlídat kvótu před nájezdem hysterických oponentů, projít se v mechovi, případně sejmout bosse. Střídavé tempo se pak stará o váš zdravotní stav. Chvilku nemůžete popadnout dech, pak si dáte pauzičku v nějaké opuštěné chodbičce a jede se dál.

Totalitní nádech planetárních reálií a atmosféra válkou zdevastovaného světa hrají do karet ne tak debilnímu příběhu, s jakými se střílečky obecně potýkají, takže motivaci do akce máte ze všech stran zajišťenou, jak se patří.

Vady na kráse? Zoufale stejní nepřátelé a trochu pofidérní arzenál, z něhož polovina zbraní je v podstatě k ničemu (například plamenomet jsem po pár minutách plně ignoroval).

Takže... Solidní nářez, jděte do toho, nakopejte jim zadky, už to tu bylo milionkrát, ale tenhle kousek dobře ví jak zabavit. Palec vám pak maminka jistě pofouká.

Když Herec hraje Herce

2009-05-24T13:43:00.016+02:00

Znáte Petera Sellerse? Ne toho frantíka s knírkem, vláčnými pohyby a Růžovým panterem na dosah ruky. Myslím Petera Sellerse - jednoho z nejlepších herců minulého století, kterému Stanley Kubrick přiřkl hned tři role v Dr. Strangelove (must see záležitost, jestli vám dosud unikala - doplnit vzdělání), a který na svou druhou manželku v záchvatu zuřivosti údajně mířil nabitou zbraní.

Na plátně se mu málokdo vyrovnal a jeho soukromý život mu nezáviděl už vůbec nikdo. I když vlastnil úctyhodnou kolekci drahých aut a nejspíš na chvíli i srdce Sophie Loren (opět slůvko "údajně" je na místě), mimo kameru to byl nebetyčný šmejd.

Lahůdka pro bulvár a noční můra pro ty, kteří ho znali osobně. Odvrácenou tvář kontroverzního komika (buď vám sedne, nebo ne) a bez debat geniálního herce se před pěti lety pokusil převést do filmu britský režisér s jamajskými kořeny Stephen Hopkins a pro mnohé překvapivě obsadil do hlavní role Geoffreyho Rushe. Zdánlivě odlišný herecký typ se ukázal být fenomenální volbou, byť Rush původně roli odmítl, protože se necítil obdarován dostatečným hereckým nadáním pro tak šílenou roli.

Jako životopisný snímek Život a smrt Petera Sellerse tak úplně nefunguje. I když je kvalitně natočený a výborně napsaný, mapuje Sellersův život trochu chaoticky a soustředí se právě na kontroverzní momenty v jeho soukromí i kariéře. Pokud jste se někdy o maniakální řádění tohoto pána mimo kameru blíže zajímaly, budete přesně vědět, která bije, ale film vám nejspíš přijde trochu vyměklý. Sellers, i když byste ho v některých momentech nejradši sami uškrtili, je ve výsledku silně idealizovaný a podaný s respektem, který si sice jako herec zaslouží, ale jako asociální cholerik se sklony k afektivnímu jednání by měl dostat na prdel podstatně víc.

Na druhou stranu, pokud vás jako osobnost nikdy nezajímal, snímek vám přijde příliš tvrdý, protože Sellersovy hysterické výbuchy a egocentrický přístup k rodině postrádají kontext, který by jasně řekl, že s tímhle pakem je něco silně v nepořádku. Film tak neříká ani hot, ani čehý a alibisticky balancuje na hraně vkusu a ilustraci domácí zrůdičky, která se dokázala s první ženou hádat čtrnáct hodin v kuse (alespoň ona sama to po Sellersově smrti tvrdila v médiích s tím, že během hádky se stihla i prospat).

Pokud ale odložíte stranou snahu tvůrců přikrášlit realitu a adorovat muže, kterého se zároveň snaží zachytit co nejrealističtěji, zbude vám ještě naprosto neuvěřitelný výkon Geoffreyho Rushe, kvůli kterému stojí film jednoznačně za shlédnutí. Něco takového se povede jen málokdy. Rush se do role opřel s takovou vervou, že hravě nabourá vaši dosavadní víru ve vlastní zdravý rozum.

Když se Dustin Hoffman schoval mezi autistické děti, aby se naučil být jedním z nich, všichni jeho heroickému výkonu tleskali jak šílení. Ale Rush zašel podstatně dál. Vytvořil živou, fungující repliku Petera Sellerse a jako bonus dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem zopakovat jeho největší role. Hlas, gesta, mimika... Všechno je naprosto dokonalé a momenty, kdy se na place ve vteřině Sellers změní například v Clouseaua a zase zpět, skutečně berou dech. Rush je ve všech převlecích i rolích natolik konzistentní, až mi zůstává rozum stát. Chvilku je z něj Dr. Divnoláska, za moment je to Sellers hrající Dr. Divnolásku a pak už jen pouhý Sellers. Ovšem nikdy, nikdy, nikdy neuvidíte hrát Goeffreyho Rushe. Nazval bych to herectví bez kompromisů, ale asi nikdo nepochopí, co tím myslím. Musíte se prostě přesvědčit sami.

Tenhle film jsem sháněl několik let. Chodil jsem kolem VHS kopie za čtyři stovky, která se válela v Tescu, a litoval, že jsem mé video už dávno nacpal do popelnice před domem. Nakonec se poštěstilo a DVD jsem sehnal za slušnou cenu (zase dávat za TV film, o kterém nic moc nevím, nekřesťanské peníze, za něž byl distribuován, se mi vážně nechtělo).

Viděl jsem ho už třikrát, objevil pár zajímavých souvislostí, které nejsou patrné na první zkouknutí, a nelituji jediné koruny. Tohle je fenomenální portrét fenomenálního herce zahraného jiným fenomenálním hercem. Ale musím vás varovat: Nejde o komedii a vlastně ani o životopis, jak jste zvyklí. Scény, kdy lidé ze Sellersová okolí v podání Geoffreyho Rushe komentují Sellerse samotného "za scénou", se snaží o jakési artovní odbočky a dodnes jsem jim nepřišel na chuť. Ale i přes všechny tvůrčí boty a myšlenky, které autoři nakousli příliš málo, aby jim nezasvěcený divák porozumněl, nabízí film vskutku unikátní zážitek, který vám místy otevře ústa dokořán.

Kdo po tobě šutrem, ty po něm kamenem

2009-05-20T22:28:00.020+02:00

Moje maminka je nenáročná. Když jsem se jí letos zeptal, co by ráda k narozeninám, hodila po mně šutr.

Pěkně tvarovaný, žulový oblázek, který vylovila z Vydry při návštěvě příbuzných. Ať jí prý na něj něco namaluju, že víc nechce. Takhle to v naší rodině chodí od té doby, co jsem našel zálibu v kreslení a zjistil, že nejsem úplné dřevo. Mamince vždycky stačil obrázek, a já tak mohl kapesné upotřebit rozumnějším způsobem, čili v pubertě převážně za chlast a cigára.

Moje veledíla (většinou stínovaná a šrafovaná pouhou tužkou pofidérní tvrdosti) vznikala po hospodách a dodnes visí mamince na stěnách v práci, doma i na chalupě. Občas se na ně dívám a přemýšlím, jak jsem sakra tohle dokázal? Zvládl bych to vůbec ještě?

Tušíte správně - přišla výšková studia a veškeré mé výtvarné vyžití se přesunulo mezi poznámky a zmodralo propiskovým inkoustem. Maminka začala dostávat kupované dárky a podivně se křenit. Nakonec to nevydržela, hrábla do úspor a pořídila dvě sady akrylových barev i všemožně tvarovaných šťetců. Jednu pro mně (kdyby náhodou) a druhou pro sebe pod heslem "co si neuděláš sám...".

Nikdy jsem nechápal, co ty dospěláci na dárcích vyrobených s láskou mají. Ale pak jsem od maminky dostal první obrázek. Hergot, ta ženská má talent! Bohužel, já dál zaostával, krněl a kreslil kolečka do bloků. Holt spousta jiné práce a hromada jiných koníčků. Kromě svatebního daru pro mou ženu (svatba byla drahá jako prase, tak holt dárek se musel uskromnit), což byl zároveň můj první pokus osedlat akryl, nevzniklo nic. Tak po mně maminka hodila ten šutr.

Děkuju, maminko. Tenhle koníček mi vážně chyběl. Picasso ze mě nikdy nebude, ale na stěnu se ty podivnosti věšet dají a ten tvůrčí pocit je naprosto fenomenální. Člověk nějak začne, pracuje se suchými barvami, s mokrými, štětcem, prstem, jehlou, příborovým nožem... Patlá a patlá a najednou z toho něco vznikne. Něco, co ani na začátku vyprodukovat nechtěl. Nádhera. Je fuk, jestli to umíte nebo ne. Tohle je prostě vynikající relax. A vždycky můžete plátno zmuchlat a zahodit, no ne?

Existuje jeden televizní pán, od kterého jsem se naučil spoustu fíglů. Bob Ross se jmenuje. Možná má kolem toho úchylný kecy a všechno je podle něj little a happy, ale jak dojde na práci s barvou, má v rukávu neskutečné množství triků. Děkuju i za něj, i když by potřeboval ostříhat a zalepit hubu. Monumentální zasněžená hora lakýrnickým štětcem a špachtlí? Jde to a vypadá eňo ňůňo. Jestli vás malba jenom trochu láká, ale talent chybí, zkuste tohodle pána a dělejte to jako se zpíváním ve sprše. Potají, když nikdo není doma. Odpočinete si a ušetříte na dárcích.

PS: zavedl jsem novou featurku - obrázky odhalí po nájezdu myší stručný popis. To jsme prostě my, pedanti.

Antilopy a kolibříci

2009-05-18T12:22:00.022+02:00

Konečně jsem zatočil s Temnou Athénou. Fajn hra, chvíli box, pak pistolky a nakonec ultimátní nakopávač zadků s přícucnými bombami. I Riddick se stále podobá spíš asociálovy z Pitch Black než přihřátému hrdinovi z druhého filmu, kde z něj scénáristi chtěli mít mermomocí mimozemšťana s vyměklým srdcem (fuj! Hanba!). Všechno tudíž klape a Assault on Dark Athena je překotný proud zábavy od začátku do konce. Žádné krkolomné puzzly, žádné bezduché pif paf napříč levely. S sebou navíc táhne férový přívažek - pět let starou kosmeticky vylepšenou Escape from Butcher Bay.

Příběh o tom, kterak Riddick k novým očím přišel (čili Buther Bay - kdyby tu snad někdo propadal z dějáku), není nijak upravený. Jen staré modely oblepené novými texturami, takže občas spatříte logicky i pár grafických chybek. Ale stále má větší sílu než útok na Athénu. Proč? Chce se mi téma setřít šmahem: "Stará dobrá, nová špatná". Ale ono to tak úplně není, že. Všichni dobře víme, co se stalo s hratelností s příchodem nové generace konzolí. Zatímco alternativní scéna hledá nové cesty a kultivuje žánry i za cenu občasné nudy, velký byznys si na sebe musí vydělat a útočí na kompletní spektrum hráčů sníženou obtížností a překotným tempem hraní zaměřeným na čirou zábavnost.

Systém savů je dnes ve většině případů spíš zbytečný nadstandard a hru profrčíte jak antilopa s levhartem v zádech. Jako recenzent tenhle fenomén nadšeně vítám. Rychle dohráno, rychle napsáno a nemusím mít černé svědomí, že jsem se v půlce zasekl a hodnotím jen část zážitku.

Jako hráč mám jeden problém: čirá zábava mi asi nestačí. Můžete stokrát tvrdit, že hry mají hlavně bavit, ale když mi nový Riddick vyprodukuje v mozku stejné množství endorfinů jako Bejeweled na mobilu mezi stanicemi metra, něco je špatně.

Zahrál jsem si Athénu (stačil jediný den) a vrhnul se po pěti letech znovu na Butcher Bay. I když jsou obě hry v principu stejné a hutnou atmosféru dodávají bez rozdílu, na normální obtížnost přináší každá diametrálně odlišný prožitek. Athénou se prostřílíte/proplížíte/proboxujete na konec a promnete si ruce, jak se vám ta hra líbila. Butcher Bay zdoláte horko-těžko s prsty přilepenými na quickloadu a ohryzanými nehty. Na konci si oddychnete a vykodrcáte se z herního světa zpět do reality.

Asi jde především o mou náročnou náturu, ale Athéna, která nepředstavuje pro hráče výraznou výzvu, eliminuje zákysy, snižuje náročnost soubojů a zábavně sviští do cíle, mě nedokáže pohltit. Zdraví ubývá jen tak, aby se neřeklo a já se kvůli tomu (podivná logika, ale je to tak) nedokážu ztotožnit s Riddickem, nezvládnu proskočit bariérou shaderovaných textur do temných útrob vesmírné lodi... stále sedím před monitorem a mačkám klávesy.

Jsem antilopa s levhartem v zádech a musím zdrhat. Přitom na chlup stejný Butcher Bay, kde ale občas prostě zakysnete a každou chvíli natáhnete brka, nabízí pocit úspěšného zdolání osmitisícovky každou chvíli. Vyřešíte dílčí problém a jste na vrcholu blaha. Jako kolibřík stojíte ve vzduchu a sajete nektar z květu, dokud není úplně vyšťavený. Teprve pak vás jeho lahodná chuť pustí dál s pocitem plného žaludku. Je zvláštní, že nutkání vyrvat si občas vlasy vás s Riddickem dokáže ztotožnit víc než zábavnější sprint, ale opakovaný pocit triumfu, na který prostě přiškrcené finále Athény nemá, je zjevně funkční mechanismus. Lépe se vnoříte do příběhu, který nedostanete zadarmo. Musíte se snažit a rvát, ne jen konzumovat.

Být občas kolibříkem mi docela chybí. Dnešní hry se mi líbí, ale víc než kdykoliv jindy jsou to skutečně jen hry. Málokdy se přistihnu vcuclý do příběhu. Jen klikám a bavím se, protože monitor na to reaguje. Papá vyšší intelektuální funkce, dneska frčí reflexy.

Tak je to Star Trek, nebo není?

2009-05-09T21:58:00.015+02:00

Nejsem typický trekkie. Nikdy jsem na sebe neoblékl upnutý barevný outfit, ani si nepovídal s broží připnutou na hrudi. Neumým pouhým hlasem imitovat zvuky transportovacího paprsku a neznám jediné slovo v klingonštině. Přesto jsem hrdinně spořádal všechny filmy i seriály do jediné epizody a umírněná forma fanouškovství pro Roddenberryho fenomén ve mně zůstala, i když notně nahlodaná schématismem a repetitivností, které nutně odhalíte, když se stejně jako já odvážně vydáte tam, kam se dosud nikdo nevydal ve stovkách různých mutací a pokusů udržet svět Star Treku nad vodou.

Když Abrams oznámil, že natočí nový Star Trek, hlavní výtkou nasupených fandů bylo, že to už Star Trek nebude. Jak si na něco takového může stěžovat člověk, který přežil poslední film "Nemesis" - nestartrekovský do posledního dechu -, upřímně nechápu. Každý druhý šumař by splácal dohromady startrekovější podívanou. A J. J. Abrams není šumař.

Na novém ST je jasně vidět autorův vztah k této již notně vyčpělé značce. Obrovský fanda se prostě nezapře a jeho veledílo není nic jiného než fanouškovský film za velké peníze a točený s láskou i filmařskou zkušeností. Nejde o ST v pravém slova smyslu. Nikdo tu neřeší ani Roddenberryho neokomunistické vize, ani rasové motivy. Technické pseudobláboly jsou Abramsovi ukradené a sakum prdum si vlastně z fenoménu ST dělá strašnou bžundu. Takovou tu milou, upřímnou, sebeironickou, fanouškovskou bžundu, kterou každý fanoušek přijme bez keců za svou a každý fenoménem nedotčený divák (jako moje "a ten Spock je teda klaďas?" žena) uvítá jako skvělé a dobrodružné rozptýlení.

Vynikající nápad rozehrát celé divadlo starých známých zašlých postav v alternativní přítomnosti/minulosti/budoucnosti (vyberte si) rozvázal Abramsovi ruce a dal svobodu dělat si s definovaným univerzem, cokoliv uzná za vhodné. Když k tomu přidáte snahu vyjít fanouškům co nejvíc vstříc, dobrodružný scénář s lucasovskou dynamikou (který funguje na všechny skupiny diváků bez rozdílu), vynikající vizuální efekty, insiderské vtípky a zkušenou režii, máte výsledek jako víno. I když se zdivočelou kamerou, z níž mě šly bulvy šejdrem.

Abych si ale konečně odpověděl na onu zásadní otázku - nový Star Trek rozhodně není typický ST film. Z předdefinovaného světa si bere reálie, které potřebuje, a ty používá pro pobavení všech. Je to rychlá, zábavná jízda a bravurní snímek od fandy pro fandy. Ale proč ne? Star Treku už dávno došel dech a tohle je dobrý způsob jak ho alespoň částečně revitalizovat.

A zase ten holokaust

2009-05-03T14:36:00.011+02:00

Na Předčítače jsem šel spíš kvůli ženě. A ta šla kvůli Kate Winslet a kvůli troše té romantiky. Festivalové ceny mě většinou od návštěv kina odrazují (těžká témata a nudná ukecanost, juj), ale trailer mě příjemně navnadil a Ralpha Fiennese fakt můžu. Dejte si třeba Spidera od Cronenberga, to je panečku film! No, nebudu vás déle napínat, Předčítač byl celkem fajn. Ale žádné filmové orgie. Prostě zas něco málo o holokaustu a o lidech, kterých se nějakým způsobem dotkl.

Základní potíž celého filmu je, že silně staví na vztahu starší ženy zapletené do koncentračního táboření a mladíka zapleteného do oné starší ženy. Aby se vůbec mohlo rozjet základní téma snímku, musíte si odbít prvních dvacet amorfních minut, které vás s oběma postavami detailně seznámí a nastíní komplikovanost jejich mileneckých poloh. Dokonce i romancechtivou ženu tahle pasáž nudila a já ji vyloženě přetrpěl, nicméně filmová narace se bez ní v tomto případě neobejde.

Hlavní premisa se totiž pohodlně uvelebila v silné perzonalizaci holokaustího tématu z perspektivy vězeňské dozorkyně a jejího překvapeného milence, který se s tím musí po svém vyrovnat. Kdo nečetl výborný román Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem, bude čučet na drát a rvát si vlasy, že kdy všechny nácky strkal do jednoho pytle. Kdo četl, nedozví se nic objevného a jen zklamaně zjistí, že tam, kde šel Merle do absurdní hloubky, Předčítač jen srabácky klouže po povrchu.

Nakonec se budete muset spokojit jen s precizní filmařinou, zkušeným herectvím a solidní dávkou emocí, které na mě ale tentokrát moc nepůsobily, takže smůla. Jediné, co tenhle film dokázal skutečně mistrovsky, bylo psychologické prokreslení obou hlavních postav. Přirozené reakce na dění kolem a skryté motivace jednání se málokdy povedou tak precizně. Škoda, že zbytek už se plácá jen lehce nad průměrem. Tenhle film měl rozhodně na víc.

Kudy k umění 2

2009-04-29T21:42:00.013+02:00

A pokračujem...

Ukočírovat tak mohutnou změť vjemů a zabarikádovat do ní nějaký metaobsah (pro neakademiky = obsah nad samotným obsahem, tedy hezky česky "sdělení mezi řádky") je šílený úkol, který ke všemu neustále naráží na problematiku technického provedení. Engine hry je řemeslo jak vyšité - v podstatě řetězení pro laika nesrozumitelného textu-, modelování, texturování jakbysmet. Definování pravidel herního světa zcela totéž. Tady se těžko někdo rozmáchne šťetcem, nebo udělá nechtěnou kaňku, která ve výsledku vyjeví tajemství smyslu života. Aby vůbec mohlo mít tak komplexní dílo uměleckou ambici, musí ho tedy ukočírovat silná tvůrčí osobnost (nejspíš lead designér), která zastíní ostatní talenty, jež se na tvorbě podílejí. Asi jako režisér u filmu. Teprve ten může ze scénáře vykřesat funkční uměleckou formu.

Pokud má ale projekt lead designéra, pak to znamená, že má někde i nasmlouvaného publishera, a tedy se nad jeho nad jámou kinklá nabroušené kyvadlo s nápisem "peníze nebo život projektu". Jestli má hra sloužit uměleckému vyjádření, musí nutně ustaraný publisher z kola ven, nebo aspoň držet hubu. Teprve pak se může tvůrčí osobnost "nespoutaně" projevit. A tím nemyslím, že má Cliffy B. zapózovat fotografům s plastovou puškou v tlapách. Spíš musí zalézt ke skycáku, zhasnout, zhltnout kostku cukru s kapkou laudana, hlodat si nehty a přemýšlet, co by asi tak těm uměníchtivým lidem sdělil důležitého formou hry.

Vracíme se tedy k již nakousnuté myšlence, že prostor pro umění je spíš na poli nezávislých projektů, na nichž pracují jen velmi malé tvůrčí týmy, ještě raději jednotlivci. V rozsáhlém pojednání o "uměleckých hrách" na Gamasutře (ano inspiroval mě, článeček jeden mrzký) se tlupa odborníků na slovo vzatých shodla, že hra se dokáže umělecky vyjádřit jen svou interaktivitou, tedy tím, čím se od ostatních forem liší. Je to podle mě tvrzení trochu zcestné. Jako by jste řekli, že na Picassově Gernice se umění nachází v pravém hodním rohu. Umělecké dílo je vždycky nutné brát jako komplexní celek (tedy víc než onu pověstnou sumu částí). Interaktivita je stejná součást formálního vyjádření jako například vizualizace.

I hráčův prožitek do toho patří a veškeré elementy proto musí souznít v oné unikátní konstelaci, aby se výsledek vůbec odlišil od řemeslných výdobytků, jaké vídáme v regálech. Řešení? Odborníci z Project Horseshoe navrhují zvýšit obecné povědomí o hrách a zlepšit jejich pověst v očích veřejnosti. Chtějí změnit myšlení nehráčů a převychovat herní novináře na umělecké kritiky i analytiky, aby si hry vydobyly plnoprávnou kulturní nálepku "umění". Podle mého je to jen způsob, jak oštemplovat stávající médium nápisem "Holywood".

Jestli mají skutečně vznikat umělecké hry, pak v první řadě musí přestat být hrami. Upozadit zábavnou složku a vydat se zcela jiným směrem, který zdůrazní autorské vyjádření a třeba bude i nudit. The Path se tomu zatím přiblížila nejvíc. Ale pochybuji, že ji bude následovat dav sveřepých počinů. Zatím je po pěšině spíš ticho. I když Braid jsem ještě nezkusil, třeba budu za pár dní mluvit jinak.

Kudy k umění 1

2009-04-29T20:38:00.016+02:00

Na netu prý dlouhé věci nikdo nečte, tak to fikaně rozdělím na díly a budu doufat, že si nikdo nevšimne, jak rychle za sebou vyšly.

Onehdy jsme se shodli, že videohry nejsou umění. No, minimálně jsem to tak napsal a nikdo pod článkem neprotestoval, takže to beru jako fakt. Dnes mám chuť zaspekulovat si, proč tomu tak je a nejspíš ještě chvíli bude. I když na lepší časy se (byť trochu skromně) blýská.

Na škále tvůrčích postupů vedoucích ke vzniku uměleckého díla existují dvě extrémní polohy. Pro ilustraci chmátnu do literatury, s níž mám nejbohatší zkušenost. Například takový Milan Kundera o sobě tvrdí, že než vůbec naťukne první písmenko nového románu, je schopný sepsat o něm esej i několikrát delší než následné dílo (a já mu to věřím). Oproti tomu například surrealisté neměli nejmenší páru, co vznikne, až se do díla pustí. Prostě se nechali unést podvědomými pohnůtkami a hrou na asociace. Procesy vzniku uměleckého díla ale obecně inklinují spíš k tomu druhému stylu a kolem Kunderova postoje plave jen několik málo uměleckých mřenek a hejno řemeslnických žraloků.

Na začátku může být myšlenka, nebo jen čistý papír. Pak přichází osnova, skyca, synopse... Kladou se slova, konstruují věty a výsledek v drtivé většině případů překvapí i samotného umělce, protože podvědomí hraje při tvorbě nezastupitelnou roli a mnohdy autora zavede z bezpečí prvotního záměru až do rozlehlé divočiny, o které ani netušil, že má v makovici. Takový už je tvůrčí proces. Mělo to být o Honzovi, jak sbalil buchty a vyrazil do světa, kde se šťastně oženil, a nakonec ho za chalupou sejme loupežník a ujme se hlavní role.

Hry mají v tomto ohledu podstatně stíženou pozici hned z několika důvodů. Už prvotní myšlenka bývá zpravidla chladný kalkul, který počítá s následnou prodejností díla. Když tomu tak není, vstoupí do tvůrčího procesu management, udělá průzkum trhu, spočítá pár číslíček a volnomyšlenkářského designéra patřičně usměrní, aby místo experimentování plodil jasně definovatelné hodnoty. Tohle je asi každému jasné a podobné intriky se vyhýbají alespoň nezávislé scéně, ale i tam stojí v cestě překážky, které se špatně podlézají, obcházet je nemá smysl a hop, skok přes potok funguje jen velmi vzácně.

Základní kámen úrazu leží v multimedialitě prošpikované navíc interaktivitou. Umělecké dílo samo o sobě už vykazuje známky mnohovrstevnatosti a jakási "multifunkčnost" mu příliš nepomůže. Dejte malíři možnost připsat na plátno esej o daném obrazu, případně návštěvníkům galerie ještě zapět operní árii a celý dojem se velmi pravděpodobně pokazí. Herním designérům podobnou možnost nikdo nedává, oni jednoduše musejí pracovat s textem, obrazem, zvukem a ještě k tomu myslet na hráče, který si celý prožitek vlastně nakonec řídí sám.

Pokračování příště...

Chebská anabáze

2009-04-24T23:02:00.012+02:00

Jednou za tři týdny (plus/mínus uzávěrka či jinak neodkladné pracovní vytížení) sbalí žena kufry, nevrle se zahledí na můj baťůžek a vyrazíme na víkendový trip do rodného Chebu, kde opilci dávají dobrou noc a důchodci ještě lepší rady. Ach ano, návštěvní víkend. Manželka si odpočine od pražského ruchu, obejme se s rodiči, dá si kafe s kamarádkami, které v městečku ještě zbyly po útoku mlsných vysokých škol, a párkrát si v nulovém provozu zkusí zaparkovat pozadu, což nám nejde ani jednomu, ale ji to nejspíš nějakým zvráceným způsobem baví.

No, a já... Zajdu do hospody. Ještě v pátek večer. To je nutnost. Vždyť jsem v ní málem vyrůstal. Původní výčepní, původní osazenstvo (už jen zbytky), původní ceny. Příprava na víkendový závodní okruh. Cheb je město malé a o sobotách působí opuštěně. Přesto v něm roste tolik příbuzných, že se bez striktního itineráře nehnu. To máme - maminky po třech kouskách, tatínků zhruba naprosto stejně, dědečků a babiček už ubylo, ale pár špendlíků na mapě zastanou. Tety, strýce, bratrance, sestřenky, jejich děti (u nichž ani nevím, čím mi vlastně jsou) ani nedokážu všechny vyjmenovat, natož spočítat. Jo, takhle to dopadá, když někdo pochází z rozvedené rodiny a ještě se stihne přiženit do další.

Máte jeden a půl dne, práce, jež měla být dávno hotová, stojí a zdejší mrazivě klidné noci prohlubují mé silně zakořeněné problémy s usínáním do absurdních rozměrů. Tramvaje tu necinkají, sanitky nehoukají a těch pár opilců mě sotva dokáže ukolíbat. Psi vás z postele vyštěkají v osm ráno, tchyně s tchánem (ošklivá slova, ale hezčí neznám) připraví snídani, zatímco na druhém konci města už otevírá náruč domluvená maminka s náhradním tatínkem. Pak se musí zvolit mezi babičkami a dědečky (hodinu na jednu lokalitu) nebo návštěvou tatínka a náhradní maminky (to bývá podstatně delší). Vzdálenější příbuzenstvo se vejde jen do hromadných oslav narozenin a podobně divokých večírků, kde u poloviny osazenstva už člověk zapomněl i křestní jména.

Ze zcela vyčerpávajícího maratonu návštěv si kromě dobře míněných rad do života od zkušenějších manželských párů (nebo rozvedených jedinců - může se mamince říkat jedinec, ne?) odvážíme i tašky plné jídla, protože veškeré příbuzenstvo, jakkoliv vzdálené si myslí, že má přímo povinnost nás vykrmit. Buchty, bábovky, guláše, knedlíky, omáčky, polévky, třeba i zmrzlé kusy masa a zbytky od oběda. Zapálit pod kufrem, uvaří se nám v autě Eintopf. Ne, že bych si stěžoval. Domácí strava je přeci nejlepší a týden bez vaření je týden, kdy toho člověk napracuje nejvíc. Nicméně dobře míněná tendence všech maminek přestěhovat nám špajzku do auta, mě nepřestává fascinovat.

To se to jede zpátky domů, po dálnici s cinkotem sklenic v kufru a platem vajíček na zadním sedadle. Vím, že to všichni myslí moc dobře, a vím, že jsem kost a kůže (jako maminka, jako tatínek, prostě dědičně), ale když občas přebírám tu čtvrtku chleba, nebo skleničku brusinek ke svíčkové a knedlíku, které už jsou v autě, připadám si jako holub v rohlíkovém dešti. Důchodce si spokojeně sedne na lavičku, přeláme rohlík na čtyři kusy a tu máš, holubičko, na rok vystaráno. Přitom by stačilo pár drobků.

Objektivita recenzí?

2009-04-21T21:30:00.009+02:00

Herní recenze se dobře kritizují. Autor něco popíše, přihodí svůj názor, popřemýšlí nad nálepkou s počtem bodů na nějaké té škále, a pokud se alespoň trochu odkloní od obecného mínění či si dovolí sem tam kontroverzí poškádlit čtenářstvo, už se mu vyčítá přílišná subjektivita (teď si nestěžuji na vlastní tvorbu, zatím mě nikdo kamenovat nepřišel, ale podobné případy jsou poměrně snadno k nalezení na diskuzích pod webovými recenzemi). Má si tvůrce odpustit své emocionální výlevy? Skutečně chceme číst "objektivní" recenze? Ano, už slyším ty odhodlané odpovědi. Objektivita je blbost, ale moc subjektivity taky škodí, chce to najít rovnováhu. Ale jak?

Ne že by krysa (byť plyšová) mohla mluvit za celé autorstvo. První známka subjektivnosti recenze spočívá už v tom, že názory lidí na žánr se liší. Nicméně existují určité mantinely, které není radno překračovat, pokud si chcete říkat "profesionál" (ne, skutečně to není jen o tom, že vám někdo zaplatí). Předně - objektivita do recenze jednoznačně patří. Možná víc, než si myslíte. Pokud to autor myslí opravdu vážně a nechce čtenáře jen provokovat vyhraněným názorem, musí být do jisté míry kosmopolitní, myslet za pokud možno co nejširší spektrum konzumentů a najít určitý kompromisní postoj k předmětu hodnocení. Zapomeňte, že by mluvil jen a jen za sebe, i když může budit podobný dojem, pokud píše v první osobě - to je mimochodem nešvar, který dříve striktně vylučovala i teorie kritiky a jeho nynější nadužívání mi nepřijde jako krok správným směrem.

Recenze psané v první osobě se už před delší dobou přemnožily hlavně na internetových portálech a osobně se mi z nich kroutí palce u nohou. Veškeré subjektivní prvky by měl pisatel co nejlépe zakrýt, aby čtenáři text připadal alespoň zdánlivě objektivní. Jinak je to skutečně jen výlev jedince, pro ostatní poměrně irelevantní.

Subjektivita - tedy ono hodnocení a určitý zkušenostní kontext, který s sebou recenzent musí do textu nutně přinést - by měla zůstat pod povrchem. Vnímána jen podvědomě (snadná pomůcka: "podstrčit" čtenáři názor v první, či druhé osobě plurálu a využívat trpná příčestí), skrytá pod rouškou zdánlivé objektivity (Není snad taková recenze pro čtenáře přijatelnější než nějaká osobní zpověď?). Osobnost autora se projevuje v autorském stylu, ale jinak by do textu přímo zasahovat neměla.

Názor, že recenzent by měl mít k hodnocenému dílu kladný vztah (zazněl včera tady , i když hlavní téma článku je jiné), je zavádějící. Ano, autor musí mít povědomí o existujících alternativách k objektu kritiky, aby správně nastavil hodnotovou škálu, ale postoj musí zpočátku zaujmout indiferentní, pokud chce splodit solidní text. To je na recenzování nejspíš nejtěžší. Odhodit předsudky a vytvořit si zbrusu nový názor až při hraní. Nemožné? Nesnadné, to spíš. Člověk přece dokáže přistupovat k věci alespoň přiměřeně objektivně. Umí si říct, co by si na jeho místě myslelo dítě a co babička. Dokáže se podívat s nadhledem i sám na sebe. A pokud ne, pak by neměl recenze vůbec psát.

Skutečná objektivita vtupuje do recenze ve chvílích, kdy autor popisuje fakta. Herní mechanismy, chyby, úroveň grafiky... Ale tady může nastat problém, jakmile recenzent nemá dostatek předešlých zkušeností. HC hráč to okamžitě pozná a píše rozhorčené maily do redakce, případně přispěje flamem k diskuzi. Nezkušený hráč se chytí do pasti a pomlaská si, jak je ta recenze fajn.

Právě v "popisných" momentech by měl pisatel co nejvíc tlačit na pilu a snažit se o co nejobjektivnější vyjádření, v němž pokud možno nabídne i srovnání s podobnou hrou. Názory a hodnocení popsaných jevů by teprv měly být ony subjektivizující prvky. A tady se čtenáři jednoduše musejí spolehnout na profesionalitu autorů. Ale ať se konečně dostanu k jádru pudla: Spílat autorům za subjektivitu se sluší jen v případě, že se dopustí nějaké faktické boty. Tedy že si v popisech vymýšlejí. Nadávat jim za "příliš" subjektivní recenze v jiných případech znamená buď jen nevědomky kritizovat jejich styl (viz první osoba), nebo zpochybňovat jejich hodnotová měřítka. Obojí je přirozeně nesmysl. A volání po větší objektivitě se v takových momentech rovná jen touze po stylové korekci, nebo po prosazení vlastního názoru před páně autorovým, protože mi tak káže zákon džungle.

O vraždě trochu jinak

2009-04-20T23:01:00.009+02:00

Trumana Capoteho asi všichni znáte. Točí se filmy o něm i podle jeho knih a krásných pár desítek let se řadí mezi špičkové spisovatele dvacátého století. Abych přiznal barvu hned v úvodu, jeho fanouškem se jaksi necítím. Ani Snídani u Tyffanyho, ani Luční harfu jsem nedočetl, protože... A řeknu to laicky, sprostě i natvrdo: protože mě nebavily. Nicméně jsem mu dal třetí šanci. Kvalitou textů je to bezesporu Pan literát, a to že se mi nestrefil do vkusu, není omluva, abych jeho dílu nevěnoval pozornost, jakou si zaslouží.

Výběr třetího opusu jsem samozřejmě nestřílel od boku. Kromě solidních doporučení ze všech stran mě zaujal především název a také téma, které mi prostě k citlivé a rozjímavé duši Capoteho příliš nesedělo. No jen považte: In Cold Blood (v českém vydání Chladnokrevně) - román, který se potýká s čtyřnásobnou vraždou, jež se skutečně udála v kansaském městečku v roce 1959. Kdo by odolal?

Rčení "do třetice všeho dobrého" většinou neplatí, ale tentokrát mě můj pseudoliterární nos nezklamal. Prvotní impuls pro Capoteho zachytit tragickou událost na prostoru románu byl krátký novinový článek, který se s popisem vraždy příliš nepatlal. Truman následně věnoval několik let poměrně intenzivnímu sběru informací přímo na místě události. Zpovídal pozůstalé, policii, svědky a později se sblížil dokonce i s oběma pachateli, kteří od rozsudku čekali čtyři roky v cele smrti na popravu.

In Cold Blood nicméně není ani zdaleka triviální popis událostí před, během a po vraždě. I když nepostrádá silné prvky žurnalistického stylu, Capotemu se zde samozřejmě podařilo především vystihnout skvěle prokreslené postavy i hutnou atmosféru amerického středozápadu na sklonku padesátých let.

Stejně jako původní zpráva v novinách je i celý román psán "chladnokrevně" (a vražda spáchána samozřejmě stejným způsobem). S trochou nadsázky se dá říct, že Capote už tehdy v druhém plánu útočil na mediální bezcitnost. V první ze čtyř částí se podrobně seznámíte s velmi milou rodinou, která bude posléze zavražděna, ale už tehdy se objevuje Capoteho rozverná hra na objektivitu, když vám předhazuje střípky z životů obou vrahů. Z těch se postupně stává ucelený příběh, který nakonec dokáže naznačit i tajuplnou motivaci jejich činu, ale hlavně z nich udělá víceméně normální lidi.

Capote si s vámi pěkně pohraje a donutí vás projevovat emoce spíš k prostředí, které dokáže tak bravurně popsat, než k postavám, k nimž zůstáváte odtažití. Ať už jde o rodinu, o níž od začátku víte, že nepřežije polovinu knihy, nebo o vrahy, které záhy uvidíte v novém světle.

K věrohodné dokumentaci událostí slouží Capotemu hlavně dobře zvládnutý mechanismus střídání vypravěčů, který ve výsledku budí dojem snahy o objektivitu a nahlížení tématu ze všech možných perspektiv. S něčím podobným si rád pohrával třeba i Čapek, pro kterého byly ale vypravěčské perspektivy samostatné téma. Capote je používá jen jako prostředek, který pomáhá čtenáři najít vlastní postoj k popisovaným událostem.

Nicméně nejsympatičtější na celém textu je Capoteho odstup. Nesoudí a necpe vám své názory, jen míchá fakta s fantazií tak dobře, že jen těžko odhadnete, co se skutečně událo a co už si autor přimyslel pro patřičný efekt. Myslím, že do další jeho knihy se už nepustím, ale rozhodně nelituji, že jsem se nakonec s touhle ve vaně (kde jinde má krysa v dnešní uspěchané době číst) málem rozpustil. A teď se vrhnu na nějakého Vonneguta, ať se zas jednou od plic zachechtám.

Killing Sheva

2009-04-18T20:36:00.020+02:00

Pátý Resident Evil je horor. Kontrast prosluněných skal a temných interiérů funguje lépe, než jsem se odvážil doufat a tvůrci opět předvedli, že v jejich rukou by i plyšoví medvídci budili respekt (a co teprv krysy). Jenže jedno velké "ale" tu straší ještě o kapánek víc. Jmenuje se Sheva Alomar, je to mulatka k sežrání, a i když se na ni pěkně kouká, stejně jí její stařeckou demenci v pokročilém stádiu nedokážu odpustit.

Když už se autoři rozhodli předělat Residenta na kooperační akci, měli se ohledně singlu raději inspirovat u úžasného Uncharted: Drake's Fortune, nebo ještě lépe u nového Prince. Jejich uměle inteligentní Sheva je totiž jedna z mála neprůstřelných postav ve hře, kterou bych s chutí odpravil jako první.

Nerad bych, aby to vyznělo jako sexismus. Proti ženské emancipaci v zásadě nic nemám (ostatně manželku nechávám vykonávat mužské práce, kdykoliv si zamane - teď například sedí na gauči a sleduje televizi. Klidně bych jí i skočil pro pivo, kdyby chtěla.), ale chtě-nechtě z ženských sidekicků mám nejraději princovu Eliku, která stojí opodál, do ničeho se nemíchá a vtipně pomůže, jen když zmáčknu její čudlík. Nehádám se s ní o náboje (kdyby tedy princ používal střelné zbraně, tak bych se s ní nehádal), nepovídám si s ní, když to není nutné, a bez remcání ji nechám odbýt si ten podivný orgasmus u stromečku. Finíto.

Ale Sheva? Jó, panstvo, to je jiný kafe. Tahle postava je bezesporu inteligentnější, než většina sidekicků, se kterými jsem kdy měl tu čest. Bohužel. Má totiž vlastní hlavu a používá ji zásadně jen k nasírání (juj, může se tohle psát na blog?) nebohých hráčů, kterým chybí živý kamarád do party. Že se mi motá pod nohy, takže místo nepřátel vidím jen její krásňoučký ksicht, který mi brání ve výhledu na rozzuřená monstra, to ještě takš jakš vydýchám. Ostatně nedělá to zas tak často. Že mi krade náboje do mé oblíbené pistole přímo pod nosem a v tu nejméně vhodnou chvíli (nejlépe v lítém boji) mi je všechny nacpe do inventáře, kam se mi pak nevejde ta zatracená brokovnice? Budiž. Zasloužila by na holou, ale nevím, kterým čudlíkem se svléká.

Ale že každou chvíli umírá, protože není schopná uhýbat před nemotornými a notně zpomalenými nepřáteli, na které mnohem raději tupě zírá (Že by měli nějaký sex-appeal, který jsem nezaregistroval?), to už je vskutku ohyzdný zlozvyk. Žádný hráč by neměl být nucen k loadingu za to, že jeho blbější digitální polovička, která navíc nesmyslně plýtvá vzácným střelivem, je nekrofilní a smrtelná, až to bolí. Nemám čas běhat jí na pomoc, mám svých starostí dost. Když ji nemůžu zabít já, proč se to tak daří tupým zombíkům?

Nebylo by jednodušší, kdyby byla Sheva stejně nesmrtelná jako Elena v Uncharted? Člověku to ve válečné vřavě ani nedojde, a hrát si v rámci RE5 na Sims (postarejte se o svou Shevu) je přece nesmysl. Aby bylo jasno, o Shevu se při hraní nebojím ani trochu, takže tohle hororovou atmosféru zjevně nijak nepřitvrdí. V zásadě jen prskám a nadávám, když v nestřežené chvíli Sheva pojde, což mě přirozeně ze hry vytrhne.

Abych autorům nekřivdil úplně - Sheva je docela dobrá chodící lékárnička. Dostala samopal, ať si hraje, a zbytek jejích slotů využívám pro spreje a bylinky, aby mé zdraví bylo stále svěže zelené. Bojovná mulatka si se stimulanty umí vcelku poradit a zdechnout mě nechá málokdy. Jako kamaráda ve zbrani jsem ji nicméně použil dosud jen jednou, a to při druhém (bacha SPOILER) souboji s Uroborosem, kde se starala o plamenomet (bacha konec SPOILERU).

Zahrát si s kamarádem po netu mě, abych pravdu řekl, příliš neláká. Už vidím, jak se neustále hádáme o munici a zlaťáčky. Nicméně i jako singleplayer je RE5 báječný zážitek, který nemotorná Sheva kazí jen úplně maličko. No, někdy možná trochu víc. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem byl naposled takhle sprostý. Ještěže nebyla žena doma, když ten maník s motorovkou v ropné rafinérii už po dvanácté nakrájel Shevu na nudličky. (Jo, bacha to byl SPOILER.) Copak nemůže holka uhnout? To má být nějaká simulace masochistických sklonů? Ještěže je tak dobře tvarovaná.

"Yeah er... I've got a good tip for ya."

2009-04-15T23:47:00.009+02:00

Bez koruny za tři stovky zařadil do své platinové edice MagicBox jednu z legend gangsterského žánru Once Upon a Time in America. Kdo ještě nedej bože neviděl, ať okamžitě zvedne krovky a letí do nejbližšího slušného obchodu s DVD, protože tohle je kus mistrovského umění, který jsem si například já po těch letech vychutnal ještě o trošku víc.

Tenkrát v Americe je poslední a dle mého skromného názoru nejvymazlenější (alespoň z těch, co jsem viděl) film Sergia Leoneho. Snímek mapuje životní dráhu jedné zločinecké tlupy od dětství až po stáří (nutno dodat, že napřeskáčku). Vizuálním stylem osciluje někde mezi Godfatherem a Miller's Crossroads, ale z gangsterského žánru vybočuje kdykoliv mu to jen scénář dovolí.

Spíš než gangsterské prostředí zajímají Leoneho proměnlivé vztahy mezi postavami, které akcentuje především velmi mazanou hrou s časovými rovinami. Nicméně jako jeden z mála filmů mapujících několik dob najednou pracuje s linkami více než citlivě a divák ani na chviličku neztrácí nit. Jemné, až poetické přechody mezi nimi předčí i proslulé střihy v Highlanderovi. V orientaci silně pomáhá i fascinující míra detailu, kterou Leone využil k navození atmosféry jednotlivých generačních etap.

S příběhem se režisér vyloženě mazlí. Množství dlouhých oku lichotivých scén bez dějového posunu dává dostatečný prostor k rozjímání a jejich střídání s akčními sekvencemi propůjčuje filmu zvláštní dynamiku, kterou ostatně využil Leone například i v Tenkrát na západě (jako malý jsem ten film nesnášel, byl to ten nejdelší a nejnudnější western, a přesto jsem na něj - snad právě kvůli tomuto filmařskému kouzlu - koukal pořád dokola). Nízká míra zobrazeného násilí zvyšuje jeho dost šokující účinek a otevřené komentáře patologické sexuality vám na náladě taky moc nepřidají.

Tenhle film má prostě koule a zároveň citlivou duši. Místy sledujete psychologické drama, sem tam prosákne na povrch Leoneho tolik oblíbený western a velmi často se divácké pozornosti podbízí raději jen promyšlený, zdánlivě strnulý záběr, který vás naladí dle momentální potřeby.

Na rozdíl od ostatních legend gangestrského žánru (dvě už jsem zmínil, další si doplňte) nemusí Leoneho tempo vyprávění sedět zdaleka každému. Jestli chcete honičky a zběsilé přestřelky, uděláte líp, když šlohnete jeden z těch nových policejních Passatů. Leone mnohem raději píchá diváka u srdce a herce nechává mluvit spíš očima a pomalými gesty než slovy. Tento tříhodinový opus si každopádně nenechte ujít. Jestli prohibice kdy něco dokázala, tak položit základy slušného množství kultovních filmů.

Interaktivní umění?

2009-04-15T22:33:00.004+02:00

V současné chvíli notně skloňovaná The Path neznamená žádnou herní revoluci. Recenzenti, kritici i analytici se momentálně spíš hádají o to, do jaké míry jde o hru. Souhlasím s Petrem Poláčkem (i když jen v základu, v marginálních názorech a interpretacích se přirozeně rozcházíme), že hra to prostě není, ale dovolím si zajít o něco dál a do krabice na nové boty přihodit ještě Flower, The Graveyard a s přivřením víček i starší Shadow of the Colossus. Ano, budeme škatulkovat, aby bylo jasno.

Donedávna jsem byl ke spojení pojmů "umění" a "videohry" silně skeptický. Hra je především entertainment, zábava, radost a tedy povrchnost, přímočarost, působení na pudy a tlumení mysli (trocha provokace, třeba se tu konečně začne diskutovat). Sebelepší příběh, atmosféra či herní principy se prostě neškrábou ani do prvních pater mrakodrapu uměleckého vyjádření, protože se nesnaží. Dogmatem, alfou i omegou, mantrou vývojářů vždycky bylo, aby se hráč bavil. Musela by se stát hodně velká nehoda, aby se někde v tom bazénu plném dětí našel přemýšlivý brýlovec, který se nebojí do hloubky.

Pojďme myslet mimo krabici a vyslovit menší analogii, která podle mě není zas tak odvážná. Nepovažujme hry na chvíli za celé mediální odvětví. Nestavme je na roveň pojmům jako literatura, či hudba. Snižme trochu laťku, ať to v konkurenci takových velikánů nemají příliš těžké, a přiřaďme jim nižší hierarchický stupeň. Co když (nekamenovat prosím) jsou videohry ve vztahu k audiovizuálnímu interaktivnímu médiu totéž, co braková beletrie ve vztahu k literatuře? Moc nasírací? Tak méně přesně a méně provokativně: Videohra = beletrie; The Path = poezie. Lepší?

Ale zcestné, jen jsem vám chtěl uklidnit tepovou frekvenci. Teď už se snad můžeme vrátit k mé původní tezi. Řekněme tedy, že videohry jsou ve svém médiu mainstream, zábavná masově konzumovaná pixla apelující především na lidskou soutěživost. Jsou pro počítačové médium totéž, co pro hudbu techno a pop, co pro literaturu Dani Brownové a Jackie Collinsové... Tím nám v oblasti nových médií vznikne slušný prostor pro umělecké vyjádření, který se vedle atraktivity her dosud nebyl schopný prosadit, ale existuje. Pomalu a jistě ho plní právě tituly jako The Path nebo Flower.

Základní apel na soutěživost i hravost zde ustupují do pozadí před snahou o umělecké vyjádření, před snahou autora komunikovat recipientovi něco víc, než jen samotný obsah díla, přesáhnout vnímané a vzbudit komplexní emocionální i myšlenkové proudy. Pokusil se o to i Cryostasis, který ale stále kladl přílišný důraz na herní principy. Přesto se jeho jednotlivá hodnocení v kritikách silně liší. Proč?

Vždyť to je přece jeden ze znaků umění. Na umělecké dílo, na rozdíl od těch zábavních, reaguje každý člověk jinak. Jeden se ho snaží jasně interpretovat a zařadit, jiný vidí širokou škálu směrů a možností, někdo se nesnaží ho chápat a odmítne ho jako neperspektivní experiment a někteří na něj stále hledí jako na součást mainstreamu, která oproti konkurenci kulhá, protože má nevychytanou zábavní složku. Tohle jsou všechno relevantní přístupy vyvěrající z variability lidských charakterů, a zatímco entertainment přijímáme všichni v zásadě stejně (a hodnocení jednotlivých her pak v zásadě kolísají jen v rozmezí nějakých patnácti, dvaceti bodů na procentuální škále), "nudný" a pomalý Cryostasis vesele dostává od pěti do devadesáti bodů.

Oproti tomu The Path získává podle Gamerankings.com od 7/10 do 10/10, Flower jakbysmet. Proč? Byť se nezdráhám označit je za "poezii" vyjádřenou skrz interaktivní médium, jde o tituly líbivé a servírované víceméně na stříbrném podnosu. Není problém je interpretovat a forma u nich jednoznačně převládá nad obsahem. Přesto pro ně lze nalézt i jiné způsoby analýzy, než klasické "básník tím vyjadřuje...". Myšlenkové proudy recipienta se mohou klíďo brďo vydat úplně jiným směrem než do karkulkovských symbolů či konfliktu přírody a člověka. Můžete skrz ně zkoumat vlastní ego, přemýšlet, proč vás pobíhání po lese baví/nebaví, proč vás napadají právě ty a ty myšlenky... Jednoduše řečeno - s každým "hráčem" přichází do díla nový obsah (to snad je umělecký rys, nebo ne? No, mých pět let akademického studia a zdravý rozum říkají, že je.)

Jisté je, že žádná z jmenovaných her není experiment, který se snaží vybočit řady. Všechno jsou to promyšlená díla, která využívají možnosti média k vlastním autorským výpovědím. A je jim jedno, bude-li vás to bavit, či nikoliv. Že Flower nemusí zdaleka všechny zaujmout, jsem se na vlastní oči přesvědčil, když žena nasupeně odhodila ovladač po třech levelech s tím, že neví, co má dělat, neustále ztrácí orientaci, chybí jí počítadlo rozkvetlých kytiček a nějaká metafora o pronikání dvou protikladných světů jí může bejt teda fakt ukradená, ona si chce hrát. Hledala jasný cíl a nedostala ho. Taková už je její povaha - ambiciózní a pragmatická. Kdyby Flower hodnotila, nejspíš by dala pár bodíků za vizuální stránku a zbytek našťouchala do záchoda.

To není kritika mé ženy, samozřejmě existují formy umění, které ji zajímají, fascinují, nad kterými je schopná strávit odpoledne v galerii na výstavě, již bych já nejraději prosprintoval, protože mi ty mazanice nic neříkají. Lidé prostě na umění reagují různě a já to považuji za jeden z jeho charakteristických rysů.

Ale abych se dostal zpět k... A tady je základní problém, proč s uvažováním o... máme takové potíže. Chybí nám pojem. Celosvětově, nikoliv jen v naší kotlině. Chybí nám označení a alespoň zevrubná definice druhu vyjádření, který je v rámci audioviziálně interaktivního média, komplementární k videohrám. V jiných oborech máme vyjádřené různé druhy a vytyčené jakési flexiblní hranice, většinou postihující formu i obsah. Máme lyriku, epiku a drama v literatuře. Umění lze najít ve všech, stejně jako brak. Totéž by za pár let mohlo platit i o počítačovém médiu, ale nejdřív se musíme srovnat s tím, že videohry zdaleka nepokrývají možnosti interaktivního vyjádření a kolem nich existuje široký a dosud jen velmi skromně vyplněný prostor, který musíme nejprve objevit a pokud možno i trefně pojmenovat.

Kterak krysa i s manželkou (což krysa není) z kina odešla

2009-04-13T21:29:00.007+02:00

Jsem dítě osmdesátých let. Takový ten spratek, který chtěl vždycky vypadat jako Schwarzenegger, špulit rtíky jako Stallone, vidět jako Predátor a všechno kolem sebe rozstřílet na hadry (jen klid, na střední to přešlo). Jediné, na co jsem se ale zmohl, bylo navštívit pár lekcí karate a pak skákat po pokojíku a rozhazovat nohama jako Jean-Claude van Damme. Páni to jsem si tehdá pořídil jizev a různých bolístek. Francouzskému baleťákovi jsem v období jeho nejlepších filmů fandil, trpěl ho, když začal točit horší věci než Stephen Seagal a nakonec na něj úplně zapomněl. Až dosud.

Jít do kina na nový film s Van Dammem? Jak absurdní. Jen přes padesát mých mrtvol naskládaných ve vesmírné lodi s posádkou, která hodlá kolonizovat Mars. Pak jsem ale viděl tra iler. Satirický, náramně vtipný a postavený na sympatickém Van Dammově sebezesměšňování. Vyprávěl o tom, jak vyhaslá hvězda béčkových filmů přepadne ze zoufalství poštu. Skvělá myšlenka, které jsem jednoduše neodolal. I žena se pro trailer nadchla (nebo aspoň svolila, že mě doprovodí a nebude u filmu z nudy funět - ona samozřejmě nefuní, to já ji jen tak škádlím nadsázkou, až tohle bude číst).

A tak jsme šli. Koupili lístky, prošli se po Staromáku, dali si kafčo, prostě velikonoční pondělí jak vyšité. JVCD začal slibně. Přesně v duchu traileru. Šíleně dlouhá scéna, jak Van Damme rasí jednoho padoucha za druhým, už sotva dýchá, až jedna z kulis spadne a celý záběr se může točit znova. To je také poslední vtip, kterému jsem se ve filmu zasmál. Přichází zápletka - celebrita vylupuje poštu. Pak posun v čase o kus zpět a twist - celebrita nic nevylupuje, je to rukojmí, které nutí zlí hoši předstírat. A dál už nevím, protože žena už drahnou dobu fu... se nudila a já ostatně taky. Zvedli jsme se a šli raději na jídlo.

Vizuálně zahnědlý snímek se celou dobu skrz sarkastické narážky na zkrachovalost béčkového showbyznysu snaží o jakousi existenciální polohu, která rozdupává veškerý humor na kaši. To, co v traileru působilo smíchopudně, se v kontextu filmu (první poloviny, o druhé nic nevím) bojácně krčí pod dokumentárními návaly kameramana a přímočarou snahou scénáristy udělat ze všech postav zkrachovance a karikatury. To se ale příliš nesnese ani s francouzskou obsesí v zápletkách s rukojmími, ani s Van Dammovým unaveným charakterem, který je nicméně zahrán s nečekanou bravúrou.

Snímek je na imdb.com hodnocen poměrně kladně. Zda za to může Jean-Claudova silně netradiční herecká poloha, nebo jsem prostě porouchaný já, to netuším. Každopádně na jakousi uměleckou avantgardu je to snímek až příliš tupý a povrchní, na mainstreamový hit zas moc francouzsky podivný. Neberte prosím mé úvahy úplně vážně, třeba se v druhé půli všechno vysvětlí a Van Damme na stará kolena dostane zlatou palmu, medvěda, ptakopyska nebo jinou sošku z drahého kovu, kterou bude moct použít k mlácení zlounů v dalších filmech. Já prostě neměl nervy to zjišťovat. Půlka stačila, sbohem a šáteček, raději si budu Jean-Clauda pamatovat jako herce, který přetáhl Johna Woo do americké produkce a zničil tak jednu slibnou hongkongskou kariéru.

Oscary na něj, dědka plesnivýho!

2009-04-13T12:40:00.009+02:00

Clint Eastwood stárne. A já jsem za to rád. I když bych ho rozhodně nechtěl za pár let vidět vtlučeného do rakve, stáří zjevně dělá s jeho režisérským i hereckým uměním naprosté divy. Viděl jsem spuostu jeho filmů (těch, co režíroval). Většina z nich má silně emocemi nabitý scénář, civilní režii a velmi pomalé tempo vyprávění. Mystic River mě bavila, Million Dollar Baby byla příliš dlouhá, The Bridges of Madison County příliš romantické, Space Cowboys málo vtipní, Changeling moc dlouhý se spoustou zbytečných konců uprostřed. Ale Gran Torino... Gran Torino... Jó, Gran Torino...

Ještě nikdy se mi nestalo, abych odcházel z kina a neutrousil nějakou jízlivou poznámku, případně nenudil ženu hodinovou kritikou (takovou tou, co se nedává za rámeček). Na filmy jsem drsný, protože je pojídám ve velkém už čtvrt století a viděl jsem leccos. Ale Gran Torino... Hergot, Gran Torino... Ten film je ještě krásnější než to auto. Já nemám co kritizovat. Snad jen hmongské neherce za jejich herecké výkony, ale i ty ukočíroval Eastwood víc než dobře. Hledám, pátrám, šátrám. Už jsou to tři dny od návštěvy kina, slušný odstup pro recenzi. Měl bych vidět nějaké zápory, ale furt nic.

Snad přílišná schématičnost postav? Jenže Nick Schenk ji do scénáře zakomponoval tak bravurně, že si bez ní film nedokážu představit. Nevděčný synek, zabedněná snacha, pubertální děti, přitroublý asijský gang, veselá asijská rodinka... Fungují a zapadají do konceptu jako v málokterém filmu.

Gran Torino... Ach, Gran Torino... je precizní a nadmíru klasická tragikomedie, nad kterou by se měl Hřebejk vážně zamyslet a jít raději do hypermarketu plnit tašky. Už pěkných pár let jsem si ve filmu nevychutnal tak inteligentní humor a zároveň nevyronil tolik slz. Navíc tu máme vynikající tragikomickou provázanost žánrů, který ani na moment nepřestává pracovat. Komediální pasáže stále zatěžuje přítomnost vážných témat a očekávání něčeho zlého, tragické zas provází stále přítomný humor, kterému byste se rádi smáli, ale teď nesmíte, protože se dějou věci, které není radno znevažovat.

Celý film je založen na postavě starého, do morku kostí amerického bručouna Walta (výborný, přihrbený Eastwood), který zažil konflikt v Korei, kde nabral hromadu rasových předsudků i hluboko zakořeněných démonů, kteří ho straší i v důchodu. Co věta z jeho úst, to perla vycházející ze zažitých stereotypů o starých protivných lidech. Základní zápletka pak konfrontuje Walta s asijskými přistěhovalci, kteří postupně osidlují sousedství. Konflikt je na světě a film eastwoodosky civilní formou vyprávění zjišťuje, jestli narazí kosa na kámen nebo se spolu naučí žít.

Walta nikdo už novým kouskům přirozeně nenaučí, takže vývoj postavy tu nehrozí. Nahrazuje ho ale jiná lidská pošetilost - variabilita chování v závislosti na míře ne/štěstí. Témat tu najdete hromadu. Některá jsou přímočará, jiná skrytá. Ale na Eastwooda podivně svižné tempo vyprávění v kombinaci s vynikajícím humorem vám stejně nedá moc prostoru o nich přemýšlet. Film frčí k výborné pointě, nemoralizuje (byť prostor má k tomu obrovský) a skvěle baví. Chybí v něm těžkopádnost Eastwoodových předešlých opusů, i když svůj režijní styl si drží dál.

Eastwooda jsem jako režiséra vždycky respektoval, tentokrát bych mu ale nejradši sehnal Svatý grál nebo živou vodu, aby tu s námi ještě hodně dlouho vydržel. V mé osobní filmové hitparádě získává Gran Torino krásnou kulaťoučkou stovku, která Kmotrovi, Blade Runnerovi, Apokalypse, Heat a podobným kouskům unikla o bodík za pár hluchých míst. Gran Torino totiž žádné nemá.

Je možné, že za rok se ohlédnu a budu mluvit jinak. Jisté ale je, že na tenhle film jen tak nezapomenu.

Otevřený dopis herní mašinérii

2009-04-07T22:17:00.015+02:00

Vážené dámy, vážení pánové, slovutné manažerstvo i pouhé žerstvo, velectěné vývojářstvo, drazí artdirectoři, milé sekretářky, šlechetní PR lidé, čestní podržtaškové, kávnosiči i patolízalové ve spodních patrech monumentálních továren na interaktivní sny,

obracím se na Vás v zoufalství a touze po uznání. Oslovuji Vás, neboť se na mně, snad nevědomky, páchá hrubá křivda. Jsem toho času redaktor magazínu o počítačových hrách s objektivitou na dovolené, a přesto trpím silným nedostatkem příjmů plynoucích z úplatků. Držím váš osud, vaše finanční impéria, váš věhlasný herní průmysl, vaše hry, dítka, miláčky, na něž jste tak hrdí, ve svých nemotorných žurnalistických rukách a Vy nic? Cítím se uražen, ponížen, ale především chudý jako kostelní krysa (snad si někdo nemyslel, že v kostelích bydlí myši).

Prosím, sami si prolistujte diskuze na tom našem malém českém internetu, projděte uznávané stránky s herní tematikou a zjistíte, že redaktoři v české kotlině jsou upláceni, podmazáváni i řádně pochlebeni za účelem zvýšení těch nesmyslných číslíček, která rozhodují o bytí a nebytí jednotlivých her. Dosud jsem žil ve zjevně mylném přesvědčení, že naší krásné vlasti se toto směřování herní žurnalistiky k obecnému konsenzu nad zhodnocením vašich produktů poněkud nešťastně vyhýbalo, ale teď vidím, jaký nesmysl jsem hřál na prsou.

Už dost přehlížení, jestli i čtenáři herních magazínů a webů u nás přicházejí téměř v masách na internet, aby upozornili na takzvané handlování se známkami pro vaše skvělá a nadčasová díla, pak takové informace nemohu nadále považovat za fámy a žádám z vaší strany tučnou satisfakci, neboť mi zjevně unikají ještě tučnější zisky.

Jsem otevřený diskuzi nad číselným hodnocením. Otevřenější, než huba Rathova, otočný jako Paroubek a nemám nižádných zásad, jež by mi stály v cestě. Snažně tě prosím, milostivý herní průmysle, zvedni svou línou prdel z předražených PR křesel a přijď mě podmáznout. Všemu dám rovnou stovku, budu pět ódy a nesrovnalosti v recenzích překřikovat svěžím humorem.

Jen tě upozorňuji, můj milý, drahý průmysle, tentokrát se již nedám uchlácholit prostým hrníčkem v barvách jedné z tvých firem. Nevyskočím z okna kvůli laciné maketě MP3 přehrávače, nebo USB tyčce z pochybnou kapacitou. Již mě neumlčí bohapusté DVD z hezkými obrázky a textovými materiály. Topím se v tyčkách a přehrávače mi lezou z uší. Hrníčky se musejí mýt a DVD recyklovat.

Varuji tě, průmysle! Já chci svůj podíl!

S neskonalou úctou, pěnou u huby a větrem v kapse,
Plyšová Krysa

Normal měl zůstat na prknech

2009-04-03T22:43:00.011+02:00

Přeložit svižnou divadelní komedii do filmové řeči je vcelku snadné (alespoň pro zkušené filmaře). Břitké slovní přestřelky i překotné tempo děje snese filmové plátno stejně dobře jako divadelní prkna. Když se ale rozhodnete zaútočit na pop-cornové diváky nějakou hodně těžkou látkou plnou emocí a dlouhých prkenných souvětí, musíte chtě-nechtě krátit, škrtat, stříhat, přepisovat a škubat, až se vám ze scenáristického pera čadí. Film totiž postrádá ono pověstné spojení živého diváka s živým hercem a musí ho nahradit plynulým dějem, přirozenější (méně teatrální) mluvou i efektním vizuálním zpracováním.

Od netradičně "nečeského" Normalu režiséra Ševčíka jsem si sliboval hodně zajímavý zážitek. Milan Kňažko vypadal v trailerech naprosto skvostně, z detailních záběrů pod rouškou modrého filtru člověk snadno vytušil citlivé odladění vizuální složky. Veškrnová představovala zajímavý bonbónek a Gajdoš... No, je to takový český Adrian Brody i s tím zakřiveným nosem. Jenže celý film, byť profesionálně podchycený a natočený s láskou trpí jedním masivním a pro mě dost neskousnutelným neduhem.

Otrocky převzatý text původní divadelní hry od britského dramatika Anthonyho Neilsona není evidentně psaný pro film (o překladu do češtiny pomlčím, podrobnosti jsem nezjišťoval) a jakkoliv dobře může působit před oponou, tady dělá z jinak nadstandardních herců naprostá motovidla, která nejsou s to v dlouhých a pateticky pronášených souvětích najít alespoň špetku přirozených emocí. Přes polovinu filmu navíc nesledujeme nic jiného než poměrně fádní rekonstrukci dějů kolem masového vraha Petera Kurtena, okořeněnou jen zajímavou kamerou.

Mrtvolné postavy a trochu divočejší střih se dobrých čtyřicet minut motají v bludném kruhu historických faktů, svědeckých výpovědí a patetických proklamací bez alespoň trochu zajímavého obsahu. Kamera si mezi vší tou banalitou (a jen velmi nerad označuji jakous takous analýzu masového vraždění za banální) až obsedantně všímá všemožných detailů, pro které přestává divák velmi záhy vnímat celek. Neustálé půlky obličejů přes celé plátno, či rozmazané kulisy viděné skrze střep rozbité sklenky sice působí zajímavě, ale také dávají najevo svůj apatický vztah k samotnému ději.

Záměr (alespoň doufám, že šlo o záměr) roztříštit příběh "kontraproduktivní" vizualizací se naplno zjeví až v druhé polovině filmu, kde zlomový moment přiznání Kurtena státnímu zástupci pošle film na efektní psychedelickou pouť do mysli vraha i jeho obhájce. A teprve ta stojí za koukání a vynutí si divákovu plnou pozornost, již při mé návštěvě kina věnovali lidé raději psaní SMSek a hlasitému probírání včerejší hustý kalby.

Zmíněný zvrat je náhlý a opravdu působivý. Zatímco kamera zůstává stejně posedlá detaily, jako před tím, z dialogů se velmi rychle stávají jen útržky, které ignorují kontext a nabízejí konečně diváku prostor trochu si zapřemýšlet. Samotný děj dostává výrazné kafkovské rysy, které nejvíc vyniknou v závěrečném soudním procesu. Musím uznat, že těch dvacet bizarních minut mě zastihlo nepřipraveného a velmi mile překvapilo. A byl bych podstatně raději, kdyby jich bylo rovných sto. Ale co naplat, postavy a jejich pozadí se holt musí představit, aby člověk reflexivní pasáž v kině vůbec vydýchal.

Film se jako celek snaží bohužel zalíbit všem, takže jaksi nesměle balancuje na hranici alternativy a mainstreamu. Prvoplánově šokantní předek a pozoruhodně umělecky nakousnutý zadek jako by ale patřily k jiným tělům. Skoro mám chuť první půlku reklamovat a za druhou zaplatit dvojnásobek, jen abych si připadal dostatečně zásadový. Ale to by se na mě asi kiňáci koukali dost divně.

PS: Podle distribučních materiálů je Kňažko "český Hannibal". Mno, nevím, čeho se tím distribuťaci snažili docílit, ale myslím, že takovou hláškou poškozují Hopkinse i Kňažka stejnou měrou. Kromě vlasů připláclých psychopaticky k hlavě nemají jejich postavy pranic společného. Naštěstí. Kdyby si Kňažko hrál na Hannibala, v půlce bych znechuceně odešel.

Dohráno The Graveyard, aneb probudí se ta babka vůbec?

2009-03-22T15:08:00.010+01:00

Bacha, mamutí SPOILER! Věnujte těch pár minut "hře" The Graveyard, než se rozhodnete číst dál. Byla by škoda získat takový zážitek z druhé ruky. Dílko stojí tři a půl Eura a je hodně krátké (opravdu velehodně), ale na zcela minimalistickém prostoru jasně ukazuje, že herní médium je vhodné pro umělecké hrátky stejně jako kterékoliv jiné.

V učených knihách si líně hoví množství malých a nesmělých i obřích a spletitých definic umění. Nejspíš jsem ještě příliš mladý, abych se k některé z nich přiklonil, či vyprodukoval alespoň zárodek nějaké své vlastní. Pro odlišení umění, umu, popu a kýče používám jen a pouze intuici, která dosud sloužila dobře a víceméně v souladu s obecným míněním. Nicméně jedno vodítko pro mě bylo vždy stěžejní - Umění má (bez ohledu na to, co chtěl, nebo nechtěl básník říci) podle mě jako jediné plnohodnotnou schopnost v člověku evokovat myšlenkový i emoční tok, který recipienta (diváka, čtenáře, konzumenta) odvede pryč od samotného díla a bez použití násilí ho nechá rozjímat mimo rámec využitých uměleckých prostředků. Moc složitá věta? Dovolte mi malou ilustraci na ještě menším počinu, který se nebojím za umění prohlásit - na již zmíněném "Hřbitově".

Jako hra je tohle dílo naprosto nepoužitelné. Jedna lokace - do detailu vypiplaná část hřbitova v odstínech šedi -; jedna postava - babička s hůlkou, která se líně šine po pěšině -; a jedna mise - dojít k lavičce, na chvíli se posadit, vstát a dojít zpět k hřbitovní bráně. K ruce máte šipky a chytře nastavenou third person kameru (jen si zkuste odbočit). Nuda? Svinská, ale nacucaná dojmy i myšlenkovými pochody, které kde se berou, tu se berou.

Procházka po hřbitově dokáže přinést meditativní zážitek i v reálu. Když si odmyslíte morbidní podtext, je hřbitov naprosto ideální místo k rozjímání, dumání nebo i příjemné "na chvíli vypnout" procházce. Stejný pocit bez problémů atmosféricky navodí i The Graveyard. Stačí realistická zvuková kulisa rozcvrlikaného jara, nějaký ten bloom efekt a líné pohyby všech objektů na scéně. Nicméně obsazení babičky na sklonku života vnáší do hry neobvykle širokou škálu konotací, a tím nebetyčně zvyšuje činnost (vědomou i podvědomou) jinak poměrně laxního hráčova mozku.

Sice minimální, ale přesto interaktivita tady hraje klíčovou roli. Kdyby mi někdo stejný kus předhodil jako machinimu, nebo krátký film, vypínám po třiceti vteřinách. Ale když mi dáte možnost dokodrcat babičku k lavičce vlastníma rukama, můj úhel pohledu a míra vnoření se rázem mění. V podstatě můžu jako recipient zaujmout hned tři různé pozice - vcítit se do paní s hůlkou, přijmout roli jejího "příbuzného", tedy někoho, komu na ní záleží, nebo jednoduše zůstat indiferentní a odtáhnout tu starou škatuli, kam patří.

Každý z pohledů otevírá unikátní sadu témat a pocitů, jež můžete cestou k lavičce vnímat, probádat, nebo jen tak zkusmo olíznout. Babka je opravdu pomalá, takže máte dostatek prostoru prozkoumat všechny tři polohy (víc jsem jich nezaznamenal, ale to neznamená, že tam nemohou být další), a než paní usedne, jednu z nich si vybrat jako vůdčí motiv.

Babička usedne, usne, zahraje dojemná písnička a vy trpělivě čekáte, až skončí. Mezitím si dumáte po svém, paní vnímáte jen tak, jedním okem. Když se na hřbitově rozhostí ticho, rušené jen pískotem ptáků a vy se pokusíte babku vzbudit některou z kláves, nic se neděje. Spí dál. Jestli se někdy probudí, nebo před vámi skutečně zemřela, je buď navěky nevyřčená otázka, nebo jsem jen neměl nervy čekat (myslím, že jsem vydržel nějakých 5 minut). Ale i to je samozřejmě součást prožitku.

Jak trpěliví s babičkou budete? Co to o vás vypovídá? Proč jste si v "půlce" hry zvolili takový vztah k té cizí virtuální postavě, jaký jste si zvolili? Myšlenkových směrů, kterými se můžete po "dohrání" vydat, je nespočet, a jak vidíte, mně dumání nad touto kraťoulinkou hříčkou vydrželo do teď a nejspíš se mi o ní bude i zdát. Donutí vás totiž nejen zamyslet se nad dílem samým, ale především nad vlastní osobností. Jestli tohle není umění, tak už vážně nevím.

Jedním jsem si ale jist (i když se vám třeba bude chtít polemizovat) - jestli si kdy hry mají hrát na umění, pak jejich hlavní zbraní není (bez)příběhovost, ani grafické ztvárnění, ale interaktivita. Ta jediná je pro toto médium unikátní a právě Graveyard dokazuje, že šikovná práce s ne/možností ovládat postavu má na hráče silný účinek, který nelze jen tak nahradit jiným prostředkem vyjádření.

Napálená krysa

2009-03-22T01:30:00.001+01:00

A zase ta manželka. Už začínám mluvit jak poručík Columbo, ale nemůžu jinak, já do tý DVDpůjčovny nešel. Žena triumfálně dotáhla domů jakési "Noci v Rhodanthe" (Richard Gere se snaží na obalu urvat hlavu Diane Lane a já ani nechci vědět proč) a obávaný "Babel", na který nejspíš nikdy neposbírám dost odvahy. Nicméně poslední úlovek, který měl jakože být určený pro mě a kvůli němuž se žena tak miloučce zubila, byl film "Mlha". Jenže bacha, vážení, ne Carpenterova klasika z let osmdesátých. Dokonce ani ten přitroublý (soudě z recenzí) remake, který nepovažuji za nutné zhlédnout. Ale něco docela, docela jiného...

Má drahá polovička si přirozeně myslela, že mě potěší právě oním remakem, na který jsem odmítl jít do kina. Podrbal jsem se na hlavě a se slovy "Fajn, tak si to teda pustíme na usnutí." jsem vzápětí naletěl úplně stejně jako ona. Po tolika letech broušení mých filmových znalostí jsem se nechal převézt tím nejstarším trikem v distributorské učebnici.

Ono je to vlastně logické. Angličtina má kdovíproč dva různé výrazy pro mlhu (je to podobné asi jako s Eskymáky a sněhem). Jednou je to fog, podruhé zas mist. No, a u nás neexistuje žádné pravidlo, které by zakazovalo pojmenovávat milión nesouvisejících kinematografických děl stále stejným názvem. Ostatně posuďte sami kliknutím sem.

Zatímco tedy Carpenter i jeho "následovník" Rupert Wainwright pojmenovali svá díla "The Fog", já se nechtěně dostal do křížku s filmem "The Mist", protože čeští distributoři nedělají rozdíly a téhle hříčky jen rádi využili, aby zblbli vícero takových nevinných konzumentů.

Oba Fogy mají původní námět i scénář (resp. ten druhý opisuje od toho prvního), kdežto Mist zpracovává zas nějaké to veledílo nejplodnějšího autora všech dob Stephena Kinga. Jde o jednoznačné béčko s lacinými triky a přiblblou zápletkou, které se navíc téměř celé odehrává v uzavřeném prostoru jedné vesnické samoobsluhy. Ani Kingova předloha nemohla být tentokrát nijak úžasná (nečetl jsem, jen dedukuju), protože plejáda postav je typičtější než obvykle. Máme tady citlivého synka, labilního, leč hrdinného taťku, náboženskou fanatičku, milou paní sousedku, ještě milejší babku, brejlouna, co není takový looser, jak vypadá, záhadného černocha, pár vesnických balíků... - jako by King tahal ze všeho, co kdy napsal, to nejklišovitější.

Nebudu tuhle slátaninu recenzovat, nebo tak něco (třikrát fuj by vám mělo stačit), namísto děsivého účinku se člověk totiž spíš občas zasměje, díry v zápletce i neobvyklé reakce postav na danou situaci lze jen stěží ignorovat a veleklišovité heslo "za všechno může armádní experiment" patří na smetiště už od prvního Návratu oživlé smrti. Co ale vyzdvihnout musím je přijatelný design potvor, ale hlavně výborně ironický konec, díky kterému těch dvou špatně investovaných hodin nelituji úplně. Usínalo se po něm výtečně a já kupodivu nepůjdu tuhle věc omlátit paní půjčovatelce o hlavu, nýbrž ji spořádaně a s úsměvem vrátím. I tak se tomu, pokud můžete, vyhněte. Zas tak geniální ten konec není.

Muž, který se rozdal

2009-03-21T12:09:00.004+01:00

Již drahnou dobu odmítám chodit se ženou do kina na její oblíbené romantické "komedie". Nevodím ji ani na horory (které stojí poslední dobou za prd), protože z nich stejně nic při všem tom zavírání očí nemá a mě akorát pak šeredně bolí ruka. Zajímavé anotace na snímek Seven Pounds v kombinaci s hereckým obsazením mi ale poskytly po letech slušnou příležitost vše napravit a vzít konečně manželku na nějaký ten doják, který bych snad mohl bez úhony přežít. A jak to dopadlo? Přišel, viděl, uronil slzu (Honzo, nechechtej se) a víc než přežil...

Will Smith se už pěkných pár filmů profiluje jako výrazná herecká osobnost. Na počkání se dokáže věrohodně rozbrečet, během pár vteřin zvládne v obličeji vykřesat jakoukoliv sebekomplexnější emoci a ke všemu má dost peněz, aby spoluprodukoval filmy, které považuje za inteligentní (s Wild Wild West se nejspíš spálil tak moc, že si od té doby dává sakra pozor, kam své herecké umění a hrst dolarů navíc investuje).

Tentokrát ale není nutné na jeho herectví pět ódy, protože (oproti I am Legend) netáhne celý film jeho charisma, nýbrž překvapivě kvalitní scénář, jaké se v Hollywoodu už moc nerodí. Fakt, že vyšel z pera jistého Granta Nieporta, jenž má za sebou jen práce na "hloupoučkých" seriálech Sabrina a 8 Simple Rules... for Dating My Teenage Daughter, ještě přidává na záhadě, kde se v něm sakra vzalo tolik nápadů.

Emoční vypětí snímku stojí a padá s kompozicí originální dějové linky - chlápek (Smith) piká za hříchy minulosti tím, že se snaží bezelstně pomáhat druhým a vede to až do krajnosti (prostě téma lidské dobroty, pro film jinak dost neatraktivní). Vyústění příběhu je zašifrované hned v začátku, takže divák má možnost podvědomě si po celou stopáž připravovat slzné kanálky k (Bacha SPOILER, i když tohle už je asi každému jasné) nevyhnutelně špatnému konci. Chlápkova dobře tajená minulost a zároveň hybný motor pro jeho silnou motivaci je pak dávkovaná v průběhu snímku velmi obezřetně a odhalená až ke konci, kdy hloupý divák holt ještě potřebuje nakopnout, zatímco ti chytří si už dávno dali dvě a dvě dohromady.

Na kompozici se dalo leccos zkazit a první čtvrthodina je kvůli její mírné komplikovanosti trochu neproniknutelná. Nicméně postupem času zjistíte, že lepší způsob, jak se vyhnout zajetým klišé snad ani neexistoval. Nieporte se s nelehkým úkolem nesklouznout do primitivního emočního vydírání vypořádal skvěle a navrch přihodil netradičně kvalitní dialogy, které vynikají jak svou civilností, tak i přirozeností, s jakou plynou. Žádné ukecané vysvětlovačky, ale kratší slovní výměny, které mají vždy co sdělit. Portrét muže, jenž se snaží páchat dobro, ještě nikdy nebyl tak ucelený a prostořeký.

Rozumně dávkovaná romantika nenaštve borce, ani tvrďáky a režie Gabriela Mucciniho (se Smithem se sešel už u The Pursuit of Happyness) si jednoznačně libuje v emočním ladění scén pomocí všech dostupných prostředků včetně rozmarů počasí. Trochu divočejší handheld kamera, než se na podobný žánr sluší, má také svůj účinek - zatímco v zamilované scéně na louce se jakoby pohupuje ve vánku, ve vypjatých scénách má tendenci ustrnout a spolu s divákem tajit dech.

Mít tenhle film štempl s datem výroby 2009, čekal bych ho za pár měsíců v nominacích na Oscara (za scénář, samozřejmě), jenže se nejspíš narodil přesně v té mezeře, kde se ještě pořád píše 2008, ale Oscaři už jsou se vším hotoví. Každopádně tenhle zvláštní, byť dojemný zážitek doporučuji všem bez rozdílu věku a pohlaví (no, možná muže-puberťáky bych na to netahal). Ostatně málokdy najdete v romantickém dramatu tolik jemného, černého, brutálního i cynického humoru, který tvoří parádní kontrapunkt k blížícímu se (bacha zas ten samý SPOILER) bezútěšnému konci.

Hezky šprušle po šprušli

2009-03-09T21:01:00.009+01:00

Vždycky, když se vydám do Bontonlandu na lov pokladů, hlavu si můžu ukroutit nad nesmyslností kulturních jatek, jež zřizuje poptávka po moderních fujtajblech. V regálech na plitké novinky se sluní nebetyčné cenovky přilepené ke speciální edici padesátého pokračování Mumie, k Zohanovi s debilním krycím jménem, k Emmerichově vizi pravěkých hrdinů. V sekci zahraničního importu se schovávají kvalitní, zajímavé, okrajové, jinak nesehnatelné filmy za ceny vystřelené na Měsíc (jeden za půl roku si dovolím, ale pak přichází půst). A nakonec v policích s nápisy jako "Akce", "10 za cenu 11", "fresbee ke třem filmům zdarma" nastává neuvěřitelný chaos, kde s očima na stopkách lovím nejraději. Právě tady mizí pod nánosem béčkových pakonin zapomenuté skvosty. Některé z nich vydává Reflex za cenu oběda, jiné si hledají cestu k zákazníkovi skrz roztodivné edice přivezené většinou za babku z Ameriky a u nás přebalené do českého coveru.

Takhle jsem našel Easy Rider, Heat, Audition, Život a smrt Petera Sellerse, Napoleon Dynamite a desítky dalších. Na poslední úlovek jsem dvojnásob hrdý, protože tenhle film zná v našich končinách málokdo. Možná proto stál stovku a slogan na zadní straně coveru hlásá chytlavou pablbost ("Démoni z minulosti se vracejí ve snech"), která snad navnadí pár hororových nadšenců. Ale Jacob's Ladder (u nás geniálně přeložený jako Jakubův žebřík - všimněte si nenápadného vytěsnění jakékoliv biblické konotace z poměrně klíčového názvu) není horor, ani film o válečném veteránovi z Vietnamu, který trpí halucinacemi (parafráze obálky).

Jde především o silně atmosférickou ukázku filmařské kryptografie, která vyžaduje minimálně dvojí zkouknutí, aby byl člověk schopný dát dohromady interpretaci s hlavou i patou. Pokud se jen necháte "unést" poměrně triviálním (i když chytře napsaným a výborně zahraným) dějem o traumatu válečného veterána, skončí pro vás téměř dvouhodinová podívaná naprostým fiaskem.

Svou "podstatu" vám film rozhodně nedá zadarmo. Vyžaduje aktivní účast a mimořádnou všímavost na vizuální i verbální detaily. Už samotný název naznačí, že máme co dělat s gigantickou metaforou a bez elementární znalosti starozákonního příběhu o Jákobovi se tak úplně neobejdeme (což by pro středoevropana neměl být problém, pokud hodlá nějakým způsobem nahlížet umění v kontextu západního myšlení). Hlavní hrdina se může stokrát jmenovat Jacob a stokrát se může dozvědět, že na něm armáda aplikovala drogu zvanou "žebřík", ale každého soudného diváka by mělo stejně trknout, že pohádka z Tóry o žebříku do nebe tady hraje první housle.

Nebudu tu nabízet vlastní interpretace, protože film má celkem dost vrstev a zkoumá množství velkých témat. Všimnete si jich ale jen v několika klíčových scénách a ve zbytku děje pouze sbíráte malinkaté kostičky do skládanky, která se před vámi nikdy neobjeví celá. Bohužel posledních pár minut snímku tlačí celý zážitek do jediného definitivního výkladu, který si tvůrci mohli odpustit. Zavřeli tak spousty zajímavých dveří.

Scénář Jakubova žebříku by sám o sobě příliš neobstál. Má klasické schéma s nevěrohodným vypravěčem a závěrečným twistem, jaké k dokonalosti dovedl už Ambrose Bierce v povídce An Occurance at Owl Creek Bridge (prý existuje i film, ale neviděl jsem). Skutečnou šťávu a atraktivitu mu dodává až režie Brita Adriana Lynea, jenž (a teď se držte) natočil třeba takový Flashdance (mimochodem jediný taneční film, který jsem viděl celý a dokonce dvakrát).

Lyne zvládnul bez potíží vybruslit z pomateného guláše reality a snu, kterému vtisk přeci jen nějaký řád. Hlavně ale mezi množství složitých dialogů a všeříkajících pohledů do očí herců vpašoval solidní napětí a thrillerové prvky, jež nedlouho poté převzali například i tvůrci série Silent Hill. V žádném případě ale nečekejte konvenční horor. Vlastně ani nekonvenční. Lyne se nesnaží děsit, jen v divákovi na těch správných místech aktivuje určité reakce, které vypínají rozum, usnadňují přijetí snové logiky a zpřístupňují tematické signály diváckému podvědomí, jež se při projekci dnešních megahitů většinou fláká v krabici s popcornem.

Jacob's Ladder není zážitek pro každého. Je to složitý a těžko přístupný film, takže jestli se vám nechce u "hororů" přemýšlet, ignorujte, že jsem vůbec něco napsal (sledujete, jak fikaně dávám tuhle větu až na konec?). Pokud se ale rozhodnete dát mu šanci a nedejbože odhalíte rovinu, kterou jsem ani po šestém zhlédnutí nespatřil, nebo snad opravdu vidím témata tam, kde nejsou, a máte potřebu mi sdělit, že melu z cesty, pod článkem je spousta místa a já se vždycky rád pohádám.

Položme si otázku...

2009-03-08T22:03:00.011+01:00

Na Kultuře kriplů se ve čtvrtek objevila zajímavá otázka, zda "dospívají herní scénáře". Zarazilo mě to, protože podle mého je poměr kvalitních a nekvalitních herních scénářů zhruba stejný jako ve filmové branži a takzvané zrání herních příběhů už dávno skončilo. Najdeme zajímavé zápletky, debilní motivy, chytré dialogy, klišovité konverzace, chyby, neoriginalitu, dechberoucí zvraty... Hráči dnes nejsou oproti filmovým divákům o nic ochuzeni.

"V určitých žánrech se setkáváme s rozvinutým příběhem a propracovanými postavami už od pradávna, ale pořád se jedná o poměrně okrajové žánry," tvrdí Overwatch ve svém článku a doufá, že na lepší časy se po dějové stránce blýská i v jiných herních oblastech. Dovolím si trochu oponovat, protože žánry, které stavějí na příbězích (tedy adventury a RPG - předpokládám, že tyto měl autor na mysli), rozhodně nejsou okrajové a v těch ostatních se ničeho zásadně lepšího, než na co jsme zvyklí, jen těžko dočkáme.

Nemůžeme doufat, že jakákoliv hra před nás kdy postaví kvalitní filmový zážitek, protože jde o silně odlišné médium, které má své hranice jinde než filmové plátno. Dobře vyprávěná hra je vždy kvalitně vybalancovaný kompromis mezi vyprávěným dějem a vyprávěcími herními mechanismy. I střílečky dokážou v takovém případě přijít s opravdu dobrým scénářem. Pominu-li vyjímečný BioShock (SystemShock - v tomto ohledu je to vesměs fuk), výborný scénář má třeba první Metal Gear Solid. S přibývajícími díly se ale Kojima snažil stále víc a víc konkurovat filmovému médiu a dlouhé filmové sekvence ve čtyřce už byly pro mnoho lidí trnem v oku, protože si chtěli především hrát.

A tady je právě jádro pudla - vyprávět silný, emočně vypjatý děj a zároveň klást důraz na interaktivitu je v jistém smyslu mnohem složitější, než najmout herce a postavit je před kameru. Víc narativních prostředků znamená víc možností jak výsledek zničit. Tříáčkové tituly se tedy přirozeně vyhýbají experimentům a nadále se vyhýbat budou, protože to je o šrajtofli.

Pokud je pro vývojáře stěžejní samotné vyprávění, uchýlí se k osvědčené lineární adventuře, kde jdou narace a jednoduché herní mechanismy nejlépe dohromady. Ostatně scénáře starých "Lucasovek" to jasně dokládají. Nicméně jistý (ačkoliv ne definitivní) úpadek adventur v posledním desetiletí také prokázal, že absolutní důraz na příběh není to, co mainstreamová herní komunita vyžaduje. Nejspíš proto je dnes z líného klikání "okrajový" žánr.

Nejrozumější způsob silného vyprávění tedy leží na bedrech RPG, v nichž je také škála kvality scénářů nejširší. Máme tu odpudivé nemsysly i fantastické eposy (Fallout, Mass Effect, Zaklínač - to jsou přeci všechno vynikající počiny). Úskalí RPG je především v nelinearitě (alespoň většinou; lineární dílka jsou spíš adventury s bojovým systémem navrch), která paradoxně výrazně omezuje scénáristické možnosti. Neustálá variabilita hází tvůrcům klacky pod nohy a umím si představit, že vývojáři musí dělat kompromisy na každém kroku. Už jenom takové větvení dialogu, které se na konci musí opět spojit v jednom bodě, musí být slušný oříšek.

Umění vyprávět hru vycídili a k dokonalosti dovedli především Japonci už před dávnými lety. Při vývoji vždycky kladli důraz na atmosféru, takže mohly bez potíží vzniknout silně narativní kousky jako Silent Hill, Devil May Cry, Resident Evil, Final Fantasy... - napříč žánry a chytře skloubené s hratelností. Ale ani Hideo Kojima (a tím jsem si téměř jistý) by nedokázal implementovat epický příběh do Need for Speed nebo do Peggle. Tyhle žánry k tomu jednoduše nemají a nebudou mít prostředky.

Scénář GTA IV (když už o něm Overwatch píše, měl bych ho zmínit) je prostě několik dějových linek, které se chovají jako zcela lineární adventurní dialogy. Jsou dobře napsané a kvalitně odprezentované pomocí filmových cutscén. Samotná hra ale žádný příběh nemá. Herní mechanismy jsou v GTA odtrženy od hraní a děj rozsáhlé herní části lze vždycky popsat jednou pavětou: Nico jede v autě, vystoupí, zastřelí padoucha, ujede.

Tímto způsobem lze silný příběh (máme-li k dispozici talentovaného scénáristu) odvyprávět téměř v jakékoliv hře a není příliš těžké abstrahovat ho například do povídky (jak jsem se několikrát přesvědčil při psaní pro SCORE), ale hernímu světu tento postup příliš nesvědčí. Hráč chce buď hrát, a pak sebekvalitnější příběh téměř nevnímá, nebo chce sledovat děj, a pak ho frustruje nutnost opakovat pořád dokolečka obtížné mise.

Naopak hry, které se špatně překládají do povídek, protože popisovat slovy herní mechanismy není jednoduché (Deus Ex a BioShock budiž zářnými příklady), využívají hratelnost jako vypravěčský prostředek a lidé je považují za legendární právě díky silnému ději. O GTA se dodnes básní jako o výborném sandboxu, kde můžete třeba i podrbat toulavého čokla za ušima, ale příběh (a za pár let se to bude týkat i čtyřky) se vždycky zmiňuje až na druhém místě. Naopak Bauldur's Gate, Fallout, Mass Effect, Silent Hill, Indiana Jones & The Fate of Atlantis, Sam & Max Hit the Road a VELKÉ množství dalších zůstanou vždy primárně příběhy, které se dobře hrály.

Zopakovat jejich úspěch není nemožné, občas se to i děje, ale překonat ho se v nejbližší době (a nejspíš ani později) nepodaří ani za všechny prachy světa. Herní médium to jednoduše neumožňuje.

Who watched the scriptwriter?

2009-03-07T00:17:00.010+01:00

Nadšený a vyděšený jako děcko před první jízdou na horské dráze, tak jsem se cítil, když jsem si sedal před plátno, kde se po desetiminutovce tupých reklam a hektických trailerů mělo odehrát sto šedesát tři minut famózních Watchmenů přeložených do filmové řeči.

Za svůj kultovní status vděčí Moorův jedinečný komiks mimo jiné složité kompozici, pro kterou jsou obrázky s bublinami textu tím nejvhodnějším médiem. Propletený děj, v němž se kondenzují velká témata na prostoru jedné stránky, kde každá z postav má svůj životopis a časové roviny ctí pravidla sinusoidy, by snad ještě utáhl tlustý román, ale film? Watchmen nevyužívají filmové narativní postupy jako jiný Moorův opus V for Vendetta, který si přímo říkal o pohyblivého potomka. Naopak, s každou stránkou se víc a víc vzpírají jakékoliv adaptaci.

Ovšem v určité konstelaci i při péči, jakou David Hayter (ano, HC hráči, ten samý D. H.!) věnoval scénáři a třístovkou prověřený Zack Snyder režii, se (dle mého skromného očekávání) stal malý zázrak a rozhýbaní Watchmeni se nerozsypali na sled nicneříkajících a podivně navazujících scén.

Proces adaptace se samozřejmě neobešel bez obětí. Aby se z filmu nestal osmihodinový opus, zbavil se Hayter hned několika dějových linek, které považoval za podružné a které se zároveň nejvíc vzpíraly filmovému vidění světa. Zmizelo podobenství o námořníkovi, zmizel příběh trafikanta, psychiatra i ostatní dějové aluze do světa obyčejných newyorčanů. Nicméně scénárista (sám velký Moorův fanoušek) přistupoval k radikálním řezům nanejvýš citlivě a z textu nevynechal jediné stěžejní téma.

Snyder pak (rovněž fanda, kdo by to byl řekl) nutné ztráty na komiksových životech kompenzoval po svém. Vizuální narážky na kultovní filmy jako Dr. Strangelove zafungovaly v roli tématických katalyzátorů (pochopitelně jen pro diváky znalé věci). Odvážný sountrack složený z notoricky známých hitů od například takového Boba Dylana, Jimmyho Hendrixe nebo i německé Nenny (99 Luftballons přece) kromě atmosféry vytvořil i iluzi "stále stejné písničky", kterou v komiksu zastalo právě podobenství o námořníkovi. Texty písní, nebo alespoň jejich obecně přijímané konotace naprosto přesně seděly s dějem na plátně, stejně jako námořníkův příběh v grafickém románu prazvláštně souzněl s hlavní dějovou linií. Prostě cokoliv lidské, jakkoliv originální má stále stejný základ (chcete-li mou skromnou interpretaci).

Se stejným citem pro detail vybral casting i herce do rolí Watchmenů. Jackie Earle Haley je jako Rorschach výborný a naprosto přesně vystižený. Totéž Dr. Manhatten, Nite Owl i... No, nebudu je vyjmenovávat všechny. Asi jste už pochopily, že jako fanoušek jsem nadšený a rád, že se filmového zpracování ujali ti nejpovolanější. V jiných rukou by to nejspíš dopadlo katastrofálně. Nicméně si neodpustím malé varování...

Žena v půlce usnula (v kině prosím) a film dokoukala s největším sebezapřením i s častým zýváním. Cestou domů jsme se shodli, že i přes všechna má varování šla prostě na jiný film. Kdyby prý tři hodiny sledovala trailer, který ji tolik nalákal, bavila by se víc. Dospěl jsem k celkem logickému závěru, že jakkoliv srozumitelně se tvůrcům podařilo předložit komplikovanou kompozici zhýčkaným divákům, tempo vyprávění muselo jednoduše dostat ťafku. Není snadné pojmout komiksové informace (a že jich tu je) zhutněné do dvanácti sešitů během tří hodin byť zajímavých rozhovorů. A Watchmeni jsou především o dialozích.

Bojím se, že pro člověka neznalého předlohy je film prostě neukoukatelný. Buď se v ději ztratíte, nebo v půlce usnete. Moje rada? Přečtěte si první tři sešity. Pokud vás chytnou, přečtěte si dalších osm. Poslední nechte na pokoji a běžte na film, ve kterém se konečně vyznáte a zároveň vás v závěru překvapí fantastickým twistem. Nebo ho zkuste rovnou, ale pak neříkejte, že jsem vás nevaroval.

PS: Z nějakého důvodu je u filmu uvedeno věkové doporučení 12+, ale děti na to netahejte. Ženská, mužská nahota, uřezané i zpřelámané ruce... Je tam všechno.

Tohle si z Ábíčka nevystřihnete.

2009-02-28T22:02:00.008+01:00

Mno, trochu přihlouplý titulek, ale nazvat článek jednoduše "Dante's Inferno", všichni jen přikývnou, že trailer přece viděl každý, a půjdou zas googlit. Jenže já si nechci povídat o hře, která ani zdaleka nepřekoná God of War, i když se marketingové oddělení tluče hrdě v hruď, ale o dva roky starém loutkovém filmu, který Danta putujícího smysluplným peklem alespoň trochu respektuje a namísto smrtonosné kosy (?) dává srdnatému poutníkovi do vínku kocovinu.

Dante's Inferno v režii nezávislého tvůrce Seana Mereditha se shání dost blbě. Ostatně já po něm pošilhával už v době, kdy jsem kdesi v hlubinách internetu objevil krátký, ale velmi zajímavý trailer, a kopii získal až teď. Pokud odkliknete můj krásný oranžový link, dozvíte se na ploše dvou minut vše potřebné a uvidíte sami, jestli vás tahle podivnost osloví. Živá animace papírových placek se jen tak nevidí a tvůrci s ní zjevně mají dlouhodobé zkušenosti.

Žádné triky, žádný stop motion, čistá ruční práce, která mnohdy nezakrývá geniálně jednoduchá loutkoherecká řešení poměrně svízelných nápadu. Sice vám čelist nebude padat pořád, ale míra vnoření do příběhu je až překvapivá, pokud si uvědomíte, s čím jsou tvůrci nuceni pracovat. Po formální stránce jednoznačně profesionální záležitost.

Skloubení současných reálií a středověké literatury sice není příliš originální a bývá smrtící, nicméně z Danteho textu zůstalo tentokrát to podstatné a zbytek představuje solidně promyšlená a místy skutečně vtipná satira na tu prohnilou Ameriku plnou hříšníků. Tedy žádná fantasmagorie o vražedném Dantovi a jeho sidekickovi Vergíliovi, ale inteligentní adaptace s myšlenkou (které dodává váhu výborný James Cromwell v roli zmíněného Vergília) a slušnou dávkou autorské invence.

Díky všudypřítomným detailům ve stylovém výtvarném podání disponuje film zvýšenou znovukoukatelností, takže jestli se někde dostanete ke kopii, rozhodně za nějakou tu investici stojí.

Krysí pracky lepí pomalu, ale jistě.

2009-02-24T00:40:00.006+01:00

Psát, psát a psát, číst i počítat (daně mizerný). Prohlodávat se internetem, šolíchat nádobí ve dřezu, rozmražovat, vařit, péct a smažit, nezanedbávat ženu ani hygienu, udržovat sociální vazby po hospodách i na netu, nadávat na nespravedlnost světa, těšit se z radostí života, třídit odpad, platit u pokladny, dobývat se na správná okénka úřadů. Hrát, hrát si, přemýšlet, malovat, poslouchat hudbu či cinkot tramvají. Spravovat počítač, bublat brčkem do sklenice s kolou, telefonovat si s rodiči, vybírat schránku, ale hlavně už konečně slepit toho miniaturního Hummera... Jak to mám sakra všechno stihnout?

Jako prcek jsem miloval lepení modelů. Tak moc, až mi výpary z ředidla zvýšily hladinu bilirubinu v játrech (říkal doktor a maminka se bála, že fetuju). Pak přišel gympl, pak vejška, a já celých deset let neměl čas ukojit své piplací touhy, ani svou obsesi miniaturními šťetečky. Teprve po roce regulérní práce na plný úvazek (takové té, co vykonávají obyčejní smrtelníci a já už toho radši nechal) jsem našel odvahu vrazit rovné dva tisíce do starter kitu (pilníčky, štětečky, kleštičky, skalpelíčky, pinzetičky, barvičky, lepidýlko a velká flaška ředidla) a do krabice se dvěma miniaturními vojenskými Hummery.

To bylo před rokem. Snad vás, jako mě, potěší, že na světě jsou dva krásné zelené podvozky i s hnědými výfuky. Oproti desetileté abstinenci jistě pokrok, ale představoval jsem si to celé trochu jinak. Čas bych na ně měl, což o to, ale věnuji ho raději zcela novému fenoménu, který jsem objevil poměrně nedávno.

Říkám tomu "víkend". I když se sobotami a nedělemi se málokdy protne. Je to takový zvláštní den, kdy se ráno vymotám z deky, doplazím se do kuchyně, kde v mrákotách vyrobím cosi podobného kávě, pak si dřepnu k televizi nebo oknu (podle nálady a počasí) a čučím. Hodinu po hodině s mozkem zapnutým "na sporo" až do vysvobozujícího večera. ICQ vypnuté, zvuk mobilu vytěsněný z hlavy, povědomí o okolním světě schované v koupelně, kam se bojím vkročit. Nejím a sotva piju, ale sakra si to celé užívám. Zatímco v temném koutku mysli jakýsi permoník tiše naříká, že mrhám časem, zbytek duše i těla vříská blahem.

Netušil jsem, jak moc člověk potřebuje víkend, a je pravda, že v posledních letech jsem jich pěknou řádku vynechal. I teď se ostatně dostavují dost nepravidelně a trochu se bojím, aby z nich brzy nebyly celé týdny. Slyšel jsem cosi o "Time managementu". I manželka tvrdí, že bych si ho měl pořídit. Ostatně v době, kdy si každá trafika pořizuje sales asistenty a u regálů v hypermarketech odpočívají hejna manažerů jakosti, si snad obyčejná osoba výdělečně činná může dovolit alespoň malinkatý time management, ne? Zítra podám inzerát. Nebo možná ještě rok, dva počkám. Třeba se tyhle time managementy objevují samy od sebe ve chvílích nouze. Jako Superman, nebo jako víkend.

"Drž hubu a krvácej!"

2009-02-22T00:18:00.010+01:00

Ze Spirita jsem měl podle mého v celku oprávněné obavy. Franka Millera respektuju jako jednoho z nejlepších komiksových autorů, ale jeho režijní schopnosti ve mně vzbuzovaly pochybnosti. O Eisnerově předloze (plurál by byl možná vhodnější) toho příliš nevím, ale trailer jasně naznačil, že tahle komiksová adaptace předvede prachsprostý klon Sin City s debilním příběhem a do poslední pihy vyretušovanou Evou Mendes jako hlavním lákadlem na teenagerské beďary.

Můj filmový instinkt, kterému jsem si za lééééééta praxe zvyknul bezmezně naslouchat, bohužel nezklamal. Miller sice hláškuje o sto šest a do jisté míry se mu daří vpašovat do vlastního scénáře slušné kvantum pro něj typicky drsného wisecracku, ale příběh o maskovaném mstiteli bezpráví, který beze zbytku miluje své město a všechny jeho sličné občanky, padá s prvním výstřelem a dál se jen v agónii plazí do klišovitého konce.

Vizuální styl funguje na jedničku a Miller se dokázal od zmíněného Sin City párkrát poměrně pěkně posunout zpět k čístému komiksovému vidění, ale nebetyčné kvantum hluchých míst v ději i poměrně zbytečného mudrlování nad tajemstvím nesmrtelnosti zasahují jinak použitelnému filmu těžké rány. Eva Mendes tu nefunguje ani jako vábnička na akné, na to je její postava příliš plochá a emočně labilní. Přeslazený Gabriel Macht je zas natolik věrný své předloze, že měl raději v těch čtřicátých letech (kdy vzniknul první komiks) zůstat.

Pár světlých a poměrně výjimečných bodů jsem ale přeci jen zahlédl. Především atmosféra Ameriky padesátých let jemně šmrncnutá japonskými vlivy sedí tomuhle filmu precizně na tělo, ale zkousnutelnou podívanou z něj dělá především herecké duo Samuel L. Jackson a Scarlett Johansson.

Arcizlouny si tihle dva střihli se zjevnou chutí a Miller pro ně přichystal dvě naprosto báječné scény, které z celku vybočují i vizuálním stylem. Mluvím o kutí piklů před japonskou vlajkou a o vysvětlovačce v nacistickém podání. Brilantní, leč pouhé zlomky jinak poměrně brakové stopáže.

Jediné, co film zachraňuje jako celek, je tentokrát až překvapivě nemillerovský humor. Ať už slovní, či situační komika - obě jsou dost úderné, aby se člověk při sledování nenudil. Nečekal jsem to a šlo o překvapení příjemné, takže film úplně nezatrucuji. Nicméně znovu už ho vidět nemusím a dvojku (bude-li) si také nechám s radostí ujít. Dvě fenomenální scény zůstanou v paměti nejmíň pár let a pachuť promarněné šance spraví příští týden Watchmeni.

Proč třetí Fallout není Fallout?

2009-02-21T01:28:00.009+01:00

Pro mnohé hra roku, pro fanoušky většinou příjemné překvapení... Precizní grafika, vypiplané postavy, solidní herní mechanismy, živoucí svět do puntíku opsaný z odkazu slavných předků - a přece nemůžu s klidným svědomím prohlásit, že Bethesda opravdu vyhmátla podstatu a přišla na trh s plnokrevným pokračováním. Fallout 3 je prostě levoboček. A stát se to jednoduše muselo, protože máma hratelnost se spustila se sukničkářem, který je dnes jasně v kurzu. Jmenuje se next-gen grafika a občas ho vážně nemusím.

Nic proti fotorealistické vizualizaci, kouká se na ni hezky a pokrok nezastaví nějaké nářky sentimentálního hráče, ale nezdá se vám, že těm dnešním vyšperkovaným hrám trochu ubližuje? Když si pustíte první Fallout, kromě očí musí silně zapracovat i fantazie. Izometrické schéma pustiny se stále stejným krvelačným plevelem a anonymním avatarem, kterému ani nevidíte do obličeje, podněcuje představivost podstatně víc než detailní editor plný ztřeštěných paruk a fousů; než vycizelovaná krajina, kde každý šutr má svůj příběh... Dodnes si prvního Fallouta pamatuju jako silně realistický zážitek, jako plastickou pustinu, ve které pobíhal chlápek s mým ksichtem místo pixelů (no, možná byl trochu urostlejší než já). Z třetího pokračování mi ale v hlavě zůstanou už navždy jen screenshoty a verbální popisy zajímavých momentů.

Vnoření do hry je dnes, alespoň pro mě, mnohem těžší, protože představivost dostala od doktora Shadera nemocenskou a absence výraznějších filmových postupů (až na pár kousků, kterým simulace reality skutečně sluší - Metal Gear, Silent Hill...) mi znemožňuje přijmout hru jako, řekněme, silně interaktivní film. Pravěké textovky byly prostě jen knihy s příkazovým řádkem. 8-bitová grafika přidala jen velmi abstraktní vizuální vjem. První dva Fallouty bylo stále možné prožít jako literární dílo s megalomasnkými ilustracemi. Ale s příchodem 3D akcelerace ztratily hry i poslední pouto s hráčskou fantazií, a teď jako by se nemohly rozhodnout, které narativní postupy se ke špičkové technologii hodí víc než tuny textu.

Chvíli jsem si snažil namlouvat, že můj zájem o hry slábne s věkem. Dobrá, uznávám, že mě občas chytí záda. Uznávám, že má roztomilá manželka v jednom kuse peče mufíny. Uznávám, že jsem už vystřídal několik zaměstnání. Ale proboha! Kromě ženy se má rodina rozrostla zatím jen o pár kytek na parapetu a ono pověstné dítě v mužském těle se o slovo hlásí častěji než je zdrávo. Pořád si rád hraju a neustále se vracím ke starým hrám. A nemluví ze mě sentiment, když říkám, že mě baví víc. Mluví ze mě čtenář a člověk, který má rád kontrolu nad svými sny, ne nad grafickým zázrakem herního designéra.

Jestli mě mají dnešní hry skutečně oslovit, potřebují něco víc, než staré schéma, novou grafiku a pár minimalistických rádobynovátorských úprav v hratelnosti. Potřebují buď přijmout podstatně větší množství filmových vyprávěcích prostředků, protože filmům se teď jako médium blíží nejvíc, nebo si vytvořit vlastní.

Teď už vím, že nový Fallout je nesmysl. V dnešních podmínkách jednoduše nemohl vzniknout. Jsem rád, že se o to Bethesda pokusila, a jsem rád, že vytvořila skvělou atmosférickou kopii v nové grafice a s pár rozumnými úpravami. Ale ten starý "fotorealistický" zážitek, který jsem si podle mustru Black Isle vytvořil ve vlastní hlavě, prostě nahradit ani doplnit nedokáže.

Holka na baterky

2009-02-17T02:32:00.013+01:00

Udělal to zas. Chan-Wook Park mě opět dostal na kolena. Mně, kterému maminka už v pěti letech spílala do televizních maniaků. Do první chebské porevoluční videopůjčovny jsem naklusal už druhý den po otevření ještě s maminčinou rudou rozevírací občankou. Půjčil jsem si tehdy Lynchovu Dunu a Scottova Blade Runnera (v osmi letech, prosím - no, možná v devíti, kdo se s tím má počítat). Prostě mě zaujaly covery. Od té doby jsem viděl tisíce filmů (nebo tak nějak, ani s tímhle se počítat nebudu) a dnes se v kině většinou nudím, protože vím, co přijde. Občas dokonce do písmene odhadnu repliku, kterou se nenápaditý scénárista rozhodl obohatit obecenstvo.

Ale Parkovy filmy? Kdepak. Než jsem prošel jeho t.r.i.logií pomsty, myslel jsem, že už mě v téhle branži nic příliš nepřekvapí. Jenomže neuvěřitelným Oldboyem mi Park doslova setřel mlíko z brady. Připadal jsem si jako žáček na první hodině kinematografie. No a teď? Teď jsem dokoukal jeho do morku kostí šílený I'm a Cyborg, But That's OK a dostal políček po mém nezkušeném, amaterském zátylku.

Park je prostě chodící originál. Režisér s šílenými nápady, o které se nebojí opřít celý film. Jeho vizuální styl a vytříbený hudební vkus jsou jen louskáček na vlašáky plněné fantazií. Co tenhle člověk narve během dvou hodin na plátno, nenasní průměrný Čech za celý rok. Částečně za to samozřejmě může naše neznalost asijské (v tomto případě jihokorejské) mentality, ale Park nic nešifruje, ani nebalí do metafor, takže na nějaké rozdílné národy se tu hraje dost blbě.

"Jsem kyborg, ale to je v pořádku" je v podstatě kukaččí hnízdo řízlé neposkvrněným svitem mysli. Zatímco ale Forman hnízdo jen přeletěl, Park do něj hodil placáka. A zatímco Gondry striktně oddělil realitu od snu, Parka tahle hranice vůbec nezajímá. Zápletka? Mladá Young-goon (drsný jméno pro korejskou holku, co) je nemocná. Myslí si, že je kyborg. No, a tak skončí v blázinci, kde se vlastně celý film odehrává. Všichni jsou tu šílení a každý má svou agendu, včetně lékařů.

Téměř každá scéna je více, či méně praštěný obraz ze života v jednom sanatoriu. V popředí se odehrává hlavní děj a v pozadí skotačí cvoci. Už úvodní titulky racionálně uvažujícího diváka srovnají se zemí, a jak děj plyne, Park nenápadně graduje absurditu vyprávění do naprosto bizarního konce, který vám ale po sto dvaceti minutách přijde naprosto normální.

Jednoduše si s námi hraje jako rozpustilé dítě s utahanou matkou a má z toho náramnou bžundu. A divák vlastně taky, protože je to čistokrevná, krutě inteligentní komedie, kterou v hollywoodské produkci nenajdete, ani kdyby na ni Chaplin ukázal prstem.

Omalovánky perské

2009-02-15T19:28:00.009+01:00

Čtyři hodiny. Víc s tím hadrákem nestrávím. Jestli tohle je herní krok vpřed, tak já chci začít couvat. Perský princ sice v pár aspektech příjemně překvapil, ale v inovativních postupech zaťal šavli do stromu života.

Tradičně poťouchlý překlad do češtiny, který stále zarputile ignoruje existenci hovorového jazyka (a zrovna sem by ty nespisovné koncovky tak krásně seděly), kupodivu výrazně kompenzuje slušný dabing. Ale o tom jsem psát nechtěl. Takže jen malá pochvala české distribuci, i když z krabice s angličtinou bych měl větší potěchu.

Co mě zklamalo nejvíc, byla kupodivu grafika. Artworky a první screeny výborně nastartovaly očekávání. Ostatně jen kvůli tomu malovanému spektáklu jsem prostě musel instalovat. Jenže pak se to rozhýbalo a mému pedantskému, detailistickému oku (to se jen tak říká, ve skutečnosti mám dvě) došlo, že celé to hurá se cell-shadingem má především zakrýt neskutečně ploché textury a simplicistní modely postav i prostředí. Kdyby se to nehemžilo barvami a nenabíralo komiksácky syté kontury, asi by nám všem popadaly čelisti, jak je to hnusné a nedodělané. Nic proti jednoduché grafice, ale stylově ulehčená práce patří do indie.

Elika - fajn čudlík na prodloužené skoky a výtečný nápad, jak udržet dynamickou hratelnost v okamžicích jisté smrti. Nicméně místo té superspolupracující herní revoluce stačil s trochou nadsázky jetpack. Kecat se s ní nedá, protože výsledný smalltalk trumfne i rozhovor s prodavačkou v trafice. A e-e-e-ečkování na polích hojnosti není nic jiného než fúze alegorií na mužský i ženský orgasmus ve hře pro náctileté.

Neustálá repetice jediného úkolu a jednoduché hraní, kdy princ odskáče všechno za vás, jsou ale ten největší kůl do rakve. Proč rovnou nepřidělit princi tlačítko pro "vpřed" a nesměrovat ho myší? Vždyť je to směšné. Blíží se ke srázu - space. Ke kruhu - R. Nic víc. Všechno oddře za vás.

Alespoň boje se povedly. Většinou nestačí jen surově mlátit. Musíte chtě-nechtě reagovat na nepřítele. Sakum prdum ale nový Princ naprosto odrovnal pocit z interaktivity a vsadil všechno na barvičky. 76 % - a to nadržuju, protože dohrávat se mi to nechce.

Zlá krysa... Zlá!

2009-02-15T13:02:00.013+01:00

Před pár týdny jsem si uvědomil, že mi schází skutečný herní antihrdina. Nemyslím v akademickém slova smyslu (tedy postrádající klasické hrdinské vlastnosti), těch máme hafo. Od Guybrushe po Nika Bellika. Všichni jsou to kovaní zmetci s vlásním morálním kodexem. Ale mně bytostně chybí skutečný parchant, který vyrve dítěti lízatko z pusy a vezme s ním i pár zubů.

O vánocích jsem se znovu pustil do Mass Effectu a udělal poprvé v životě, co mi mé ego nikdy ve hrách nedovolilo. Hrál jsem za hajzla. V dialozích volil arogantní odpovědi, odmítal pomáhat chudinkám a střílel bez rozmyslu. Překvapivě se hra ani trochu nezměnila. Nikdo mě neměl míň rád, žádný úkol nebyl složitější. Jen Shepardová (nějak mi to zlounství přišlo v ženské verzi živočišnější) víc krčila obočí a brala všechno s přehledem.

S každou odpovědí jsem ale tentokrát otálel a myšítko neustále sklouzávalo k těm "jasně, pomůžu, vyřeším" variantám. Chybí mi trénink. Rozum říká: "Je to jenom hra, nikdo se nedívá." Zbytek osobnosti se ale šikaně ostatních postav vzpírá. Při hraní jakéhokoliv GTA, Lynche s Kanem a dalších antihrdinských opusů není co překousávat. Vercetti i Bellic jsou parchanti v hermeticky uzavřených světech obydlených psychopaty a naprostými zrůdami. Anonymnímu řidiči vezmete auto bez skrupulí, protože o něm nic nevíte. Bossův bar vystřílíte s náramnou radostí, neboť jde o zmetka na ntou...

Herní antihrdinové jsou jednoduše zasazení do rostředí, kde jednoznačně hrajou roli klaďasů. Možná mají svérázné metody a vulgární slovník, ale vždycky stojíte proti větším hajzlům, než je vaše postava. Jakmile přistoupíte na pravidla téhle hry, ztotožnění není problém. Podobně vyvrtnuté postavy v nenávistí zkrouceném kontextu jsou populární právě proto, že konáte dobro maskované za zlo. Ztotožnění v posunutých morálních měřítkách není přece žádný problém.

Ve Falloutu máte nesmrtelné děti a možnost volby. Proto jsem vždycky skončil s karmou v oblacích. Mass Effect jen předstírá, že můžete hrát zle, nakonec stejně zachráníte galaxii, byť s trochou arogance navrch. Chci skutečného zlouna. Chci podmanivou adventuru o masovém vrahovi ve školce. Chci simulátor šíleného zubaře s možností pročíst si deatilní karty pacientů. Chci střílečku, která mě podrobně skrz filmové sekvence seznámí se srdceryvnými osudy obětí (ne, Postal obývají jen samý psychopati na odstřel). A především chci vědět, jestli bych dokázal v takovém případě zvednout myš a pustit se do díla.

Konec blogové dovolené

2009-02-15T12:50:00.003+01:00

Je na čase to tady trochu provětrat. Koneckonců ono těch písmenek neubude.

Doraž ho, Tome!

2008-09-24T10:12:00.007+02:00

Je to pár pátků a něco sobot, kdy jsem naposledy zabořil prstíky do nějaké staré hry. K recenzování těch nových jsem musel pořídit úhlednou černou bednu na steroidech, která utáhne moderní grafické výdobytky, a kdybych jí přimontoval křídla, odstěhoval bych se na zimu do teplých krajin. No uznejte sami, že na něčem, jehož střeva utáhnou Crysis bez nejmenšího cuku, nebudu přece pařit první příhody Solid Snakea, nebo si provtipovávat cestu za Sordidem (Víte, o čem mluvím? A co penzijní připojištění, už máte?).

Nicméně "staré dobré" hry mi po čase začaly chybět. Neříkám, že s těmi dnešními je něco špatně. Jenom jsou prostě jiné. Doba pokročila, konzumní nároky se změnily a já si bohužel pamatuji časy, kdy mě to prostě bavilo víc. Nejdřív jsem si myslel, že ztrácím schopnost přijmout virtualitu za reálnou. Že už jednoduše nedosáhnu hlavou do oblak. Jenže pak jsem rozpařil Mafii a pánové (dámy prominou), ono je to všechno jinak.

Jistě geniální Mafie je i dnes úctyhodný kousek herního umění. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem játydádydá. Víte ale, v čem je ten podstatný rozdíl, oproti dnešku? Vezměmeš si takový Alone in the Dark jako současnou paralelu. Filmový styl vyprávění, příběh se solidním základem (v rámci možností) játydádydá, a přece je to úplně jiný zážitek. Méně intenzivní, méně atraktivní. Ne a ne se plně vnořit do temných rohů Central Parku.

A pak mi to došlo. Kolem a kolem - jde vlastně jen o obtížnost. AitD rozlousknete jedním vrzem, pár sekvencí si zopáknete, protože jste si z pytlíku zrovna brali chips, a vžum, kudla, máslo, znáte to. Najednou jste na konci a máte pocit, že jste dohráli hru. Mafie je naopak výzva. Není to hra pro každého a bez skrupulí přiznám, že když byla ještě žhavá novinka, nedohrál jsem ji. Je prostě těžká a nutí vás hlavu používat jako hlavu a ne jako louskáček na náhodné puzzly. Zároveň ale není nehratelná, to by samozřejmě nikoho nebavilo. Nicméně zapomeňte na chipsy. Tahle hra se musí hrát. Musíte jí dát všechno, takže holubi na parapetu vás nezajímají a domácnost musí počkat. Dohrajte Mafii a máte pocit, že jste prožili Tomův příběh. Na těch několik hodin jste prostě Tom a hotovo. Ale prožeňte Carnbyho newyorským podsvětím a prožili jste tak leda příběh hráče, který paří AitD.

Ani supr trupr grafika, ani oheň jako "hlavní záporňák", ani geniální systém kombinace předmětů prostě nezaručí dostatečné vnoření do počinu, který dohrajete s jednou rukou v pytlíku. Současná herní tvorba se snaží oslovit především důchodce a děti, které zatím strkají myš raději do pusy. Hlavně ať to každý dohraje. Neříkám, že je to špatně, jenže v tom případě potřebujeme silnější propojení hratelnosti a příběhu (například takové "QTE" šipkování je přesný opak) a především mnohem kvalitnější způsoby vyprávění. Filmové postupy fungují ve filmu. Texty v knížkách. Jestli nás trend žene k rodinnému hraní, pak by heslem dne měly být vyprávěcí postupy herní. O čem mluvím? Hráli jste BioShock? Náznaky tam byly.

Půlnoční karban

2008-09-17T11:30:00.007+02:00

Mluvit o bezesných nocích v souvislosti s hrami Chrise Jonese je jako zvedat ženským na ulici sukně. Každý by to chtěl dělat, ale všichni už jednoduše vědí, co bude dál. Kdo nezná Texe Murphyho, jako by nežil. Jako by nežil v devadesátých letech a nehrál počítačové hry. Klobouk, baloňák a fluorescentně bílé kecky charakterizují tuhle studnici cynického humoru víc než dostatečně. Pět báječných adventurek pak z jedné z nejcharismatičtějších postav herní historie udělalo legendu. Geniální byl také nápad zasadit jakože noirovou parodii na Philipa Marlowa do postapokalyptického San Francisca.

Začaly to Mean Streets už v devětaosmdesátém a Martian Memorandum o dva roky později - klasické adventury s vyšperkovanými příběhy. Pak se nalodil zručný scénárista Aaron Conners a vzniklo dobrodružné veledílo s filmovými sekvencemi a skutečně tuhou hratelností v realtimovém 3D prostředí, tedy žádný rendering předem. Čtyři blyštivé placky s přenádhernou grafikou a nehorázně dlouhou dobou loadování. Under a Killing Moon byla prostě taková malá revoluce, Chris Jones jakýsi herní bůh a člověk bázlivě prohazoval cédla v jednorychlostní mechanice. Kdyby tehdy vypli proud, měl bych nejspíš infarkt.
Nebudu opěvovat Pandora Directive, nebudu ódit nad Overseerem - není třeba. Důležitější je, že Jones a Conners opět propletli prsty a kolaborují. Chystá se nová adventure Three Cards to Midnight, sice bez Texe, ale nezaměnitelný Jonesův hlas opět uslyšíme. Čeká nás jakási revoluční hratelnost, ale podobné žblepty slýchám dnes a denně. Zvláštní je, že těmhle dvěma zatím na udičku skáču. Třeba vážně přijdou s další nevídaností. Screenshoty mě ale vyloženě děsí. Podobných zvěrstev jsem za posledních pár let dohrál... hodně a za prd jich stálo... hodně.
Tvůrci se prý zaměřili na hratelnost a akustickou složku, jestli tenhle projekt nevyjde, sním Murphyho klobouk, pak spáchám sepuku, se střevy na podlaze se vrhnu na hara a pokusíme se i o kiri.

Do té doby skutečně vřele doporučuju všem závislákům na Jonesově hlase hodně zdařilou machinimu Stolen Life. Za pár šupů se dá stahnout tady, je to sci-fi, je to o robotech, je to sakra promyšlené, precizně nadubované a těžce noirové. Mňam.

A zase v práci.

2008-09-15T11:49:00.001+02:00

Týdenní dovolená uplavala, jako když ji do vody hodí, a bezesné noci strávené před monitory všech počítačů, co se doma válí, během sedmi dní rozmlaskaly můj biorytmus po stěnách. Ráno bodalo a pálilo. Budík dostal hned několik šancí, a světe div se, dosud žije. Mastné vlasy a týdenní strniště ustály můj atak upřímným zíráním do zrcadla, takže teď sedím v kanceláři, nečistý, unavený, nemastný, neslaný a přemýšlím, jakéže to povolání vlastně vykonávám.

Selektivní paměť se tomu tuším říká. Člověk sedne v dětství na kolo, nějaký příbuzný chvíli tlačí a už to jede. Deset let se bicykl válí ve sklepě, pak člověk sedne a už to jede. Tělo prostě nezapomíná. S mozkem už je to horší. Stačí sedm dní zaslouženého odpočinku a synapse trčí úplně jinými směry. Jedna ranní porada a dvě kávy - tolik vám musí stačit k osvojení schopností a znalostí, jež jste na začátku shromažďovali tři měsíce.

Ale už bude dobře. Dva týdny a dostávám nálepku OSVČ. Takhle to vypadá, jako bych se měl stát invalidou, mít dopravu zdarma, muzea za polovic a na všechno dost času. Čuju ale přesný opak. Hluboko do kapsy a tahanice s úřady bude nejspíš heslo dne, biorytmus půjde do háje, práce bude stále dost a zabije mě kafe. A záda. Asi bych měl začít sportovat. Nebo aspoň přestat sedět.

Zlatá armáda? Jděte do háje.

2008-09-15T11:33:00.008+02:00

Guillermo del Toro dotočil druhého Hellboye, takže jsem se vyřítil z bytu a krtečkovsky hurá do kina. První půlku jsem si celkem užil. Starý dobrý Perlman crapoval na všechny strany, příběh se slibně rozvíjel a mystická stvoření relativně vybočovala ze zažitých klišé. Jenže...

Jenže druhá půlka jaksi zapomněla, že se jmenuje Hellboy a Toro rozjel na plátně pološílené narnio-prstenovské hody, které poslaly veškerou Mignolovskou poetiku do kytek. Já jsem se nudil, dámy a pánové. Slyšíte dobře. Nudil u Hellboye. Jak sakra tohle tvůrce báječného Panova labyrintu a mňamózního Devil's Backbone dokázal, netuším. Jisté je, že jakmile se děj filmu přesunul do fantastických říší, skončil Hellboy a začala procházka světem za skříní. Chyběla jen čarodějnice a lev.

I osobitý humor se najednou poněkud vytratil a hlavní elfí záporák, kterému se režisér pokusil vtisknout lidskou duši, byl z ničeho nic prostě fádní. Jediný světlý moment druhé poloviny je setkání se smrtí, tohle zvířátko bylo jasně del Torrovské a jednoznačně určené ke kochání.

První Hellboy je oproti dvojce dějově dost komorní, ale o to lepší. Jenom nerad si musím přiznat, že pokračování snad ani nechci na DVD do knihovničky. Možná mu dám ještě šanci, ale když už i Mignola s del Torem přistoupili na soudobé trendy a dělají fantasy ve velkém stylu s tím debilně omletým příběhem o předmětu, který je nutné najít a zničit, aby pohádkový svět nezničil ten nepohádkový, něco je prostě špatně.

Skříň do Narnie, most do Therabithie a spol., Zlatý kompas a teď ZLATÁ armáda! Mělo mě to varovat. Cestou z kina jsem si ale spravil chuť a koupil tohle. Nádherná ukázka, že i málo stačí, aby vznikl originál.

DDD

2008-09-04T12:33:00.007+02:00

Dočetl jsem těžce sháněný bestseller Darkly Dreaming Dexter. Ať žije aliterace! Knížka je to popíková stejně jako seriál, který na její motivy vznikl. Žádná hloubka, jen solidně postavený příběh na geniálním nápadu - zábavné čtení, pokud od textu nečekáte víc než poutavý děj.

Dexter je masový vrah. Dexter je analytik cákanců krve pro detektivní oddělení v Miami. Toť vše. Slušně napsaný příběh v ich-formě s rozumným autorským stylem, v němž se mísí vtipný cynismus, krvavá ironie a absurdně abužívaná aliterace. Tento roztomilý stylový prvek jistým způsobem podtrhuje Dexterovu hravou osobnost, ale jako všechno ostatní je tu jen pro efekt.

Text je totiž povrchní, jak jen to u bestselleru lze. Není divu, že vznikl seriál, který do jisté míry svou předlohu předčí. Oproti knize má nespornou výhodu - epizodní charakter. Tlupa scénáristů se tak může vyřádit a vyždímat z textu i to, co tam vlastně není. Seriál je vtipnější, promyšlenější a s ohledem na diváka i svým způsobem složitější. Jestli jste ho už viděli, knížku si odpusťte.

Většina lidí na netu tvrdí, že text je podstatně temnější. Pravda, ovšem jen proto, že v něm Dexterův ironický (a tudíž vtipný) přístup k životu Jeff Lindsay (to je autor) rozmělnil a na pilu tlačil méně, než je zdrávo. V seriálu pak koncentrovaný humor tluče do očí a baví prostě víc. Vzhledem k tomu, že kniha je čistě o zábavě, skutečně doporučuji přijmout Dexterův příběh v audiovizuální podobě. Tentokrát zlaté pravidlo "knížka lepší než film" prostě neplatí. Takže skutek utek a já se pustím do tohohle. Jo, jestli jste seriál ještě neviděli a angličtina vám moc nechutná, DDD je i v češtině.

Sto čtyřicet tisíc rohlíků

2008-09-03T15:49:00.011+02:00

A je to doma! Teda před domem. O pár domů dál vlastně, protože parkování je tu trochu složité. Nicméně zbrusu nový Oplík mi říká pane (a ženě paní), přede jako rozmazlené kotě, je rudý, nehorázně roztomilý a místo něj jsem mohl koupit sto čtyřicet tisíc rohlíků. To je strava asi tak na týden, pak by se s největší pravděpodobností už nedaly jíst. Takže jsem udělal dobře, když jsem místo nich pořídil penězožrouta se spalovacím motorem a šaltpákou proklatě nízko.

V životě jsem auto nevlastnil, tudíž nemám ještě ani vzdálenou představu, kolik dalších investic bude třeba, abych si mohl beztrestně vozit svůj líný zadek tam a zpátky po dvorku, případně občas navštívit přes dvě stě kilometrů vzdálené rodiče. Už teď se ale úspory radikálně tenčí, i když jsem tu rudou mršku seznamoval s pražským provozem jen hodinu. Povinné ručení, havarijní pojištění, registrace, dálniční známka, benzín (ten se leje vpravo vzadu a dosud jsem neměl odvahu zjistit, zda se pistole při naplnění nádrže sama zastaví, nebo na mě nakonec vychlístne něco málo předražené tekutiny), pravidelný servis, zimní pneumatiky, letní pneumatiky, nezbytný plyšák na zadní sedadlo, kterému prostě nedokážu odolat a už se těším na narozeniny, navigace, držák navigace s anténou RDS-TMC... Už si vzpomínám, proč jsem nechtěl auto.

Již zhruba rok mám v popisu práce mimo jiné prohrabávat policejní statistiky nehodovosti a vyďobávat z nich zajímavá čísla - kolik lidí umřelo v úterý na D1, kolik zraněných si vyžádalo kutálení autobusu po poli, nejspíš proto se mi ruce na volantu potí trochu víc, než je zdrávo. Doteď nechápu, co jsem to vlastně provedl. Ve špajzu mám kolečkové brusle (a nevím, jak se na nich vlastně brzdí), chtěl jsem si pořídit kolo, v peněžence se na mě směje čtvrtletní kupón na městskou hromadnou, k čemu proboha potřebuju vlastní auto? Sto čtyřicet tisíc rohlíků, tři sta osmdesát osm průměrně drahých počítačových her, sedmnáct tisíc pecnů chleba z Šumavy, záchod a kus chodby v průměrném pražském 2+kk, třetina auta, které by si přála žena, sto čtyřicet kopií kompletního vydání Samurai Champloo na DVD, tři a půl svatby na slunném Mauriciu, dvě stě padesát devět měsíčních balení náplastí na zvětšení penisu a déle trvající ejakulaci... Proč jsem si sakra koupil auto?!!!

Unešen Ufem

2008-08-28T14:09:00.014+02:00

Utahaný z práce jsem včera přišel domů, usadil se k počítači s McPokusem o čínské jídlo v levé ruce a pravačkou rozehrál poslední díl UFA (Aftelight, Afterlife, Aftershave? Kdo se v tom má vyznat...), který se s dalšími dvěma díly modernizované trilogie válel v obchodech tak dlouho za směšnou cenu, až jsem to všechno prostě musel koupit. Dobyl jsem pár území, vypiplal si pár ostrostřelců, vyzkoumal pár esenciálních vynálezů a vypil pár sklenic křišťálově čisté vody pečlivě stáčené hluboko v adršpaš... V koupelně, zadarmo a čistší než z hoských říček (no fakt).

Prostě bájo. Retikulíni padali jak mouchy, Beastmani hynuli v zeleném prachu vlastních granátu a pradávní Marťané se svými mechanickými bleskomety nedostali nejmenší šanci. Pak přišla domů žena, utahaná z práce. Vyměnili jsme si úsměvy a já se vydal zpět na Mars ochránit zbytky lidské rasy před jasnou záhubou. Manželka si přisunula židli, zatímco jsem při obraně radarové základny čelil fatální beastmanské přesile. Dvě ostrostřelkyně namakané na maximum a dva odborníci na těžké zbraně se kryli za posílenou bariérou. Zleva tři pavouci, zprava kouleč a dva červi, vpředu banda náčelníků, kapitánů i alchymistů, všichni odhodlaní sebrat mi ten bezcenný kousek Marsu. Warpová děla prděla černé cosi do prostoru a odstřelovací pušky zamířené na hlavy nepřátel čistily mapu ve velkém. Ženě stačilo pět minut, než přišla s vlastní recenzí barevného cirkusu na monitoru.

"To vypadá jako pěkně blbá hra," řekla a sedla si k jedné z mnoha internetových mutací sudoku na vlastním notebooku.

"No dovol? Jde o komplexní strategickou taktickou hru s prvky RPG, mikro i makro managementem a letitou tradicí," já na to. Mile se na mě usmála a myslela si své. V tu chvíli jsem pochopil, jak mě asi vidí lidé, kterým je herní svět ukradený. Cítil jsem se jako idiot.

Má nejdražší polovička (ne že by byly i jiné, ale prosté "drahá" je hyperklišé) pokořila několik Hitmanů, ve druhých Simsech málem postavila impérium a na X360 pravidelně sviští NFS a zápolí s Lost Odyssey. Přesto ji nejčastěji vidím s mobilem v ruce, nebo na nějakém herním serveru, kde vrchol interakce představuje slovní fotbal.

Proč lidé, kteří ke hrám nepřičichli tak jako já, mají herní nadšence za magory a všechny ty promyšlené kousky, na kterých týmy lidí pracovali několik let, jim přijdou jako pěkně blbé hry? Uspějeme někdy s argumentem "zahraj si to, a pak suď"? Mám se cítit jako idiot, protože si hraju a oni ne, nebo se mám cítit na výši, protože se vyznám v oblasti, která z jejich pohledu není ničím jiným než pajďuláčkem na monitoru?

Tohle jsou otázky stejně staré jako prostituce, pokud hry vyměníte za knihy, filmy, hudbu, tuning vehiklů, lepení letadýlek, vyšívání, plivání z mostu na auta nebo jakoukoliv jinou oblast, která je pro jedny vášeň, pro jiné koníček a pro většinu nesmyslná ztráta času, která může mít neblahý vliv na vaši psychiku, finanční situaci, případně trestní rejstřík, pokud to budete přehánět.

Já i má žena (ano vím, trochu ji v textu nadužívám, ale je moje teprve od května, tak mi to dopřejte) rádi čteme. Občas zajdeme do knihkupectví a vybíráme si každý to své. Žádný z nás ale neřekne "to bude asi pěkně blbá knížka", když ji ten druhý žmoulá v ruce a přemýšlí o koupi. Tenhle zájem prostě sdílíme. Jednou za čas ji ale zatáhnu do obchodu s hrami a to už je jiné kafe. "To bude asi pěkně blbá hra, kup si tuhle," říkám jí a ona se mile usměje a poslechne. Protože já tomu rozumím, ona ne. Až tak je to prosté. No a doma? Tam jsou asi pěkně blbé všechny hry, které okrádají mou životní partnerku o čas se mnou. A mně už pomalu dochází, co chci vlastně celou dobu říct. Správná odpověď není "komplexní taktická a strategická a RPG a vůbec, ty tomu nerozumíš". Správně je "Ano, lásko, máš pravdu. Teď to vypnu a budeme si povídat. Tak jak bylo v práci?"

Jenže ono hrát UFO je podstatně jednodušší, než zvládnout takticko-strategické konstatování s RPG prvky od partnerky, která přišla utahaná z práce a vyžaduje makro i mikro management domácnosti a našeho vztahu. Navíc v obležení Beastmanů prostě nemůžu přestat.